Žena s kaleidoskopickýma očima

 Znal jsem ji už z dřívějška. Věděl jsem o ní od kamarádek, že je jiná. Poznal jsem ji dokonce osobně, u stolu, kdy plivala moudra. V klubu nedaleko Nové radnice. Každé, kdo to místo zná, zná i ten klub, takže jeho jméno neprozradím. A taky proto, že nevím, jestli ještě funguje.. za ty roky by nemusel. Ale to byla jen vsuvka, tak dál. Viděl jsem prvně, jak tančila polonahá na baru a z jedné sklenky přitom pila daiquiri... a poněvadž především herci mají velký sklon přivádět se takto do opojenosti, hned jsem si o ní pomyslel, že je to herečka. Později mi kámošky prozradily, že je to spíš hérečka... ale to mě také nepřekvapilo. Podíval jsem se na ni jinýma očima - a nezklamal se. Našel jsem v ní zalíbení na víc než rok. Poškrábal jsem se na ospalé hlavě, čímž jsem nastartoval skřípavý motorek mozku. Nešlo mi do hlavy, že byla tak bezprostřední.. když byla nalitá. A přesto byla tak vystresovaná, když na ni promluvil neznámý nebo jí nesympatický člověk. Myslím, že co do ženské intuice, se s ní málokterá mohla rovnat. Sama velká herečka Alice mi to prozradila. Byli jsme v Parníku nebo snad v Nové aréně už nevím,.. hrála tam na piáno. Měla jen pár vínek, ale její vlasy byly zhaslé...celá byla zhaslá, rtěnku měla někde pod očima, vypadala jak holka, které byla právě přidělena pěstounská péče. Něco nesmírně tklivého se jí rozlívalo kolem rtů a jak tak hrála, pochopil jsem, že je to neuvěřitelná holka. Přestože měla za sebou snad jen rok konzervatoře, dokud nešla hrát pro opravdové publikum do divadla, hrála ty odrhovačky jako Chopin své polonézy, s nějaký takovým zvláštním smyslem pro rytmus, pro rubato, pro improvizaci. Nechal jsem se unášet přílivem té inspirace a náhlé bezprostřednosti a jakou asi úlohu v jejích schopnostech hrála... její spletitá rodinná historie a vůbec její trable v životě.

Dodnes trvám na tom, že to byla jedna z nejneuvěřitelnějších bytostí, jaké jsem kdy potkal, nebo o kterých jsem kdy slyšel a přestože jsem ji měl vždy ve veliké úctě, neuchránil jsem jí od dost zvrácené smrti předávkováním. Za což jsem ovšem nemohl - a přesto toho léta litoval.

Umřela, protože byla moc. Moc dobrá, moc zvídavá, moc opravdová, nebylo v ní ani snítky po lstivosti. Nedovedla zkrátka tak docela ukočírovat tu divokou ženskou duši, která jen výjimečně prahne po Absolutnu.