Když člověku dojdou síly, obvykle to bývává tak, že najednou ve svém nitru objeví nedozírné krajiny veselého cynismu. Nebo třeba úplné zhovadilosti. Takže se buď z vyvrhelů osudu můžou stát jo nějací lidi, nebo hnusní lidičkové, jak to tak většinou končívá. To jsem si znovu zopakoval, když jsem onehdá uviděl Cihlu. Stál před vlezem do nějakého multifunkčního stavení, snad nějakého rekreačního střediska nebo aspoň nákupního centra. Těžko říct, co to už mělo představovat, nicméně byl tam Cihla, ten nejméně pravděpodobný stavitel či investor do něčeho, co by mělo něco společného s místem, kde se setkává a utrácí finance víc lidí naráz. Stavba a zařízení tohohle podniku mohly stát nebo třeba i stály tak sto milionů. Pro mě to byl samozřejmě jen kus pozlacenýho hovna. Protože Cihla byl pro mě rektum, odpadek, morálně úplně zkažený člověk.
Když se mě kdysi zeptali, co na něj říkám, odpověděl jsem upřímně:
"To, co všichni ostatní," povídám, "stojí za hovno."
Žádné komentáře:
Okomentovat