Smíšené družstvo

Už. Jen si počkej a dočkáš se! Speciální čarodějnický díl pro malé vzteklé metalařky.

Dveře otevřel malý muž s pískovými vlasy, který měl tělesnou stavbu hydrantu, s podmračeným čelem a rty stisknutými tak pevně, že téměř potlačovaly existenci úst. Byl celý nažhavený zasunout do mladé, určitě promiskuitní dívky, kterou zadržoval ve sklepě.

Jak se to píše v epištole sv. Jakuba? "Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí."
A to byl celý on, pokorný až k pláči. Bude tedy zahrnut přízní. Zeptal se jí téměř něžně, zda chce něco speciálního k večeři. Děvče, nádherná osmnáctka s havraními vlasy a ještě nedávno ohnivým pohledem, seděla zády k němu na kavalci. Vůbec nemyslela na něj, nejspíš vůbec nebyla duchem přítomna. Takovou oběť, jakou pro ni přinesl a ona to nechápala, pomyslel si s nervy drásajícím vzdychnutím.

Otočila se a pevně, jak jen toho byla po týdnu v zajetí schopna, na něj pohlédla. Oči částečně žily, zbytek tváře byl ovšem mrtvý. Můžeš mi říct cokoli, říkaly ty její velké hnědé upřímné oči, ale jseš monstrum. Jestli přijdeš blíž, zabiju tě, zabiju.

Je to poprvé, co si bude hrát s takovou kundičkou, projelo mu bleskové poznání hlavou.

Zatím se jí nedotkl, ne. Ale musela se přece jednou vykoupat, musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Aspoň kdyby mohla vyhlédnout z okna. Nic takového. Mohl se dotýkat jenom její kůže, nemusel zacházet dál.

Nepřichází v úvahu. Utíkala by. Ví to, nemůže té děvce věřit. Bednění. Mříže. Cokoliv, co jí zabrání vyběhnut z domu. Nikdo ji nesmí vidět ani slyšet.

Malý muž s pískovými vlasy byl krutý až k neuvěření. Sice nevypadal, že je, ale byl, protože když jasně rudé papsky vycházejícího slunce se přehouply za devatero řekami a stromy přes kopce, na úplném cípku samoty kdesi na Valašsku, mladá Miranda už neslzela, nekvičela jako divočák, jen dýchala výpary potu jdoucí z malého muže s pískovými vlasy, který ji znásilňoval přikurtovanou k posteli.