Tohle se vážně někde někdy stalo.
Její jindy veselá tvář teď byla klidná, vážná, nemluvila, jen seděla.
"Není ti nic? Jsi bílá jako stěna."
"Žaludek," odpověděla, "to bude tím párkem."
"Ale budeme mít doma, co jsi mi slíbila, no ne?"
(Mezitím pár piv a Dr. Vampů)
"Nemohli bychom už jet domů," ptá se čím dál tišeji.
"Jistě, kam jinam?"
"Potřebuji si lehnout, je mi na umření."
"Však si poležíme, vážně si musíme poležet, zlato!"
Žádné komentáře:
Okomentovat