Někdy mám divný, nepřirozený pocit, že člověk je svým způsobem vesmír, sluneční soustava pozorovaná z jiné galaxie. Štráduju si to takhle kolem osmé večer ožralý vedle nějaké maminky s děckem v kočárku a prostě na ni vybafnu. Co udělá ona? Začně utíkat, normálně se obuje pěkně do pedálů, kdyby je moderní kočárek měl a valí se hlava nehlava po chodníku ode mě pryč. Maminky už mě znají. Dávají si bacha. Vědí, že je můžu strhnout a ani batole je nezachrání. Tělo si žádá svoje, zvlášt když žádost je má silná stránka.
Představuji si to dál docela živě. Tak předně znásilnění je vesměs jednoduchý zákrok. Automaticky bych ji roztrhnul blůzku a podrpsenku, aniž bych zvažoval, jestli to chce nebo ne... Ale co když maminka šok z nenadálé nevyžádané soulože nevydrží, co když zkolabuje, její víc a víc ochromené dýchání se naruší a ona začně mrtvolně tuhnout? V posledních okamžicích před smrtí je to samozřejmě velké divadlo. Cuká se to a škube, trošku se podobá těstu. Potrhaná tvář končí v modré až plátnově bílé. Zvedám se, strkám ptáčka do kalhot, zapínam zips, klátím se dál ulicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat