Nestydatá, proto nevycházela z blaženosti

Povězme si to bez vytáček... Žít déle než do čtyřiceti je neslušné, hanebné, nemravné. Kdo žije déle než do čtyřiceti? Odpovězte upřímně a poctivě! Povím vám, kdo: hlupáci a lumpové. Proto vás nabádám, milé slečny, abyste si ufikly kebulku před čtyřicítkou. Tou dobou já už budu mrtvý mnoho let!

Jestli prohraju, bude to proto, že jsem sráč a jestli jsem sráč, tak je to proto, že měsíc svítí na sráče! Sviť na sráče!

Ale někdy myslím na Osudovou. Zavřu oči a tu ona je zase táž, jaká bývala: je sykotem páry, cinkotem šálku, kterousi noční hodinou a příslibem odpočinku.

Jste teď zlobivé holčičky, které kouří a šukají, ale co se stane, až vám bude čtyřicet? Ze zlobivých holčiček se stanou otravné kurvy. Takže buďte rozumné a dejte šátečkem planetce! Dokud je ještě čas. Dokud se vrší mráčky a neprší. Až se otevřou průrvy v mracích, pak vás déšť smyje. A to už zde zbudou jen chrobáci a krysy, jen ti přežijou tyranii stvoření!

Nesmírně potěšena, zapadala do podušek se stenem

Každý den si věštím tarot, protože je to trendy! Včera to byl mág, dnes:

Měsíc představuje vaše sny a fantazie, které nemají reálné základy. Když se podíváme v noci za úplňku na Měsíc, jak krásně svítí na temné obloze, je to klam a mam, protože jde o pouhý odraz Slunce, a ne opravdovou zář. Měsíc je temná planeta. Nikdy nás neohřeje a nebude svítit na cestu jako Slunce. To platí i ve vašem životě, vždy si musíte uvědomit pravou skutečnost. Nepodléhejte vábení pěkných věcí, ať vás nečeká hořké rozčarování. Jednejte střízlivě a vezměte rozum do hrsti. To, co máte nebo prožíváte, je skutečné a pravé - nic víc, nic míň. Měsíc vypovídá o podvědomí, snovém světě, představivosti, výkyvech nálad, intuici, okultních silách, halucinacích, skrytých tlacích, klamu a tvořivosti. Naznačuje více o tom, jaké je naše podvědomí, sny, jaké máme iluze, jaká tajemství, jak procházíme bouřemi, nejistotou, jak se vypořádáme s klamem, s neštěstím či smůlou, které potká milovanou bytost, nebo s emocionální krizí.

Citím se vždy lépe, už jen proto, že se ve výkladu neobjevuje nic negativního. Jen upozornění na možné uklouznutí, na zcestí! Samozřejmě online taroty asi nemají takovou moc jako ty papírové. Ale i tak mi zlepšují náladu. Pro někoho, kdo je na tom s náladami jako kočka, což mi nehrozí, ale představují vítanou pomoc!

Probudila se teprve při orgasmu

Někdy mám fakt šílené sny. Dost často se při nich probudím zborcený potem a nateklý jako přezralá švestka a doslova musím přesvědčit sám sebe, že nenesu vinu na tom, že během těch pověstných REM fází pohlednou copatou dívku vyvleču do trnkového křoví a vpálím ji ránu z pistolky do týla, přičemž kulka tlustá jak palec u nohy sumisty ji rozbije lebku a omítne větve a listy jejím mozkem a krví. Mhouřím přitom oči a snažím se zapomenout, jenže to nejde. Už je to vpálené do neuronů, obraz masakru se tam zapsal šarlatovým písmem a celý den či několik dní je pak ona střelená terčem mých myšlenek. Přivolávám ji bezděčně jako mouchy k hodokvasu. Vyzývá mě, ta svůdnice, ke hře - a přece ví, že vždycky vyhraju. Lépe řečeno, že nemohu prohrát, protože nechci, nechci na ni zapomenout. Je pro mě totiž dočasně osudovou ženou, aspoň těch pár dní, dokud se mi v mysli nezformuje obraz jiné, lepější a čerstvější.

Snažím se usnout, ale brada se mi stále třese. Její kočičí oči prosí o život, ale jsou vždy umlčené. Při popravě v trnkovém křoví. Zesnulá je ihned, ani nevzdychne, nezalká, nezařehtá jako kobyla. Cokoliv kdyby. Kdyby projevila nějaký soud nad mou krutostí, budiž, snad bych se mohl se sebou snadněji smířit. Takto se to stane - jako ve snu - a já vím, že příště se to stane znovu.

Její ruce držely se křečovitě jeho údu

Někdy se směji inzerátům, které zní ve zkratce: Hledám vztah, nemám zájem pouze o sex, chci vztah.

Či český oblíbený: Hledám prince na bílém koni. Ale mnohdy přijede pouze kůň. A to si žena uvědomí az časem. Sama nenapíše, co nabízí, pouze v hádánkách to, co chce. Ano, máš krásné tělo, jsi nádherná, inteligentní a chlapů můžeš mít za den třeba dvě stě. Ale na vztah musíš být pokornější, jenom tak dobrého chlapa neulovíš. To dá zabrat i kundičce.
Pokud jde o můj soukromý názor na ženy, doporučoval bych každému upřímný nadhled F. R. Čecha. Něco jako:

Žena sex hodně komercionalizuje, no dělá z něj jako obchod, ne každá, posluchačky, které poslouchají, treba ne, mluvím o některých případech, stane se.

Když je zamilovaná, tak chce sex, protože to k němu patří, ale že by po něm prahla?

Ve filmech říká věty, které vymyslely chlapi. Ti neví, co by ženská opravdu řekla, a říkaj si... chocho, ty budeš čumět, hochu, co by možná ženská řekla...

Jinými slovy neříká nic převratného, negeneralizuje, i když by možná chtěl, staví se do tiché opozice, aniž je za rebela. Nemůže o ženě povědět nic zrovna negativního, ale klady na ni taky snadno nenalézá.

Ten rozhovor s ním, když bylo téma o MeToo v kurzu, je poklad našeho "investigativně-salónového" žurnalismu, fakt že jo.

Byl bych na to pyšnej...

Kupříkladu stuprum taky má hlas a jazyk a hlasivky a všechno, co k řeči patří. S jedinou výhradou - nemá potřebu mluvit. Ani o babách, ani o jejich brance do ráje.

Obemknul ji kolem ramen

Piju v Atlantiku, kdosi mi kdysi dávno ukazuje fotku. Pamatujeme si lidi podle oblečení, a podle míst, kde jsme je viděli, takže tu osobu, kvůli které mi ji ukazuje, nejdřív nepoznávám. Je neskutečně hubená. Její tvář je jedna černá koule potu, velké bílé oči má podlité krví a lezou jí z důlků, jako kdyby chtěly pryč od smrtících promile v lebce za nimi. Pak si uvědomuji, že je to Sára. Moje bejvalka. Bývala fetkou, když jsme dupali, ale dala se na vědu. Jela po vejšce do Kolumbie, kde se věnovala ozařování makových semen s cílem zušlechtit produkci drog. Říkalo se, že vyvinula nový druh, majam, který údajně byla v prvním, zavařeném stavu, ještě než vykrystalizuje, dvakrát silnější než jakýkoliv známý heroin. Sám mám dost bohaté zkušenosti s těmito už ne zrovna rekreačními drogami, a proto mě ani nepřekvapilo, že se tam, daleko ode mě a od jakéhokoliv zbytku lidí, kterým na ní záleželo, doslova ufetovala s křováky k smrti.

Vzpomněl jsem si na ni, protože akorát dneska by měla narozky. Třicet šťastných let.

Tažena silou nezdolnou

Když člověku dojdou síly, obvykle to bývává tak, že najednou ve svém nitru objeví nedozírné krajiny veselého cynismu. Nebo třeba úplné zhovadilosti. Takže se buď z vyvrhelů osudu můžou stát jo nějací lidi, nebo hnusní lidičkové, jak to tak většinou končívá. To jsem si znovu zopakoval, když jsem onehdá uviděl Cihlu. Stál před vlezem do nějakého multifunkčního stavení, snad nějakého rekreačního střediska nebo aspoň nákupního centra. Těžko říct, co to už mělo představovat, nicméně byl tam Cihla, ten nejméně pravděpodobný stavitel či investor do něčeho, co by mělo něco společného s místem, kde se setkává a utrácí finance víc lidí naráz. Stavba a zařízení tohohle podniku mohly stát nebo třeba i stály tak sto milionů. Pro mě to byl samozřejmě jen kus pozlacenýho hovna. Protože Cihla byl pro mě rektum, odpadek, morálně úplně zkažený člověk.

Když se mě kdysi zeptali, co na něj říkám, odpověděl jsem upřímně:

"To, co všichni ostatní," povídám, "stojí za hovno."

Jseš povýšen nad utrpení?

Její hrdlo se podobalo vývěvě. Vzala ho hlouběji, než se jí podařilo kdy předtím. S vyuužitím všech kouzel, jež ovládala, hnala ho stále výš a výš. Byl jí vydán zcela na milost a nemilost. Otevřel oči, aby jí mohl pozorovat v akci. Pohled za všehny prachy. Bože, to je fantastický. Ano, ano. Ale, a to velké ale, něco nebylo tak docela v pořádku... Sála sice nepředstižně, tak jako nikdy, jenže z výrazu jejího obličeje nebyla patrná ani jediná známka mu pohledem odpovědět. Zaobírala se jeho přirozením v naprosté tichosti. Erekce začínala postrádat naběhlosti. Zděsil se, protože nedýchala. Nedýchala, protože byla mrtvá. A v chladných ústech držela jeho vyděšěný úd.

Barokní typ - kozy a zadek

Jak jste tu některé naznačily, barokní typy jsou evropskými muži vyhledávaným typem žen alespoň ve Střední Evropě. Nic bych za to nedal, ale vsadím se, že i v anglosaských zemích se rodí a jsou zde vyhledávany zase jiným typem chlapíků. Znal jsem takhle jednu holku, co se jmenovala Barokní Marie, nějakou blogerku, jejíž dlouhé boky zpívající k zemi země tu píseň zasvrbění, kdy ji tlačila pipka, lehce odrážely, asi jako pták, co zpíval jí mezi haluzemi, rozuměj, mezi škvírkami.

Její ruce, poměrně silně poskládané na ženu, zvědavé se vzhůru natahovaly, kdykoliv čekala na Nabíječe. Její prsa se nadýmala.

S chvěním Evy, nežli poznala svého milého, přijímala laskání jiných borečků.

Ale to už je slyšet její divý smích.

Její a jejího těla, když zas jednou rozkvetly po ní fialky po stiscích něčích.

S okem upřeným na její mušli

Kdysi jsem byl v Olomouci v ZOO. Mají tam úžasnou zahradu. Odevšad je slyšet smích děvčátek a vřískání chlapců. Lístky jsou za pakatel, pečovatelé přívětiví. Všecko je doslova procházka růžovým sadem rozmarů a splněných přání, tedy až do okamžiku, kdy dojdete do blízkosti jámy, v níž se vězní medvěd. Do chvíle, kdy se před vámi medvěd zastaví a obrátí se čelem, když ho spatříte takového, jaký opravdu je. Není to taková ta živá zdechlina pro obveselení v pražské zoologické zahradě, ale pravý lední medvěd, ten z grónského erbu, obrovský, třičtvrtě tuny svalů, kostí a zubů. Má nesmírnou, životu nebezpečnou výbušnou sílu. Je to dravec, který existuje asi tak dvacet tisíc let a za tu dobu poznal pouze dvě kategorie savců, sebe sama a pak kořist, potravu.

V tu ránu, a ne protože je pět pod nulou, chloupky na pokožce znecitlivělé zimou zježí se vám jako ježkovi bodliny. Poznáním, čím jste proti němu. Proti bestii.

Skoro se ostýchám líčit jejich rande

Někdy mám divný, nepřirozený pocit, že člověk je svým způsobem vesmír, sluneční soustava pozorovaná z jiné galaxie. Štráduju si to takhle kolem osmé večer ožralý vedle nějaké maminky s děckem v kočárku a prostě na ni vybafnu. Co udělá ona? Začně utíkat, normálně se obuje pěkně do pedálů, kdyby je moderní kočárek měl a valí se hlava nehlava po chodníku ode mě pryč. Maminky už mě znají. Dávají si bacha. Vědí, že je můžu strhnout a ani batole je nezachrání. Tělo si žádá svoje, zvlášt když žádost je má silná stránka.

Představuji si to dál docela živě. Tak předně znásilnění je vesměs jednoduchý zákrok. Automaticky bych ji roztrhnul blůzku a podrpsenku, aniž bych zvažoval, jestli to chce nebo ne... Ale co když maminka šok z nenadálé nevyžádané soulože nevydrží, co když zkolabuje, její víc a víc ochromené dýchání se naruší a ona začně mrtvolně tuhnout? V posledních okamžicích před smrtí je to samozřejmě velké divadlo. Cuká se to a škube, trošku se podobá těstu. Potrhaná tvář končí v modré až plátnově bílé. Zvedám se, strkám ptáčka do kalhot, zapínam zips, klátím se dál ulicí.

Bláznivé koule

Sladkým vysílením mrou všechna slova v tomto věku,

který se nerozhoduje, utráceli jsme život v něm vždy znova a znova,

vždy s kapsami plnými snů vydávali se do hlučných podniků.

Kéž zřítí se již dolů s pisklavým rykem

žal zástupů až k modlám navršený,

a zasype rod smutných, k němuž i já patřil jsem.

Pro nynější lásku tvoji

hladovou, když pláče ranou sudby

nechť se otevřou okvětí tvé malé hudby

dáme si šukačku trojí.

Ať je ti jakkoliv, sex to spraví

Tohle se vážně někde někdy stalo.

Její jindy veselá tvář teď byla klidná, vážná, nemluvila, jen seděla.

"Není ti nic? Jsi bílá jako stěna."

"Žaludek," odpověděla, "to bude tím párkem."

"Ale budeme mít doma, co jsi mi slíbila, no ne?"

(Mezitím pár piv a Dr. Vampů)

"Nemohli bychom už jet domů," ptá se čím dál tišeji.

"Jistě, kam jinam?"

"Potřebuji si lehnout, je mi na umření."

"Však si poležíme, vážně si musíme poležet, zlato!"

Patříš do kriminálu, ksichte a ne do mé postele!

V poslední době dost na jutubku sleduji Nebezpečné vztahy, pořad, který si rozhodně nebere servítky. Umožňuje mi si uvědomit, že na světě žije dost pošahaných lidí a že jejich vztahy, nebo to, čemu z nedostatku nápadistoi vztahy říkají, jsou ještě horší, než si umíme představit.

Tobě není do smíchu, ty čubko?

Syna to buržoazní prostředí dusí - nenávidí možná i nábytek a obrázky na stěnách, na nichž se o sabatu přežírají obtloustlí kulaci, zatímco všude kolem panuje bída.

Na tomto světě je přímo zarážející, že všechno dopadne vždycky jinak, než si to člověk představuje. Nebylo by jednodušší změnit lidem barvu očí a vlasů, než stavět velké pece a pak chytat Židy a cikány a spalovat je v nich? To mě napadá, zatímco mouchy líně bzučí v letním slunci. Tak Pánbů s námi a zlé pryč. Facebook do smetiště!

Měla roztrhané šaty a na jejím bílém těle jsem zahlédl modřiny a šrámy. Svou zdravou rukou se snažila držet nahoru druhou poraněnou ruku. To bylo dost sexy. Fakt jako že dost.

"Přesvatý stvořil svět jako embryo," tvrdí rabínský text. "Stejně jako embryo roste od pupku, tak i Bůh zahájil tvoření světa pupkem a od něj se šíří do všech směrů."Houby pupkem, Přesvatý začal kundou.

Starý strom, který žije nedaleko mě, se nade mnou tiše skláněl, když jsem v jeho stínu skládal tyto řádky! Kdyby mohl, určitě by se usmál, možná lehce zaplakal.

Obrat se zračil v úvahách bezdomovce

Služka v milionářské vilce. Pleť měla smetanově bílou a každé místečko drhla, i když už se dávno čistotou jen lesklo, a to opravdu žádná velká zábava nebyla.

Měla tak dvaadvacet, musela být zralá do postele už od patnácti. Nikdy jsem neviděl tak bujaře vystavené kozy, nikdy vyšpulenější zadek, usměvavější líc ani čtveračivější oči. Zákon sebezničení a zákon sebezáchovy jsou v lidech stejně

silné! Přesto jsem volil sebezničení, protože jsem se do ní in ictu oculi, doslova v mžiku oka, zamiloval.

Poté, co konečně zasunul, po solouži se odvalil na bok a jako loutka vrtěl hlavou, přihlouple si prozpěvoval: tak jsem její milý, vyhnal jsem jí z dírky štíry...

Maruška Schnitzlerová uchopila sklenici a pila. Pak vstala a její hranaté objemné

tělo zakolísalo; měla dost. Svalila se jak žok pod stůl. Štěpán hned samozřejmě přiskočil, hned hotov jí křísit, ale co z toho, jak byla v limbu. Spala a ještě deset minut při tom skoro nepříjemně pochrapávala...

Okolosedící uctivě popíjeli své druhé či třetí sklenice plzeňského a občas do ticha někdo prohodil lítostivou poznámku na její adresu. Narudle hnědé vlasy měla zčesané z čela dozadu a podobala se trochu přerostlému kohoutovi... jak to říkal někdo z okruhu přátel Šlamouna, víno je šalebné a silný nápoj je zuřivý... tak zuřivý, že z něj usneš.

Zatím někde úplně jinde seděla Drahomíra v zahradní hospůdce. Její myšlenky, nasoukané do plátěné blůzky, jaké nosily naše babičky, zabloudily k zakázanému ovoci. Usmála se. Od posledního styku s novým klukem uběhly dva dny a ona toužila znovu zažít ten skotačivý vodopád orgasmu. Toužila po onom již dobře známém, teploučkém mase pyje, po svazování do kozelce a mrdání rozteklé jamky slasti. Říkala si, do budoucnosti, ne k minulosti - a měla náhodou pravdu.

Dovést ke kraji propasti

Sotva vstala. Byla ospalá, bolela ji hlava, to se nedalo oddiskutovat. Přesto čněla v místnosti jako husitský štít v zemi. Neochvějeně. Pak vypálila něco jako: "Člověk by měl žít jinak, když cítí, že žije jak škvor."

"Asi jo," odtušil jsem zanechávaje ji na ničem.

"Na člověka jde z lecčeho strach," rozjímala dál.

"To asi jo, ty jsi zrovna posraná ze všeho," vmetl jsem ji napůl žertem do už právě rozbrečené nálady.

Když jsem to řekl tak náhle a pak naráz umlkl, vytahla z kapsy svůj červený kapesník, akorát měla dost času si začít třít nos a pak se skloněným tělem plakat jak malá.

Někdo by vstal a políbil ji. Těšil. Nadával si volů, styděl se za necitlivost nebo skočil z okna.

Ale ne tak já, seděl jsem dál před bednou a vstřebával moudra komentátorů hokejových přenosů. Nos už měla tmavý lem, slzy schnoucí na rukávech.

"Ale ne, co blbneš, vždyť já ti lichotím a ty tu pláčeš," zkoušel jsem ji dál. "Snášíš přece svízele vždycky relativně normálně, tak proč teď jsi jak po menzesu - citlivka Káťa?"

"Ty jsi normálně choré hovado, alkoholik na entou, neměla bych se tomu pořád divit, ale nemůžu, už nemůžu. Jsi ošklivější než rozpitvaný netopýr. Jsi jak kmen stromu ve sněhu na Aljašce, nerozmrzáš, jsi s tou zmrzlou půdou pevně spojen pod osvětleným nebem, i když praží slunce, havrani ti hřadují na zmrzlých větvích a ty černé chuchvalce tě obepínají jak velikonoční voodoo. Proklínám tě, trapný!"

Vyslechl jsem ledacos, i hloupé její monology, pokřivené pochybami, ale tohle číslo mi skoro vyrazilo dech. Chvíli jsem jen nepřítomně hleděl na obrazovku zkoušeje si na něco vzpomenout a pak jsem trošku dotčeně, ale jen na oko, odpověděl:

"Ach bože, vždyť je venku krásný den, jdi se projít s holkama, jděte si podrbat do kavárny, zatím si tu otevřu Krušky, až proberete pavlač, vrať se mi uvařit večeři."

Ztráta kytička uprostřed metalové pařby

Není-liž pravda, ty ulice v Brně se najednou rozvětvují, najednou jsou dost neklidné, není-liž pravda? Na každém rohu bufáč, za každým sloupem herna. A právě poblíž herny jsem potkal Kamilu, moji oblíbenou milenku. Pamatuji si, že jsem měl prsty strčené v ústech hryzaje si nehty, když jsem tu modelku poprvé zahlédl. Aniž jsem ten den co pořádného očekával, malá nepozornost a velká náhoda mi ji přivedla do zorného úhlu... a já, zjankovatělý tím nenadálým vývojem, musel zvrátit hlavu, poněvadž v zátylku mi viselo všechno to dosud neuskutečněné, co jsem s ní měl dělat, a co mi vehnalo krev do trenek. A já se tedy zastavil - a pak to odeznělo. Jenže za chvíli to zas začalo cukáním, nepatrným, v nějaké žilce. Ani odpor vzduchu jsem nepociťoval, když jsem šel směrem k ni - s jasným úmyslem. Vnitřně jsem držel vzpomínky na tu smršť, a uvědomoval jsem si, že v jistém odstupu od nás, tak blízkých nyní, stojí další lidé a budovy se střechami a hranatými komíny. A tu zvedla ty modré, topičovy oči a uviděla mě, těžko říct, co si pomyslila, snad se drobně pousmála, no nedivil bych se vůbec nic. Vidět tak skvělou pijáckou postavičku v kombinaci s těma lesklýma očima a přerývaným dechem, jak se sotva drží na nohou, taky bych byl nadšen. Musela být unešená, že někdo takový jde přímo k ní. Tak jsem se ozval: "Dovolte, abych vás vedl." Neodpověděla, tak jsem se do ní rychle zavěsil, a tak se vlastně začal náš vztah - tření těla na tělo!

Smíšené družstvo

Už. Jen si počkej a dočkáš se! Speciální čarodějnický díl pro malé vzteklé metalařky.

Dveře otevřel malý muž s pískovými vlasy, který měl tělesnou stavbu hydrantu, s podmračeným čelem a rty stisknutými tak pevně, že téměř potlačovaly existenci úst. Byl celý nažhavený zasunout do mladé, určitě promiskuitní dívky, kterou zadržoval ve sklepě.

Jak se to píše v epištole sv. Jakuba? "Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí."
A to byl celý on, pokorný až k pláči. Bude tedy zahrnut přízní. Zeptal se jí téměř něžně, zda chce něco speciálního k večeři. Děvče, nádherná osmnáctka s havraními vlasy a ještě nedávno ohnivým pohledem, seděla zády k němu na kavalci. Vůbec nemyslela na něj, nejspíš vůbec nebyla duchem přítomna. Takovou oběť, jakou pro ni přinesl a ona to nechápala, pomyslel si s nervy drásajícím vzdychnutím.

Otočila se a pevně, jak jen toho byla po týdnu v zajetí schopna, na něj pohlédla. Oči částečně žily, zbytek tváře byl ovšem mrtvý. Můžeš mi říct cokoli, říkaly ty její velké hnědé upřímné oči, ale jseš monstrum. Jestli přijdeš blíž, zabiju tě, zabiju.

Je to poprvé, co si bude hrát s takovou kundičkou, projelo mu bleskové poznání hlavou.

Zatím se jí nedotkl, ne. Ale musela se přece jednou vykoupat, musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Aspoň kdyby mohla vyhlédnout z okna. Nic takového. Mohl se dotýkat jenom její kůže, nemusel zacházet dál.

Nepřichází v úvahu. Utíkala by. Ví to, nemůže té děvce věřit. Bednění. Mříže. Cokoliv, co jí zabrání vyběhnut z domu. Nikdo ji nesmí vidět ani slyšet.

Malý muž s pískovými vlasy byl krutý až k neuvěření. Sice nevypadal, že je, ale byl, protože když jasně rudé papsky vycházejícího slunce se přehouply za devatero řekami a stromy přes kopce, na úplném cípku samoty kdesi na Valašsku, mladá Miranda už neslzela, nekvičela jako divočák, jen dýchala výpary potu jdoucí z malého muže s pískovými vlasy, který ji znásilňoval přikurtovanou k posteli.

Zamčený zevnitř

Byla jasná letní noc. Velebný kolos kostela koupal ve stříbrné záři štíhlé svoje pilíře a květnaté fiály, své lehké oblouky s ozdobou kamenných krajek a vrhal na osvětlené svoje plochy fantastické stíny oněch kamenných úpon a kmenů, že vypadal jako báječný chrám duchů utkaný z kouzelných svitů a mystického šeru. V posvátném tichu dřímala tu ta zkamenělá modla minulosti uprostřed okolí, jen ze dvou oken z nedaleké uličky táhnoucí se za kostelem zářilo ještě pozdní světlo a zazněly rušivé zvuky. Zavrzly totiž dveře vedoucí do ulice a z nitra ozvalo se: "Nu, tedy sbohem, pane hostinský."

"Šťastnou noc, pane Kolíku, račte nás zase navštívit," odpověděl druhý. Na ulici vystoupila poněkud hápavým krokem tajuplná postava mužská zahalená do... však nikoliv, vidím, že jsem z poetického, trochu romantického úvodu zabrousil do fádní prózy, a proto mohu oznámit, že pan Kolík opustil výčep a zvolna se vracel k svému obydlí, k své dívce a k svému zpackanému životu, ležíčím někde v slezské části moravské metropole. Vracel se neobyčejně pozdě. Dívka už spala, když ne sama, tedy s někým, ale panu Kolíkovi to bylo jedno. Chtěl jediné - udeřit hlavou o nadýchaný polštář a zapomenout, usnout a pár hodin o ničem nevědět. Nepřipouštěl si žádných starostí - vůbec ho nenapadlo, že by ho po cestě mohli zmlátit cikáni nebo okrást šlapky, jako už se mu to leckdy přihodilo. Protože doma ho očekávala jen sirá poduška a bledá, jistě spící, ne na koníčku dovádějící tvář Klaudie, na cestu se těšil. Rozjímal, byl to rozjímavý typ melancholika volbou, ne z donucení, a jeho měsíčkovská tvář šla docela dobře ke klobouku, který měl krempu - na způsob klobouku saturna, příliš pitvornou pro tento svět. Však také byl terčem úšklebků a pobavených pousmání ze strany většiny kolemjdoucích, když pana Kolíka občas zahlédli ve dne. Tento téměř zatvrzelý monogamista nikdy nezkrápěl svou líc hořkými slzami, básnikovi navzdor, byť mu život často a ve značných dávkách dával sežrat, jak moc se do něj nehodí. Sdílel domácnost už osm let jen s jednou dívkou, která nebyla zrovna počestná, vždyť si k nim do bytu vodila chlapy k dovádění, i když byl třeba přítomen. Přesto si nikdy nepostěžoval. Ač ho o to nikdy neprosila, velmi často vycházel zpravidla dobře naladěn do hospody U smrtky, kde si vesele do časných ranních hodin povídal s bývalými spolužáky, nebo později jen tak sám se sebou. Vyadával se sice za vtipného pána, ale opravdu měl důvtip a dokonce rozšiřoval své vědomosti a duševní obzor příležitostnými objevy, studiem knih atp. Činil tak bez soustavy jako těkavý ochotník dle nahodilých vzruchů a chvilkových libůstek, ale činil tak v opilosti vždy, a to je víc hodné chvály, než kdyby se jen svalil jak špalek vedle postele a s řezavým chrápotem usnul, jak by to udělal asi na jeho místě každý.

Řekli jsme si, jak při chůzi oceňoval krásy nocí, jako by chtěl prozpytovat hroty ňader mladé tanečnice, a chvílemi se nakláněl vpřed, jako by skoro na kolenou vzdával hold velebnému majestátu třetí hodiny ranní. Pohyblivot jeho kyčlí byla přes jeho opilost značná a on jako jakýsi nehmotný přízrak zvolna kráčel dále mezi pošmournými budovami a prodlužoval si požitek procházky častými zastávkami, kterými si u popelnic vyprazdňoval věčně nevyprázdněný močák.

Řekli jsme si, že se svou dívkou už byl osmým rokem. Klaudie pro něj coby objekt vásně měla značný význam, ale on pro ni byl pouhým nabíječem, jedním z řady nahodilých cucfleků různých autorů, kterými se její šíje hemžila jako zdechlá, přejetá krysa stříbrnými mouchami. Ona s ním byla pouze proto, že jak jeho jméno naznačovalo, skrýval v kalhotách pro nevycválané dívčí plémě neodolatelné nadělení.

V zásadě nejlepší

Jsem hezký jako princ z pohádky o Červené růžence. Mám zvlášť rád žluté růže. Na lidi se většinou ani přímo nepodívám. Jistě mi nechyběly milenky, ale zaměstnávaly mou mysl jen velmi povrchně - přes můj věk je o mně možno říci, že nevím, co je láska...Zabíjím čas tím, že nedělám nic. Je půl osmé ráno, děvčata, nejspíš univerzitní studentky, začala promenovat před mými okny. Ale já, jako každý hezký kluk, si jich ani moc nevšímám. Místo toho sedím u počítače a pařím Tekken, nějaký stařičký díl.

Den minul a je večer. Scéna se změnila.

Teď už nejsem doma, sedím v temné místnosti. Zubí se na mě nějaká cáklá kačena.

Kdyby mi šáhla přímo do poklopce, musel bych rozhodně odmítnout. Tak byla ošklivá. Pronikavý pohled, kterým zkoumala mé (ovšemže nepostižné) reakce, působil na její ošklivé tváři přímo stařecky a její žabí ústa se tetelila v němé prosbě.

Abych se přiznal, bohatství a rozmanitost kund jsem už prozkoumal, když mi bylo míň než dvacet. Přísná přesnost a systematičnost stála v základech mých úspěchů, přičemž začínat se musí od mladých, nezkušených panen.

Zamiloval jsem se do její pohledné, dvacetileté sestry Alice, jedině proto jsem trpěl, aby existovala tato ošklivka až nepravděpodobná v mé blízkosti. Problém byl ovšem zašmodrchanější, ale já se pokusím vám ho vylíčit poněkud přehledněji. Jako by se kolem osoby a zadnice Alice vyskytovalo několik podivuhodností. Často se v průběhu dne zamykala ve svém pokoji. A pak je tu ta záležitost s tajemným návštěvníkem. Nechci přímo říkat, že ta čestná, přímá a hodná osůbka ztrácí rozum nebo záměrně lže. Předesílám, že je tak čistá jako lilie a neumím si představit, aby za oním neznámým návštěvníkem stál její šamstr. Nabíječ. Jakkoliv to celé popisuju v lehkém tónu, jsem dále ochoten přísahat, že mi její chování působí značné obavy. Rozumějte, jsem až po uši zamilován. A taky snad víte, že jsem vzdělaný pán a tak šetrný, jak jen může kus omegasamce být.

Baron Samedi

Včera jsem objevil takovou vtipnou větu. Cesta zhýralství vede k paláci moudrosti... hehehe... dobrý, ne? To jsem vyčetl od Burroughse, který to vyčetl zas od Williama Blakea, jestli se nepletu. Tak či tak, tato věta má tedy velmi prověřené základy a bohatou historii. Proto ji zde ponechám budoucím generacím. Jako můj odkaz. Jako odkaz papá Burroughse. I Blakeův odkaz.

Ale teď z jiného soudku. Dokud jsem ještě střízlívý. (Hehe, až na to, že střízlivý nejsem nikdy). Mám plnou kebuli vzpomínek. Celý se třesu jen na to, abych je tu prdnul.

Říkám si, že jsem měl zůstat trčet v městě, kde jsem se narodil. Měl bych holku. Hezký byt. Dvě siamské kočky - Kim a Kam. Knihovnu. Opíjel bych se do němoty a četl si Poutníkovu cestu a masturboval při tom nebo něco... takového, na co nejste zvyklé!

Zato teď nikde nejsem doma! Nemyslete si, že škemrám jako stará šlapka. Bez mrknutí bych ošukal kdejakou běhnu! Jenže s žádnou nevydržím dlouho. To je dobrý postřeh. Naprosto přesný! To se asi holkám nelíbí. Nebo líbí? Jo, vlastně jo, pokud nejseš starej prďola a z konta na tebe bliká šest či osm cifírek!

Přísáhám, že lidi jsou falešní jak ďábli. Stydím se za to, že kolem mě je všude tolik nečestných lidí. Jsem asi fakt sadista, že tu zůstávám, navzdory své povaze. Někdy se cítím, že prožívám lacrimae rerum jako zhroucená postava, rýsující se na pozadí chicagské mlhy. Jindy zas jako baron Samedi. Moje fantazie se ještě nevyčerpala. Čeká nás všechny ještě něco lepšího. Ale zároveň se mi zdá, že se má játra, ledviny, žlučník a nevím jaké tam ještě jsou orgány, že se zkrátka odpařují. Jako bych se blížil ke sklonku života a jenom jakýsi můj smysl pro humor mi někdy dovolí věřit v růžovou budoucnost.

Rád bych potkal opravdové lidi - nějaké sexuální maniaky, delikventy, ale i intelektuály v jednom. Bohužel jsou v dnešním světě příliš vzácní. Stačil by mi jeden. Jeden - jako zrcadlo. Třeba Neala Cassadyho. Který by způsobil, že i smutek může být příjemný.

Úplně to mám před očima. Arabská pronikavá modř mrazivého lednového úsvitu. Pára od huby. Jeli bychom jako vandráci vlakem do neznáma. Nějakej vzdálenej kopeček, kde by jako probíhal výšlap s báglem. Poslušně by mi, každou stanici nachcanější, hlásil, že kořalku nepije. Že pije jenom rum.

Ach, víte, jak bych byl štasten? Čert to vem, že jen na okamžiky. Copak se život neskládá z okamžiků? Hlavní je, že míza by opět začala plynout. Zatímco tu škemrám jak stará šlapka a vadí mi vše - i lidi. A lidi, ti mi vadí nejvíce.

Alkoholu je však zoufale málo. Whisky je má žlutá přítelkyně.

Kroužek v pupíku

Svůdná slečna Ochotná má problémy se spaním. Její sny a její bdělé stavy jsou tak plné sexuální činnosti, že nemůže rozpoznat, co je skutečné a co není skutečné. Takže jde navštívit doktora Dobrocita, aby jí nějak pomohl. Je to její první návštěva u tohoto doktora, takže doktor Dobrocit si vyslechne její problém, a pak začne prázdně tlachat podle vzoru freudovských sexuálních pojmů. "Počkejte okamžik," přeruší ho slečna Ochotná. "Co je falický symbol?" "Falický symbol," vysvětluje Dobrocit, "reprezentuje falus." "V pořádku," říká děvče, "co je tedy falus?" "Domnívám se," říká Dobrocit, šklebící se ve tváři, že "nejlepší způsob, jak vám to vysvětlit, bude ten, když vám to ukážu." Takže doktor Dobrocit vstane, rozepne poklopec a vytáhne svoje soustrojí. "Toto je, mladá dámo," říká Dobrocit hrdě, "falus!" "Ó!" říká slečna Ochotná, která se nyní usmívá. "Myslíte tedy, že je to něco jako trn, pouze ještě menší než trn!"

Morek kundy

Ten večer jsem před večeří zašel za lodním účetním do jeho kajuty, už jsem zapomněl, za jakým účelem. Seděl za psacím stolem. Nafukoval prezervativ, až byl veliký jako policejní obušek. Stužkou jej na konci zavázal a vytáhl jej z úst. Po psacím stole se mu válely obrovské nafouklé falusy. Vypadalo to jako vepřová jatka. "Zítra pořádáme na lodi koncert," vysvětloval mi, "a nemáme žádné balónky. To byl nápad pana Jonese, abychom použili tohohle." Viděl jsem, že některé ty obaly vyzdobil komickými obličeji, nakreslenými barevným inkoustem. "Máme na palubě jenom jednu dámu," řekl, "a myslím, že nepozná, co je to zač…"

Ach, slečno!

Neplačte, děvčata. Tam, kam plujeme na rozbouřených vlnách života, nás všechny čeká víc než dost důvodů k pláči.

Počítání oveček

Ovšem já nejsem náboženský člověk. Nebojím se pekla. Z tolika hříchů, jichž jsem měl tu čest se dopustit, bych se do konce života nevyzpovídal.

A nenašel by se jediný kněz, jenž by mi zde na Zemi dal rozhřešení.

Skořice

Bez velké naděje jsem se vracel do země strachu a zmaru.

Ostrava

V sociálně přísně rozvrstvené společnosti hrál velkou úlohu pozdrav. Jeho základní formou byla úklona. Existovala jich celá škála podle příležitosti a důležitosti zdraveného. Lehkou úklonou s pohybem dlaně k srdci se zdravili sobě rovni urození.

Blíženci

Jak to u vás vypadá, holky? Všechno při starém? Jako obvykle? Absolutní klid.

Tak tady je to jako v apokalypse!

Prasata na ulici, týrané postavy mexických manželek vyvalující špeky, pach chcanek a ostrý závan kukuřičné whisky!

Ustavičnost

Měsíc a strom, svit

jsou si, blbci, kvit.

V této krátké básni je obsažena celá esence zenu. Měsíc nemá žádný úmysl vrhnout svůj stín na nějaké místo.

Klekání

fsafsa