Šťavnatá broskev

"Nenuť mě tě vysvlíct a ošukat," pronesl do ticha pokoje přerušovaného jen tikáním babiččiných kukaček.

Byla v tu chvíli nehybná jak mrtvola. Ohromná šedá plocha jejího mozečku se tiše pohybovala černým prázdnem. Až skoro se zdálo, že stojí na místě. Ačkoliv myšlenkami byla daleko odtud, z hlediska makrokosmu byla jen nehybná, tmavá těžká tečka v nekonečné zrnitosti třpytivé noci uprostřed hemžení velkoměsta jdoucího na kutě, právě tady a teď, nekonečně osamocená.

V pokoji bylo tiše, kostelně tiše, až na ten zatracený tikot...

Nemluvila, ne proto, že by nechtěla mluvit, ale protože nemohla mluvit, jak byla sevřená děsem. Ležel vedle ní v košili a kalhotech, vedle lidské panenky paralyzované tím pocitem bezmoci.

Dostal se jí pomalu do hlavy. Trvalo to sedm měsíců, ale dostal se tam. Teď byla jeho otrokyní - a začínala se jí stávat dobrovolně, což ho začínalo těšit.

Přikázal ji, aby mu položila dlaň na hruď. I přes košili cítil, jak je chladná a pustá, skoro to bolelo. Mrazila, skoro jako by byla dál od slunce než ostatní. Vtip byl v tom, že ji nic nemohlo zahřát. No vlastně.. skoro nic.

"Puso, je jedna věc, kterou si teď možná neuvědomuješ", usmál se spíš pro sebe, "ale určitě ji časem pochopíš. Totiž ta, že jen velmi málo lidí na téhle boží zemi je tím, čím opravdu chce být, a dělá to, co opravdu chce dělat. A ty tu možnost máš. Můžeš mi sloužit."

Bylo opravdu těžké pochopit, proč s ním šla z baru.. tehdy v srpnu, zavěšená do něj, sloučená. Měla vše, co má dívka snů mít. Něžnou postavičku, veselý kukuč, smysl pro humor. Jen ždibek jí chyběl k dokonalosti. Schopnost se uvolnit. Nepila, a když, tak jen sklenku vína. Nevěděla, co žije v tlustých střevech krys, jaké hrůzy je si schopna lidská mysl vtěsnat do vědomí jen proto, aby se jimi mohla mučit. Znala jaro a jarní radosti, kluků měla taky pár, ale jako k nim nikdy nepřirostla srdcem, tak snadno se jich i pozbývala - a po měsíci si už na ně nevzpomněla. On byl její opak, v tváři poker face, dělalo mu zatěžko se usmát. Byl zasmušilý volbou a upřednostňoval chiméry před skutečnými věcmi z kostí a kostic.

Sotva se spolu vyspali, měla chuť se mu dát znovu. Šaty ji svědily, nemohla to zastavit. Chtěla to ze sebe všechno shodit.. a lehnout si znovu na postel. Než odešla, nastavila klimatizaci na nejnižší možnou teplotu. Byla zvyklá chladu, z životě i v citech. Začala svítit.. jak týdny šly, pookřála, často jen přišla, posadila se na pelest. A chvíli na něj zírala, než se začala svlékat. Jeho doteky k ní promlouvaly skoro se stejnou intenzitou jako soulož. To ještě netušila, s kým si začla poměr. Milovala filmy s Woody Allenem a on je nesnášel. Tehdy měla poznat, že trefila vedle. Odstín pleti, který vypadal churavý, zuby, které se neleskly bělobou, a ten jeho směšný přízvuk, to vše ji mělo odradit. 

Bohužel zůstala - a zpečetila tím svůj osud.