Pusa od benzinky

První píší o věci, druzí píší pro psaní. Potkal jsem v ohyzdném domě Toma, který mi přebral holku. Šel jsem jako vždy do kuchyně, abych si tam vzal něco na zub. Vzduch tam byl šedivý a mastný, asi jako špinavá voda po umytí nádobí

Porážku utrpěla ona

Pociťuji jistý obdiv k člověku, který svými politickými názory zesrdnatělý mávne nožem, chladnou ocelí, on sám se však nikdy nedopustí něčeho takového, jako jsou jižanské milostné vendety - buď bude má, nebo pro ni budu viset.

Kra v létě

Budoucí civilizace by například mohla nějak z naší Galaxie vystřelit do prostoru jasnou hvězdu, počkat miliardu let, než hvězda exploduje, a snažit se určit rychlost, jakou se od nás vzdaluje. To by mohlo odhalit, jestli k jejímu pohybu nějak přispívá celková expanze prostoru. Dovedu si představit, že by to někdo mohl navrhnout, ale nedovedu si představit budoucí státní grantovou agenturu, která by takový nákladný experiment financovala, kdyby chyběl nějaký jiný náznak, že se vesmír opravdu rozpíná.

Sedejte na prdel, ztělesněný testosteron je tu

V posledních pár letech se mi dařilo dost střídat zaměstnání. Když se mi nějaká práce líbila, skončila s odstupným. A ostatní práce se mi nelíbily. Vypadalo to jako prokletí. Buď to byla dřina, nebo to bylo v krachu. Buď šikana nebo málo peněz. Buď jsem se tam vyspal s kolegyní, nebo mi přišly nabídky od chlapa. Normální práci na osm hodin přes den jsem nenacházel. Na pohovorech jsem se jim nelíbil. Psychotesty jsem samozřejmě všechny složil neúspěšně.

Kdybych k sobě byl upřímný, tak zaměstnání, kam jsem dělal pohovory, se mi vlastně nelíbila. Uvědomil jsem si to, až když mi chtěli vzít na místo malého vedoucího v mlékárnách. Vycouval jsem z toho dříve než jsem mohl nastoupit. Mám rád práci s potravinami, ale mlékárna je vlastně také svého druhu továrna. A továrna je něco, co od koulí nenávídím. Třísměnný provoz, kde pracují otroci, kteří si po práci myslí, že jim nic jiného nezbývá. A já bych je tam měl prohánět, řídit, usměrňovat - a ještě v noci.

Jsem tak trochu lidumil a pacifista, ale na buzeraci reaguji vzdorem. Protože se mi situace sama nechtěla řešit, začal jsem studovat Kurz zázraků a chtěl jsem věřit na zázraky. Nějak jsem neviděl jiné řešení, než že se musí stát zázrak. A proto ti říkám, když chceš věřit na zázraky, tak se občas stane nějaký ten zázrak. Ale když člověk myslí na voloviny, tak ten zázrak je na prd. Jen prostě dostaneš větší kopanec, než jsi čekal. Přesně jak s ženskýma. Jsou to sice vesměs pytle potažené hebkou kůži určené k obdělání, ale některé z nich mají také mozek, také se dovedou naučit základní dovednosti a sní při červeném víně o milování s namakaným plavčíkem na riviéře. Nic není jen negativní a občas je dokonce ta negativita promíchaná se stopovými prvky kladu. Kdysi byl jeden večerníček o Radovánkovi. To je přesně ten přístup k životu i práci. Změnit úhel pohledu na ten, který se mi zamlouvá a od něj (zcela úmyslně) rozvíjet a hledat, co by na tom mohlo být dobrého. Když nic nenajdu, tak pryč. Opustit to. Čím častěji budeš opuštět to, co se ti nelíbí, tím více se ti změní priority a ty se jednou vrátíš na podobné místo, odkud jsi dříve utekl a s pokorou a vděčností přijmeš podřadnou práci, budeš ji mít rád a nebudeš chápat lidi, kterým se ta práce nelíbí a pořád fňukají. Jen to vám dnes ztělesněný testosteron chtěl říct.

Jen s pivem v ruce

Vzápětí mu však tvář zrudla hněvem. Kdo se opovažuje nás stíhat tímto bezbřehým posměchem? Ta šílená drzost naháněla postupně strach.

Tenhle svět je jako poušť, na kterou si všichni musíme zvyknout. Lidi umřou a vyschnou na troud. Jedna generace odejde a jiná ji vystřídá. Když jedna generace odejde, nastoupí další, to je pravidlo. Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité. Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije.

Něco vám povím, co mě napadlo v sauně a při masáži. Trpělivost je obecně vlastnost, kterou přičítáme jen charakterům znamenitým a osobám dosti vynikajícím. Dá se říci, že trpělivost přínáší růže, ale taky že trpělivost vede k plešatění a problémům s prostatou. Jen si to vezměte. Všude kolem se rozprostírá nekonečná krajina. Je zabydlena stejnými lidmi, jako jsme my, se stejnými tužbami a potížemi. Pomalu v tom ale přestávám mít jasno. Tak rád bych natáhl ruku a ujistil se, že všude kolem jsou lidé docela obyčejní jako já, ale brzy ztrácím trpělivost. Nevidím v davu jediného stupruma. Všichni jsou odtažití jak bodlák a mají ve tváři nasraný výraz, který mi rovněž není vlastní. Když se jich trpělivě zeptám, jestli mi nepůjčí drobné na autobus, plivnou mi do tváře, v horším případě mě přetáhnou deštníkem. Kdokoliv v kufříkem v ruce by přece mohl mít dolar na autobus, jenže se zdá, že nikoliv. I nejbohatší zbohatlík zde mě odbude znechucením odplivnutím. Jdu tedy dál, už poněkud rezervovaně a ptám se dívky na mostu, zda mi půjčí svůj svetřík, že je mi zima. Neboť už nadchází podzim a k večeru teplota klesá velmi prudce. Zatváří se vyděšeně a pomaličku prchá z mostu směrem ke skupince postávající u stánku s hotdogy. Jsem nyní, co vám budu povídat, už netrpělivý. Dojdu k nim a ptám se, kdo se se mnou chce pobít. Odpovědí je mi otazník ve tváři všech přítomných. Tvářím se zoufale. A jsem přímo ztělesněním netrpělivosti. "Dejte mi pervitin, prosím," pronesu s nápadným kansaským přízvukem. Tu mě jeden z urostlých mužů popadá za ramena a smýká se mnou o zem, druhý se k němu přidá s tím, že mě nakopne přes obličej. Brzy mě bijí jak řešeto. Popadám dechu, ale nemůžu se zvednout ze země, tak se jen krčím a prosím o smilování. Bijí mě ještě dlouho, dokud neztratím vědomí!

Prudce a s pivem v ruce

Jeho rubáš byl potřísněn krví.

Tvářila se, jako kdyby

Tvářila se, jako kdyby pracovala v PR pro jednoho slavného módního návrháře na Manhattanu, jehož majetek je přemrštěný...

Ještě líp, tvářila se, že je vlastně šéfkou celé té firmy. Myslel jsem, že jí vysklím zuby. Taková troufalost. Přijít o hodinu později a nalitá jak šlapka. A myslet si, že ji prostě nechám jít spát.

Pane, nech na chvíli zasvítit slunce

Sadista vždycky tvrdí, že svou oběť trestá, zatímco ve skutečnosti se těší z utrpení, které své oběti ukládá pod záminkou trestu.

Průzračně modrou oblohu křižují dvě bílé čáry. Anička tvedá ruku a ukazuje: "Tati. Co to je?" Otec se podívá a zavrtí hlavou. Jsou to čáry neznámého původu. Patrně však zanechané dvěma proti sobě letícími tryskáči. Velice zajímavé, pomyslí si.

Ó nejzavrženější z nejzavrženějších. Nejsem snad navždy mrtev pro tento svět? Pro jeho pocty, pro jeho květy, pro jeho tužby a cíle? Nevisí snad navěky hustý, šerý, nekonečný mrak mezi mými nadějemi a nebem tam nahoře? Ani kdybych mohl, nebudu na všivém blogu líčit pustá svá muka ani neodpustitelné zločiny svých nedávných let.

Proč spí s tamtou?

Líbí se mi, jak někteří sobci mluví povýšeně o svých úspěších na poli promiskuity! S takovým tím téměř urážlivým chladem rozmlouvají s osobami stejného pohlaví, a zatím jsou to jen anekdoty alfasamců. Zastávají názor, že sbalit jeskyňku je záležitost okamžiku, že tu situaci může vytvořit jenom inspirace, která se nedá vyvzdorovat... a tam, kde není, je marná všechna snaha a píle. Ale pravda je taková, že na snaze a píli záleží, a hodně.. kdo chce vybírat skulinky ve velkém, musí postupovat organizovaně. Taková cizoložná ženská sice je vlastně něco jako malé dravé zvíře, liška nebo lasička, která po přepadu kurníka (po šukačce) spěchá se srstí ještě pomazanou krví, kradmá a nevinná, do své nory, za svým manžílkem, jemuž lže do očí. Ale taky je to stvoření veskrze prozaické, uvážlivé a zmatené jakýmkoliv nátlakem, vždyť má na starost pletení punčocháčů, žehlení trenýrek a přebalování potomků.

Diskotéka chacharů (povídka o popisu)

Ležel jsem v posteli a zrovna zíral do stropu, když tu mi zazvonil mobil.
"Nepřijdeš za námi? Tančíme v Pelikánovi se šlapkami od Vráťy."

"Jasně, hned jsem tam," špitl jsem a zaklapl mobil. Tak to by bylo. Večer budu mít společnost. Přijdu na jiné myšlenky. Protože poslední dobou myslím jen na to, jak skáču z mostu a na ono žbluňk, které mi při troše štěstí veme napořád vědomí. Procházel jsem ke dveřím ven kuchyní, která byla plná nádobí ze tří dnů. Na podlaze byly umístěné šlupky odpadků. Neměl jsem sílu ani umýt talíře. Zamazané byly i umaštěné a celkový dojem z kuchyně by se dal přirovnat k nějaké noře divokých kun, kde by se ještě u východu válely kousky sušícího se prádla.

Sotva jsem dorazil k Pelikánovi a prodral se dovnitř do podniku, ukazuje předtím občanku nějaké gorile v sáčku, přistoupil ke mě Tom a zavedl mě ke stolu, kde seděla celá "společnost". Bylo tam devět lidí. Šest jsem znal dobře, pak se tam objevil nový pár, ta holka měla fakt působivý dekolt a jedna starší ženská, mohlo jí být tak ke čtyřiceti. Tmavovlasá, působící jako kartářka nebo požitkářka z Woodstocku. To jsem ještě netušil, že tento stárnoucí havran bude se mnou tři roky sdílet lože. Byla menší postavy, drobného obličeje se zničenou pletí, v němž jako by s opožděním doznívalo hlučné mládí. Černé oči, stejně jako vlasy, byly vyvedeny prostě a byly obklopeny jemnými vráskami, kolem nichž zářily nerozumným leskem. Co oživovalo povadlé tváře, byl snad jen mírný ruměnec, který se ji rozlil po tváři, když mě uviděla. Nalíčená, velmi na tak na drobný obličej široká, ústa se rozevřela v ironickém úsměvu a jak jsem si všiml, podobala se tehdy ptáčátku přistiženému při krádeži zrníčka.

Na stole mezitím probíhaly hody, co se týče pitiva. Měl jsem už přichystanou sklínku vína. A při prvním doušku jsem seznal, že je nakyslé, což mi vůbec nepřidalo na náladě. Šáhl jsem po druhé volné sklence, kde leželo víno růžové. To bylo tak odporné, že jsem kamarády podezíral, že mi ho podstrčili úmyslně, abych odešel, bylo jaksi zvětralé a teplé a staré, ale ne staré, jak bývají udržovaná vína, staré spíš jako těsně před smrtí...Nicméně úsměv na tváři havraní ženy se stále prohluboval a její oči se stávaly stále bezvýraznější. Určitě se bavila těmi mými škleby.

Chrchel na její drahocenné broži

Kdysi žil mladík, co chtěl umřít. Neustále se zkoušel zavraždit. Skákal z mostů a střech, řezal si žíly, polykal různé prášky a jedy, ale nic na něj nepůsobilo. Byl totiž nesmrtelný. A žije tedy ještě? To nikdo neví. Ví se jen to, že spojil své dny s překrásnou zrzkou, která mu povyla tři líbezné dcerky - Kunhutu, Annu a Rothaldu. A tyto po smrti své ženy střídal ve svém nesmrtelném loži.

Víte, co je problém většiny bestsellerů? Hlavní postava je většinou jako školník uvažující vrah nebo kýčovitý zloduch, který někoho sleduje, nebo je to zase někdo nevinný, kdo se snaží uniknout před smrtí. Nebo jsou to dvě mladé, opuštěné lesbičky, které se seznámí ve vlaku nebo dva ženatí cápci, co se potkají na golfovém hřišti. Vždycky je to však nehorázná nuda. A nuda tím horší, čím urputněji se snaží příběh zalíbit mase, tomu neviditelnému a nespočitatelnému množství možných investorů.

Já vám nabízím něco lepšího. Něco lepšího a zcela zdarma, kdyby to někoho zajímalo. Pohled do hlavy, potažmo do kundy mojí kámošky Belly.

Bella byla praštěná, ztracená duše. Nevěděla nic o životě, ale dokonale věděla, kde může sjet čáru. V tom se jí žádná nevyrovnala. Byla to nejdivnější holka na sever od Kutné Hory a taky nejpotetovanější. Měla ramena s kytkama, břicho plné kotev, na hýždích se jí srocovali ptáci, záda zas měla přepásané vlaječkami. Celkově působila jako živoucí graffiti, v podání tuctu různých pouličních sprejerů, kteří se hromadně zfetovali na louce a dohodli se, že půjdou stvořit nějaké velkolepé dílo. Z pohledu krasoducha to nemělo daleko k rouhání, z pohledu mladé teenky zas daleko k sebevraždě. A to se taky stalo. Loni na podzim jsme se fakt divoce pohádali, protože si chtěla nechat udělat další tetování, tentokrát na koleně a já tehdy řekl, že jestli si ho tam dá, uřežu ji celou nohu a taky, že jí už nikdy nechci vidět. Začala trucovat, nadávala mi do spratků a za chvíli práskla dveřmi, utíkajíc kdovíkam. Celý den nedala o sobě znát a večer pak přijela policie, aby mi poněkud rozpačitě oznámila, že ji našla s podřezanými žílami u popelnic nedaleko jedné vysloveně zpustlé zahrádkářské kolonie. Umíte si představit, že mě to rozhodilo. Mám sice občas všelijaké způsoby, ale nikdy bych nepřál své holce smrt. Zvlášť když nám to tak v posteli klapalo. Nedokázal jsem přijít na to, proč to udělala. Nebyla vůbec ten typ. Nebyla prostě ten typ, který se zabijí. Hltala život a i když byl vlastně v troskách, pořád v něm viděla něco, co by mohla ukořistit, čím by se mohla nechat unášet a co by ji (nebo její díru) naplňovalo rozkoší. Na tento způsob života musíte být mladí a ona byla skutečně na vrcholu mládí, když zkapala.

Čichat toluen

S Karolínou jsem se rozešel chytře, po messengeru. Nestála mi ani za to, abych vytáčel její číslo. Nepíchali jsme už tři měsíce, protože mi prostě nevoněla. Plakala, protože furt žrala ty hormonální pilulky proti početí, naprosto nepotřebně, protože já se jí vážně ani neotřel o zadek, což vedlo k bludnému kruhu, v němž požadovala víc dotyků a lásky, její ústa však byla bledá a bez barvy, prostě vypadala víc než jen zmoženě, byla doslova emocionálně nestabilní a do toho začala po večerech pít dvojku červeného. Prý na nervy. Měl jsem už pokrk té malé násosky, která se nedokázala ani pořádně ožrat. "Bože! Co za modelku jsem si to nabrknul?" ptal jsem se někdy v duchu udiven svým nevkusem. Dvacet pět let, v pracovním procese, i když pořád bez vindry, kouřila jak fabrika, kozy už pomalu ztrácely glanc, gravitace dělala své i na jejím břichu a na pokožce na nohách. Ať si ta emancipovaná buchta teď mrdá s někým jiným a za peníze někoho jiného. Co se změnilo od té doby, co jsem ji už dobrých sedm let neviděl? Nic se nezměnilo, protože však čas nemíjí marně, všechno se trochu zhoršilo, i když všechno zůstalo v podstatě nehybné. Jen jsem starší - starší a moudřejší, samozřejmě. Dneska už bych si o ni neopřel ani igelitku. Věděl jsem moc dobře, že žízeň po kráse štve k rozmařilosti, a tak jsem hned kontaktoval Lenku, její nejlepší kámošku, aby mi dělala společnost v čase, kdy jsem se tak bolestně rozcházel s Karolínou, abych rozmařilost nedržel moc zkrátka. Jenže Lenka stejně jako všechny best friendky stála v posteli více či méně za hovno. Zahodil jsem ji. Pokusil jsem se místo toho na Karolínu zapomenout, ale nešlo to. Byla jako veliké skály, které nemůžeme překlenout, pokud nejsme trénovaní horolezci. Já tedy nebyl. Vracela se mi ve snech. Znovu. A znovu. Víte přece, jak se říká, že nikde se nedozvíte víc o tajemstvích člověka a o jeho slabostech než v jeho snech. Zajímalo by mě, co by se dalo říct o mně. Ona byla vlhká jako první dny našeho úchylného jebacího vztahu a její třešnička zářila škodolibým leskem. Byla celá třpytivá, voněla po levanduli a pořád mi byla v těch pásmech představ předkládána před nos. Nazýval jsem jí svým motýlkem a její třešničku sponkou. Stačilo ji jen sepnout a noc ke mně byla štědrá.

Je to rozkaz? Výzva? Přání?

Komu není rady, pokouší se v zaslepenosti o radikální krok, o rychlou změnu, a netuší, že tím jen uspíší svůj pád. Vidím to dnes a denně u těch děcek na lavičkách roztroušených po různých chicagských parcích.

Kdysi jsem utíkal z domu, protože to byla směsice křiku a nářků a krvávých šrámů, ani ne domov. A tu mi v duchu vytanula vzpomínka, že coby dvanáctiletý hošík jsem si na kole při podobném výletu na několik dní ke kamarádům rozbil koleno, když do mě narazil jakýsi závodní cyklista. Vjížděl jsem klidně do zatáčky na označené cestičce a on narazil do mě čelně z jakéhosi křaku. Pamatuji si, že jsem se usmíval na nebe s mráčky, na stromy, říčku podél nich a pak jsem letět i s kolem vzduchem. Ze srážky vyšel jsem naštěstí jen s pochroumanou nohou a nabitým kolenem a rozbitými řídítky a onen mi strašně chtěl pomáhat.

Každopádně jsme se seznámili. Pán mi vysvětlil, že trénuje na nějaký pohár, na nějaký snad závod v biatlonu, ale to mi tehdy nic neříkalo. Tak mě vzal k sobě domů, kde mi chtěl jako podat první pomoc na ty mé bebí. A zde jsem potkal čirou náhodou jeho nezaměstnaného otce Zikmunda, svéraznou postavičku a dost známou personu non gratis, která mě o mnoho let později přepadávala za bílého dne a snažila se ze mě vypáčit, kde se scházejí nějaké pěkné holky, které by mu seděly modelem. Jednalo se už tehdy, v jeho čtyřiceti pěti letech o obejdu a samorostlého kumštýře. Byl to malý člověk s širokými rameny a příliš velkýma nohama a vystavoval tyto rysy ještě víc na odiv tím, že nosil příliš ohromná sáčka a úzké boty. Jeho tvář připomínala masopustní masku nebo rovnou satyra: bílé vlasy, rudé rty, černé obočí, široká ústa, úzkou bradu a nos jako skobu, přičemž výraz této tváře neustále přecházel od bezradnosti k jakémusi neklidnému zadostiučinění. A stuprum, protože se trochu zajímá o hraniční typy, o maniaky a outsidery, dobře věděl, že se o něm proslýchá, že kdysi začal malovat jedině proto, aby přitáhl do ateliéru co nejvíc sukní. A že mu z této prostopášnosti zůstala schopnost malovat pouze a výhradně ženské akty. Navíc jako všichni prostopášníci měl s přibývajícími lety vzrůstající slabost pro mladistvé, ještě školačky. Ostatně kdo kdy vlezl do jeho ateliéru, kromě několik vyvěšených rozmazaných kund nadměrných velikostí na zdi a nepomalovaných pláten viděl už jen tuny smetí, nedopalků a rybích konzerv všude pod stolky i stojany.

Přimražena rozkoší

Když jsem jí poprvé uviděl, kráčela pomalu po můstku, velmi pomalu, jako ten, kdo se rozhlíží kolem sebe a těší se z toho, co vidí, a prodlužuje si podívanou, co může nejdéle. Měla na sobě sytě modré šaty, kabátek v pase velmi přiléhavý a v ramenou už méně, sukni úzkou jako pochvu. Její malá rachitická postava vypadala ještě slabší a strnulejší, připomínajíc loutku, a to mě hrozně rajcovala. Přestavoval jsem si, že bude moje malá sex doll, která mi splní veškerá přání. Její hlava byla dlouhá skoro jako hlava koně a její krk byl ještě delší. Napadlo mě, že s takovým krkem nebude pro ni představovat nesnáz deepthroating. Její vychudlá ňadra sice nebyla moc přitažlivá, zato střevíce odhalovaly pohled na skvělou klenbu nohy. Footjob tedy připadal v úvahu a byl nejvýše pravděpodobný. Seznámili jsme se. Došel jsem k ní sebevědomě jako německý turista v Brně a už brzy mi zobala z ruky. Jmenovala se Lucie. Jako světlo nebo to vlastně znamená. Měla světlé vlasy, to je fakt, ale její duše byla černější než noc, což jsem zjistil ke své škodě i lítosti až příliš pozdě. Měl jsem vědět, že kdo má takové chrupavčité výstupky na těle, kdo je víc ostrý než oblý, nemůže mít příliš mnoho svědomí.
Nicméně o několik minut později najednou koukám, že spolu šukáme jak kamzíci. Zhruba tehdy jsem si uvědomil, že to, co dělám, je trestuhodné. Ja vlástně ty holky přepadávám. Intimní místa by měla zůstat intimními, dokud se nerozhodnou o ně podělit. Ale já je násilně, možná z jejich strany dobrovolně, připravuji o možnost volby tím, že nechám vystoupit zvrácenou stránku své povahy, jež je zcela pohltí. Indoktrinuji je nějakými pochybnými iluzemi a tyju z toho, že si beru vláhu z jejich zahrádek. Živím se jejich smrtí. Právě tak to dělají paraziti. Kromě té indoktrinace, samozřejmě.

Chtělo to přejít k druhé fázi. Podívat se na její zadeček zblízka. Vytáhl jsem z kapsy u kalhot analní kolík typu diamant. Překvapeně na něj několik sekund civěla. Konsternovná. Strčil jsem jí ho pomaličku do análu. Chvíli proklouzával, než se definitivně usadil. Seděl jí jak hrnec na prdel. Jako pěst na oko. Do toho byla ovšem její původní dírka obdělávána takovými těmi běžnými přírazy. Moc jsme si to odpoledne užili.

Už berou kapři

Špičatý obličej, vpadlé tváře, červené náušnice, stopy rtěnky, tato dívka vypadala jako čerstvá oběť znásilnění. Upoutaly mě na ní její prsty. Byly dětsky něžné, chlapecky senzitivní a celá dlaň byla úzká, neuroticky protáhlá, s pečlivě vykrojenými měsíčky nehtů, asi jako u snílků. Celkově dělala ruka dojem vrcholné zranitelnosti. Nejspíš proto mi připadala tak povědomá. Musel jsem jí už zkrátka potkat na nějakém tripu. Moje nevědomí se už s ní tisicíkrát stýkalo, obcovalo s ní v neutuchajícím zápalu pohlaví a nejmíň tisíckrát ji už od hlavy až k patě pocákalo. Protože co se nejlíp hyzdí? To, co je nevinné. Jak jsem jí ho později vrážel do kundy, měla ji už celou opuchlou a opruzenou, což mi nebránilo v aktu pokračovat. Nemohla se bránit a nevypadala, že by chtěla. Byla na ni nádherná podívaná - asi jako na černé hrozny mezi zelenými révovými listy.

Hodil si mincí

"Pojď šukat," ozvalo se z kuchyně, ta slova slyšel, porozuměl jejich významu, avšak rázem mu vylétla z paměti. Měl namířeno za Sárou. Ta není tak držkatá.

Když dorazil za tou druhou, zrovna vysávala. Z okna vanul vítr přinášející vůni sexu a ledabyle si pohrával s pramínky vlasů, které vyklouzly Sáře na šíji z pevně zapleteného copu.

Kašel svedl na plíce

Když jsem se kdysi ucházel o jedno děvče ze sousedství, propadl jsem docela jejímu kouzlu očí! Neměla je modré jako modř pomněnek nebo smaragdově zelené jako mívají kočky. To bych snad se tolik nad jejich hloubkou a krásou nenátrapil.

Měla je jako rozpuštěnou čokoládu... jako zaječí srst...

Nebo co já vím. Přemýšlel jsem, jak bych se jí vyznal.

Lásko, tvé oči jsou jako... kůra stromů?

Nemohl jsem na to pořád přijít.

Byly tak hluboké a krásné. Nemohl jsem týdny spát ani jíst.

Nakonec jsem se opil pod obaz a doplazil se před ní. Klečel jsem a začal.

"Osude můj, oči máš jak hovna."

Kdybych odešla

Visí tu těžký vzduch prosycený pachem ryb a zatuchlé vody a jedem na krysy.

Jsem doma!

Ta, která uctívá ptáky

Nemám rád holky, které vypadají, že dělají věci jen z povinnosti.

Mám rád ty, co se nezištně odhalí v baru, když jim někdo zašmátrá do kalhotek.. S úsměvem se napijí griotky a pak s vámi jdou do noci!

Holič

Když se s ní potkal poprvé, pamatoval si, že byl vyděšený, nyní byl však jeho strach jen vzdálenou vzpomínkou. Byl naplněný očekáváním. Už brzy do ní nejspíš zasune.

I tak se těšila na jeho knedlík z kalhot

"Zabít nestačí," uvažoval nahlas kámoš a s hekáním se svalil na druhý kavalec. "Ta kurva si zasluhuje pomalý konec." Mluvil o svojí exce a já věděl, že s trojkou v žíle a na svém fetu je schopný ji zajistit libovolný konec.

Vykoktal výmluvu

Slova jsou jenom symboly předmětů a k předmětům, jak jsem již řekl, jsem neměl v okamžicích nudy žádný vztah.

Chodí za ní jako ocas

Ženám se obvykle smyslu pro humor nedostává, a proto ho považují za součást mužských kvalit.

Očistili ji od nánosu zvratek poté, co vypila příliš mnoho jabčáku

Vila v Toskáně, kam jsme dorazili po líbánkách, musela být stará aspoň pět set let. Aspoň soudě podle výšky a mohutnosti stromů v parku za ní a tím trávníkem, který se všude dokola rozprostíral. Projektovali ji rovněž lidé se záporným architektonickým vzděláním, protože se doslova potácela na hranici dvou kopců a zatímco jednou svou polovinou spadala do jednoho úbočí, druhou zas na opačné straně do dalšího žlabu... pokud to nebyl umělecký záměr vyvedený pod vlivem DMT, pak to byla čirá zhovadilost, předek hlavního průčelí byl rovněž viditelně oprýskaně secesní, terasa nesla s navršeným betonovým amorkem známky novofunkcionalismu, zato bok domu připomínal plaménkovou gotiku... bez gotiky, zato s hodně plamennou, jakoby požárem zdecimovanou fasádou. Přes tyto a další nesrovnalosti to ale byla naše vilka, koupená a částečně restaurovaná za peníze Tamary, takže jsme ji samozřejmě okamžitě přívitali bujarým pokřikem a vrhli jsme se sobě do objetí jak dva nadržení mandrilové. Přenesl jsem ji, jak se sluší, přes práh a asi po následujícím kroku jsem s ní upadl jak široký tak dlouhý na to skupenství, co dříve bylo podlahou, nyní však už jen hromádkou deštěm zkroucených desek a rozřezaných parket. O něco dál bylo vidět, ještě stále ze země, skutečnou raritu - točité schodistě, které vedlo doprostřed místnosti, kde také bez jakékoliv opory či bariéry končilo na nedokončeném stupínku. Vzpomněl jsem si na Hoffmannovu povídku o bezohledném, všemi nešvary obdařeném pískaři, který chodil v noci po schodech a strašil hrůzostrašnou, charakteristickou dupavě-vandalskou chůzí děti ze spaní. Právě po takovém chodišti, přicházeje kdovíkudy, mizeje v neznámu, musel pískař našlapovat, aby vyvolal dojem totálního děsu. Celkem jsme se právě ocitli v domu hrůzy, který jen zevnitř vypadal jako zajímavé turistické stanoviště či případně hororová atrakce na poutích, vevnitř však byl mnohem bezútěšnější... a taky neopravitelnější a co jsem mohl soudit, i rizikovější v tom smyslu, že se na nás prostě jednoho říjnového dne po bohaté bouři mohla sesypat extremné těžká, eternitová a bez nejmenších pochyb vysoce karcinogenní střecha, jako by nikdy nebyla položena.

Zadeček zakrýval jen kus štóly

Nikdy jsem svým milenkách nevykládal o svých literárních ambicích, protože jsem se domníval, že jsou to pouhé ambice, nikdy nemající naději na to, aby byly korunovány úspěchem! Když jsem s nimi strávil léto u moře, většinou jsem zapomněl na to, že jsem kdy chtěl psát a nebo že jsem vůbec kdy něco vážně psal... příliš mnoho nocí jsem strávil šukáním dírek a popíjením sladkého Dona Papy pod voňavým kokosem, abych vzpomněl na bůhvíjaké neplodné pokusy... Ostatně byla to právě dlohá psací nečinnost, která mě přivedla do stavu, který se nechutně blížil čemusi na způsob ohlášek k manželství. Byl jsem skutečně takhle [ ] blízko, abych vstoupil do chomoutu. Jednalo se tehdy o Kamilu, třiadvacetiletou studentku grafické školy. Měla nadměrně vyvinutá prsa a úzké boky, taky její přísná linka obočí mě nenechávala na pochybách, že s takovou valkýrou chci spojit své dny, v dobrém i ve zlém, dokud nás příroda nerozdělí. Stručně jsem jí sdělil, proč si ji toužím vzít za ženu. Že je chytrá jak rádio a má dobrý vkus na chlapy a taky že má svoje dědictví. A ona mě s laskavostí vybídla, abych před ní klekl do písku a učinil ji oficiální nabídku. Už jsem se chtěl vrhnout na kolena do písku, do písku smíšeného s kameny, když tu mě zastavil samotný boží prst prozřetelnosti. Bolest mi odněkud od ledvin vystřelila až k hrtanu. Myslel jsem, že se pochčiju, nebo si aspoň překousnu jazyk vejpůl. Jako by mi Nezvratno chtělo naznačit, že dělám obrovskou chybu. Umlčet mě tím, že mi zavře hubu. Ujistit mě, že kdesi na světě ještě najdu nějakou kozatejší a víc domácký typ. Tak jsem se jen akutním bolem schoulil do klubíčka a naznačil ji posunky, jako boxer, který už osm kol dostává do rypáku, že si musím odpočinout u nás v hotelu, což nebylo nic jiného než prťavá bambusová chata na pláži.

Vyrůst z dětských plenek

Jako dospívající alkoholik jsem často trávil dny mimo domov. Pozoroval jsem se zájmem, jak kolem mě v rezervaci, kam jsem se vkradl řes plot, běhají "asi" divocí koně a spal jsem ve zbytcích jakéhosi indiánského stavení opuštěného před devíti sty lety. Byl jsem v místech, kde je takový klid a ticho, že jsem slyšel svištění křídel krkavců, kteří mi letěli nad hlavou.

To bylo kdysi. Jak tušíte, ani tehdy jsem nebyl docela dalek zvrhlosti. Chlastal jsem jak duha a bral perník. Myslím, že každý člověk se hodí k nějaké konkrétní krajině. Já vyrostl na smogu města, dost hnusného a dost šíleného, abyste ho do konce života nenáviděli. Dneska už nežiju ve smogu, přesto se zvednu a jedu tam, kde je, když nevím kudy dál. Jedině tam chápu, že jsem se ještě docela neztratil.

Dnes se rád dotýkám předmětů svého zájmu, totiž dívek. Vyhledávám jejich kypré tvary a plácám je přes zadeček, když se neposlušně k něčemu vyjádří. Když mě náhodou nějaká odmítne, vybuchnu.

V tom návalu zoufalství a vzteku se mi zdá, že už nic nevážím a pohybuji se poblíž mé oběti, jako bych se vznášel, jako mrtvý, suchý list hnaný divokým větrem, však jinak zcela rozlícený, téměř k nepříčetnosti. Poněvadž nejsem žádný obyčejný erotoman, jsem stuprum, nestrpím výmluvy.

Ujetě a zvrhle

Moje sestra, ta malá, rozpalující coura, třináctka, byla nepopiratelně středočeský typ (tam mají přebytek cigošů), přitom ale zdaleka ne tak snědá jako já, a navíc měla rovné vlasy. Žádná Přerovanka nebo Litvínovanka.

Kdoví, jak na tom byla moje matka s věrností. Třeba mě zplodil nějaký Arab.

Je to ošklivá představa, ale zas si nalijme čistého víno. Která maminka vydrží pět let bez manžela, který se jen potuluje po Skandinávii a údajně navrhuje domy? Pražačky jsou úplné poběhlice. Táhnou se s kdejakým cizokrajně vyhlížejícím spawnem, který se dostal prostřednictvím brexitu až na naše výsostné, Řípem posvěcené území. Už víme, že k okolnostem své smrti člověk přirozeně nebývá lhostejný, avšak s okolnostmi zrození je to nejasnější. Tydlencty frajle, co předstírají mateřství, nikdy nevahají si dvěma prstíky rozevřít tu svou vyschlou hubičku uprostřed těla, aby daly najevo, jací pánové se jim líbí. Jenže tatínek musí být pryč. Nedá se svítit. Žádná rozumná, světaznalá maminka se netahá s cizáky, pokud je tatínek co bys šutrem hodil v úřadě a nebo přijíždí v noci tramvají z nedaleké huti.

To já šel na holky od píky. Vyhledal jsem si na internetu seznamku a podal si inzerát. Toť se ví, některé měly velkou prdel, jiné prsa jak vyždímaná a někdy obojí dohromady. V podstatě na nich nebylo nic zrovna rajcovního, navíc když poklesne erekce, přece jenom se sníží i zájem a u mě se dobře kolík nepostavil už pár let. Nevím, jestli to mělo společného s mým denním popíjením pálenky, vím jen, že jsem měl pořád v hlavě ten vtip, který mi vypravoval Ferdinand u Vystřeleného woka.

"Víš, jak se říká tomu tučnému kolem vagíny?" "Ne," uchechtl jsem se. "Ženská." A právě tento džouk mě přivedl na pokraj strázně. Nejprve frustrací a soužením zprvu nepatrným, velmi brzy nesnesitelným. Nemohl jsem si tím pádem vybrat žádnou k souloži. Myslel jsem, kdykoliv jsem našel zalíbení v tom, jak se obléká, nebo jak pečuje o své nehty, jedině na to, že všechny ženy jsou jen vagíny. Život pro chlapa začíná ve čtyřiceti, pravda, jenže ve třiceti končí...

Velkopopovický kozlík

Už už tu drhnu podlahu a už už saponát končí rozlit na klávesnici... Vytrvám však, abych vám vydal z hloubi hrudi skřek, táhlý a roztomilý jako jarní zavísknutí školačky. V první části si povíme něco o šamanovi, cestovateli v astrálu a bytosti světla Petru Chobotovi. Patří mezi nejpřesvědčivější vykladače ezoterik na této planětě, dokonce bych se neváhal vsadit, že i na ostatních planetách v tomto solárním systému bude v první trojce.

Petr doporučuje meditovat přes solár. Kdo neví, kde to je, tomu to napoví encyklopedie nejasných subatomárních pojmů. Naučí vás na seminářích opouštět tělo, a pak taky, když bude hodně šikovní, se dematerializovat - jako to dělali v koncentračních táborech prý Židé, když po nich šlo gestapo. Procházeli zdmi a tak dál, a tím uprchli.

Tento svět je ovládán archonty. A všecko, co se děje, je vlastně velký vesmírný vtip. Jen ti archonti, zlé bytosti, berou tu hru příliš vážně a nechápou, že jde o hru. Tím dodávají dobrodružný prvek k našemu soužení na planetě.

To je ve zkratce Petr Chobot, myslitel planet a metavesmírů.

Teď už zas něco málo ode mne. Nějakou slaďárnu, na kterou jste, děvčata, ode mne chtíc nechtíc zvyklé.

Tramtadádá...

Tutůůů, bááááááááááác.

Mám obvykle divné sny a vždy jsem ve snu ten, kdo je nevhodně oblečený. Viděl jsem tentokrát holku. Byla to blondýna s kudrnatými vlasy, co vypadala jako anděl. Téměř nadpozemsky krásná. Četla si zrovna v nějakém dívčím časopise a když četla, otvírala ústa, jako by si to přeslabikovávala, jak děti v první třídě. Připadalo mi to dojemné.

Co ale pozorujeme po probuzení? Absenci kontaktu. Ten anděl se vypařil a zbyla jen holá, bezútěšná realita v šedivém pokoji... Obávejte se mých následujících vzpomínek. Vytáhl jsem ještě napůl rozmrzen, když mi zařinčel budík, mobil zpod polštáře a na displeji se rozsvítila povzbudivá zpráva:

Jsem piča

jsem sama

se svou píčou

a za tím významná tečka. Byla to zpráva od Eriky, holky, kterou jsem si přál vidět svlečenou už od prváku na vejšce. Teď jsem ve třeťáku. Jen si to představte. Dva roky už namáhám svou pravačku při myšlence na ni. Ona byla žena tak, jako já byl muž, takže nemohla být úplně na hovno. Jenže to jsem ještě netušil, že tu zprávu od údajné Eriky psala moje píča sestra... které bylo třináct a už rozpalovala všechny chlapy ve vsi...

(Skončilo to tak, že mi její skoro dva metry vysoký kluk, hotový obr, tak nejmíň sto padesát kilo na svalech, zíral z výše svých očí na vlasy a vypadalo to, že mě chytne pod krkem nebo mi aspoň rozbije hlavu o pult v baru...)