Byla jasná letní noc. Velebný kolos kostela koupal ve stříbrné záři štíhlé svoje pilíře a květnaté fiály, své lehké oblouky s ozdobou kamenných krajek a vrhal na osvětlené svoje plochy fantastické stíny oněch kamenných úpon a kmenů, že vypadal jako báječný chrám duchů utkaný z kouzelných svitů a mystického šeru. V posvátném tichu dřímala tu ta zkamenělá modla minulosti uprostřed okolí, jen ze dvou oken z nedaleké uličky táhnoucí se za kostelem zářilo ještě pozdní světlo a zazněly rušivé zvuky. Zavrzly totiž dveře vedoucí do ulice a z nitra ozvalo se: "Nu, tedy sbohem, pane hostinský."
"Šťastnou noc, pane Kolíku, račte nás zase navštívit," odpověděl druhý. Na ulici vystoupila poněkud hápavým krokem tajuplná postava mužská zahalená do... však nikoliv, vidím, že jsem z poetického, trochu romantického úvodu zabrousil do fádní prózy, a proto mohu oznámit, že pan Kolík opustil výčep a zvolna se vracel k svému obydlí, k své dívce a k svému zpackanému životu, ležíčím někde v slezské části moravské metropole. Vracel se neobyčejně pozdě. Dívka už spala, když ne sama, tedy s někým, ale panu Kolíkovi to bylo jedno. Chtěl jediné - udeřit hlavou o nadýchaný polštář a zapomenout, usnout a pár hodin o ničem nevědět. Nepřipouštěl si žádných starostí - vůbec ho nenapadlo, že by ho po cestě mohli zmlátit cikáni nebo okrást šlapky, jako už se mu to leckdy přihodilo. Protože doma ho očekávala jen sirá poduška a bledá, jistě spící, ne na koníčku dovádějící tvář Klaudie, na cestu se těšil. Rozjímal, byl to rozjímavý typ melancholika volbou, ne z donucení, a jeho měsíčkovská tvář šla docela dobře ke klobouku, který měl krempu - na způsob klobouku saturna, příliš pitvornou pro tento svět. Však také byl terčem úšklebků a pobavených pousmání ze strany většiny kolemjdoucích, když pana Kolíka občas zahlédli ve dne. Tento téměř zatvrzelý monogamista nikdy nezkrápěl svou líc hořkými slzami, básnikovi navzdor, byť mu život často a ve značných dávkách dával sežrat, jak moc se do něj nehodí. Sdílel domácnost už osm let jen s jednou dívkou, která nebyla zrovna počestná, vždyť si k nim do bytu vodila chlapy k dovádění, i když byl třeba přítomen. Přesto si nikdy nepostěžoval. Ač ho o to nikdy neprosila, velmi často vycházel zpravidla dobře naladěn do hospody U smrtky, kde si vesele do časných ranních hodin povídal s bývalými spolužáky, nebo později jen tak sám se sebou. Vyadával se sice za vtipného pána, ale opravdu měl důvtip a dokonce rozšiřoval své vědomosti a duševní obzor příležitostnými objevy, studiem knih atp. Činil tak bez soustavy jako těkavý ochotník dle nahodilých vzruchů a chvilkových libůstek, ale činil tak v opilosti vždy, a to je víc hodné chvály, než kdyby se jen svalil jak špalek vedle postele a s řezavým chrápotem usnul, jak by to udělal asi na jeho místě každý.
Řekli jsme si, jak při chůzi oceňoval krásy nocí, jako by chtěl prozpytovat hroty ňader mladé tanečnice, a chvílemi se nakláněl vpřed, jako by skoro na kolenou vzdával hold velebnému majestátu třetí hodiny ranní. Pohyblivot jeho kyčlí byla přes jeho opilost značná a on jako jakýsi nehmotný přízrak zvolna kráčel dále mezi pošmournými budovami a prodlužoval si požitek procházky častými zastávkami, kterými si u popelnic vyprazdňoval věčně nevyprázdněný močák.
Řekli jsme si, že se svou dívkou už byl osmým rokem. Klaudie pro něj coby objekt vásně měla značný význam, ale on pro ni byl pouhým nabíječem, jedním z řady nahodilých cucfleků různých autorů, kterými se její šíje hemžila jako zdechlá, přejetá krysa stříbrnými mouchami. Ona s ním byla pouze proto, že jak jeho jméno naznačovalo, skrýval v kalhotách pro nevycválané dívčí plémě neodolatelné nadělení.
Žádné komentáře:
Okomentovat