Baron Samedi

Včera jsem objevil takovou vtipnou větu. Cesta zhýralství vede k paláci moudrosti... hehehe... dobrý, ne? To jsem vyčetl od Burroughse, který to vyčetl zas od Williama Blakea, jestli se nepletu. Tak či tak, tato věta má tedy velmi prověřené základy a bohatou historii. Proto ji zde ponechám budoucím generacím. Jako můj odkaz. Jako odkaz papá Burroughse. I Blakeův odkaz.

Ale teď z jiného soudku. Dokud jsem ještě střízlívý. (Hehe, až na to, že střízlivý nejsem nikdy). Mám plnou kebuli vzpomínek. Celý se třesu jen na to, abych je tu prdnul.

Říkám si, že jsem měl zůstat trčet v městě, kde jsem se narodil. Měl bych holku. Hezký byt. Dvě siamské kočky - Kim a Kam. Knihovnu. Opíjel bych se do němoty a četl si Poutníkovu cestu a masturboval při tom nebo něco... takového, na co nejste zvyklé!

Zato teď nikde nejsem doma! Nemyslete si, že škemrám jako stará šlapka. Bez mrknutí bych ošukal kdejakou běhnu! Jenže s žádnou nevydržím dlouho. To je dobrý postřeh. Naprosto přesný! To se asi holkám nelíbí. Nebo líbí? Jo, vlastně jo, pokud nejseš starej prďola a z konta na tebe bliká šest či osm cifírek!

Přísáhám, že lidi jsou falešní jak ďábli. Stydím se za to, že kolem mě je všude tolik nečestných lidí. Jsem asi fakt sadista, že tu zůstávám, navzdory své povaze. Někdy se cítím, že prožívám lacrimae rerum jako zhroucená postava, rýsující se na pozadí chicagské mlhy. Jindy zas jako baron Samedi. Moje fantazie se ještě nevyčerpala. Čeká nás všechny ještě něco lepšího. Ale zároveň se mi zdá, že se má játra, ledviny, žlučník a nevím jaké tam ještě jsou orgány, že se zkrátka odpařují. Jako bych se blížil ke sklonku života a jenom jakýsi můj smysl pro humor mi někdy dovolí věřit v růžovou budoucnost.

Rád bych potkal opravdové lidi - nějaké sexuální maniaky, delikventy, ale i intelektuály v jednom. Bohužel jsou v dnešním světě příliš vzácní. Stačil by mi jeden. Jeden - jako zrcadlo. Třeba Neala Cassadyho. Který by způsobil, že i smutek může být příjemný.

Úplně to mám před očima. Arabská pronikavá modř mrazivého lednového úsvitu. Pára od huby. Jeli bychom jako vandráci vlakem do neznáma. Nějakej vzdálenej kopeček, kde by jako probíhal výšlap s báglem. Poslušně by mi, každou stanici nachcanější, hlásil, že kořalku nepije. Že pije jenom rum.

Ach, víte, jak bych byl štasten? Čert to vem, že jen na okamžiky. Copak se život neskládá z okamžiků? Hlavní je, že míza by opět začala plynout. Zatímco tu škemrám jak stará šlapka a vadí mi vše - i lidi. A lidi, ti mi vadí nejvíce.

Alkoholu je však zoufale málo. Whisky je má žlutá přítelkyně.