Jako dospívající alkoholik jsem často trávil dny mimo domov. Pozoroval jsem se zájmem, jak kolem mě v rezervaci, kam jsem se vkradl řes plot, běhají "asi" divocí koně a spal jsem ve zbytcích jakéhosi indiánského stavení opuštěného před devíti sty lety. Byl jsem v místech, kde je takový klid a ticho, že jsem slyšel svištění křídel krkavců, kteří mi letěli nad hlavou.
To bylo kdysi. Jak tušíte, ani tehdy jsem nebyl docela dalek zvrhlosti. Chlastal jsem jak duha a bral perník. Myslím, že každý člověk se hodí k nějaké konkrétní krajině. Já vyrostl na smogu města, dost hnusného a dost šíleného, abyste ho do konce života nenáviděli. Dneska už nežiju ve smogu, přesto se zvednu a jedu tam, kde je, když nevím kudy dál. Jedině tam chápu, že jsem se ještě docela neztratil.
Dnes se rád dotýkám předmětů svého zájmu, totiž dívek. Vyhledávám jejich kypré tvary a plácám je přes zadeček, když se neposlušně k něčemu vyjádří. Když mě náhodou nějaká odmítne, vybuchnu.
V tom návalu zoufalství a vzteku se mi zdá, že už nic nevážím a pohybuji se poblíž mé oběti, jako bych se vznášel, jako mrtvý, suchý list hnaný divokým větrem, však jinak zcela rozlícený, téměř k nepříčetnosti. Poněvadž nejsem žádný obyčejný erotoman, jsem stuprum, nestrpím výmluvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat