Kdysi jsem byl v Olomouci v ZOO. Mají tam úžasnou zahradu. Odevšad je slyšet smích děvčátek a vřískání chlapců. Lístky jsou za pakatel, pečovatelé přívětiví. Všecko je doslova procházka růžovým sadem rozmarů a splněných přání, tedy až do okamžiku, kdy dojdete do blízkosti jámy, v níž se vězní medvěd. Do chvíle, kdy se před vámi medvěd zastaví a obrátí se čelem, když ho spatříte takového, jaký opravdu je. Není to taková ta živá zdechlina pro obveselení v pražské zoologické zahradě, ale pravý lední medvěd, ten z grónského erbu, obrovský, třičtvrtě tuny svalů, kostí a zubů. Má nesmírnou, životu nebezpečnou výbušnou sílu. Je to dravec, který existuje asi tak dvacet tisíc let a za tu dobu poznal pouze dvě kategorie savců, sebe sama a pak kořist, potravu.
V tu ránu, a ne protože je pět pod nulou, chloupky na pokožce znecitlivělé zimou zježí se vám jako ježkovi bodliny. Poznáním, čím jste proti němu. Proti bestii.
Žádné komentáře:
Okomentovat