Kdysi žil mladík, co chtěl umřít. Neustále se zkoušel zavraždit. Skákal z mostů a střech, řezal si žíly, polykal různé prášky a jedy, ale nic na něj nepůsobilo. Byl totiž nesmrtelný. A žije tedy ještě? To nikdo neví. Ví se jen to, že spojil své dny s překrásnou zrzkou, která mu povyla tři líbezné dcerky - Kunhutu, Annu a Rothaldu. A tyto po smrti své ženy střídal ve svém nesmrtelném loži.
Víte, co je problém většiny bestsellerů? Hlavní postava je většinou jako školník uvažující vrah nebo kýčovitý zloduch, který někoho sleduje, nebo je to zase někdo nevinný, kdo se snaží uniknout před smrtí. Nebo jsou to dvě mladé, opuštěné lesbičky, které se seznámí ve vlaku nebo dva ženatí cápci, co se potkají na golfovém hřišti. Vždycky je to však nehorázná nuda. A nuda tím horší, čím urputněji se snaží příběh zalíbit mase, tomu neviditelnému a nespočitatelnému množství možných investorů.
Já vám nabízím něco lepšího. Něco lepšího a zcela zdarma, kdyby to někoho zajímalo. Pohled do hlavy, potažmo do kundy mojí kámošky Belly.
Bella byla praštěná, ztracená duše. Nevěděla nic o životě, ale dokonale věděla, kde může sjet čáru. V tom se jí žádná nevyrovnala. Byla to nejdivnější holka na sever od Kutné Hory a taky nejpotetovanější. Měla ramena s kytkama, břicho plné kotev, na hýždích se jí srocovali ptáci, záda zas měla přepásané vlaječkami. Celkově působila jako živoucí graffiti, v podání tuctu různých pouličních sprejerů, kteří se hromadně zfetovali na louce a dohodli se, že půjdou stvořit nějaké velkolepé dílo. Z pohledu krasoducha to nemělo daleko k rouhání, z pohledu mladé teenky zas daleko k sebevraždě. A to se taky stalo. Loni na podzim jsme se fakt divoce pohádali, protože si chtěla nechat udělat další tetování, tentokrát na koleně a já tehdy řekl, že jestli si ho tam dá, uřežu ji celou nohu a taky, že jí už nikdy nechci vidět. Začala trucovat, nadávala mi do spratků a za chvíli práskla dveřmi, utíkajíc kdovíkam. Celý den nedala o sobě znát a večer pak přijela policie, aby mi poněkud rozpačitě oznámila, že ji našla s podřezanými žílami u popelnic nedaleko jedné vysloveně zpustlé zahrádkářské kolonie. Umíte si představit, že mě to rozhodilo. Mám sice občas všelijaké způsoby, ale nikdy bych nepřál své holce smrt. Zvlášť když nám to tak v posteli klapalo. Nedokázal jsem přijít na to, proč to udělala. Nebyla vůbec ten typ. Nebyla prostě ten typ, který se zabijí. Hltala život a i když byl vlastně v troskách, pořád v něm viděla něco, co by mohla ukořistit, čím by se mohla nechat unášet a co by ji (nebo její díru) naplňovalo rozkoší. Na tento způsob života musíte být mladí a ona byla skutečně na vrcholu mládí, když zkapala.
Žádné komentáře:
Okomentovat