Někdy mám fakt šílené sny. Dost často se při nich probudím zborcený potem a nateklý jako přezralá švestka a doslova musím přesvědčit sám sebe, že nenesu vinu na tom, že během těch pověstných REM fází pohlednou copatou dívku vyvleču do trnkového křoví a vpálím ji ránu z pistolky do týla, přičemž kulka tlustá jak palec u nohy sumisty ji rozbije lebku a omítne větve a listy jejím mozkem a krví. Mhouřím přitom oči a snažím se zapomenout, jenže to nejde. Už je to vpálené do neuronů, obraz masakru se tam zapsal šarlatovým písmem a celý den či několik dní je pak ona střelená terčem mých myšlenek. Přivolávám ji bezděčně jako mouchy k hodokvasu. Vyzývá mě, ta svůdnice, ke hře - a přece ví, že vždycky vyhraju. Lépe řečeno, že nemohu prohrát, protože nechci, nechci na ni zapomenout. Je pro mě totiž dočasně osudovou ženou, aspoň těch pár dní, dokud se mi v mysli nezformuje obraz jiné, lepější a čerstvější.
Snažím se usnout, ale brada se mi stále třese. Její kočičí oči prosí o život, ale jsou vždy umlčené. Při popravě v trnkovém křoví. Zesnulá je ihned, ani nevzdychne, nezalká, nezařehtá jako kobyla. Cokoliv kdyby. Kdyby projevila nějaký soud nad mou krutostí, budiž, snad bych se mohl se sebou snadněji smířit. Takto se to stane - jako ve snu - a já vím, že příště se to stane znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat