Sotva vstala. Byla ospalá, bolela ji hlava, to se nedalo oddiskutovat. Přesto čněla v místnosti jako husitský štít v zemi. Neochvějeně. Pak vypálila něco jako: "Člověk by měl žít jinak, když cítí, že žije jak škvor."
"Asi jo," odtušil jsem zanechávaje ji na ničem.
"Na člověka jde z lecčeho strach," rozjímala dál.
"To asi jo, ty jsi zrovna posraná ze všeho," vmetl jsem ji napůl žertem do už právě rozbrečené nálady.
Když jsem to řekl tak náhle a pak naráz umlkl, vytahla z kapsy svůj červený kapesník, akorát měla dost času si začít třít nos a pak se skloněným tělem plakat jak malá.
Někdo by vstal a políbil ji. Těšil. Nadával si volů, styděl se za necitlivost nebo skočil z okna.
Ale ne tak já, seděl jsem dál před bednou a vstřebával moudra komentátorů hokejových přenosů. Nos už měla tmavý lem, slzy schnoucí na rukávech.
"Ale ne, co blbneš, vždyť já ti lichotím a ty tu pláčeš," zkoušel jsem ji dál. "Snášíš přece svízele vždycky relativně normálně, tak proč teď jsi jak po menzesu - citlivka Káťa?"
"Ty jsi normálně choré hovado, alkoholik na entou, neměla bych se tomu pořád divit, ale nemůžu, už nemůžu. Jsi ošklivější než rozpitvaný netopýr. Jsi jak kmen stromu ve sněhu na Aljašce, nerozmrzáš, jsi s tou zmrzlou půdou pevně spojen pod osvětleným nebem, i když praží slunce, havrani ti hřadují na zmrzlých větvích a ty černé chuchvalce tě obepínají jak velikonoční voodoo. Proklínám tě, trapný!"
Vyslechl jsem ledacos, i hloupé její monology, pokřivené pochybami, ale tohle číslo mi skoro vyrazilo dech. Chvíli jsem jen nepřítomně hleděl na obrazovku zkoušeje si na něco vzpomenout a pak jsem trošku dotčeně, ale jen na oko, odpověděl:
"Ach bože, vždyť je venku krásný den, jdi se projít s holkama, jděte si podrbat do kavárny, zatím si tu otevřu Krušky, až proberete pavlač, vrať se mi uvařit večeři."
Žádné komentáře:
Okomentovat