S Karolínou jsem se rozešel chytře, po messengeru. Nestála mi ani za to, abych vytáčel její číslo. Nepíchali jsme už tři měsíce, protože mi prostě nevoněla. Plakala, protože furt žrala ty hormonální pilulky proti početí, naprosto nepotřebně, protože já se jí vážně ani neotřel o zadek, což vedlo k bludnému kruhu, v němž požadovala víc dotyků a lásky, její ústa však byla bledá a bez barvy, prostě vypadala víc než jen zmoženě, byla doslova emocionálně nestabilní a do toho začala po večerech pít dvojku červeného. Prý na nervy. Měl jsem už pokrk té malé násosky, která se nedokázala ani pořádně ožrat. "Bože! Co za modelku jsem si to nabrknul?" ptal jsem se někdy v duchu udiven svým nevkusem. Dvacet pět let, v pracovním procese, i když pořád bez vindry, kouřila jak fabrika, kozy už pomalu ztrácely glanc, gravitace dělala své i na jejím břichu a na pokožce na nohách. Ať si ta emancipovaná buchta teď mrdá s někým jiným a za peníze někoho jiného. Co se změnilo od té doby, co jsem ji už dobrých sedm let neviděl? Nic se nezměnilo, protože však čas nemíjí marně, všechno se trochu zhoršilo, i když všechno zůstalo v podstatě nehybné. Jen jsem starší - starší a moudřejší, samozřejmě. Dneska už bych si o ni neopřel ani igelitku. Věděl jsem moc dobře, že žízeň po kráse štve k rozmařilosti, a tak jsem hned kontaktoval Lenku, její nejlepší kámošku, aby mi dělala společnost v čase, kdy jsem se tak bolestně rozcházel s Karolínou, abych rozmařilost nedržel moc zkrátka. Jenže Lenka stejně jako všechny best friendky stála v posteli více či méně za hovno. Zahodil jsem ji. Pokusil jsem se místo toho na Karolínu zapomenout, ale nešlo to. Byla jako veliké skály, které nemůžeme překlenout, pokud nejsme trénovaní horolezci. Já tedy nebyl. Vracela se mi ve snech. Znovu. A znovu. Víte přece, jak se říká, že nikde se nedozvíte víc o tajemstvích člověka a o jeho slabostech než v jeho snech. Zajímalo by mě, co by se dalo říct o mně. Ona byla vlhká jako první dny našeho úchylného jebacího vztahu a její třešnička zářila škodolibým leskem. Byla celá třpytivá, voněla po levanduli a pořád mi byla v těch pásmech představ předkládána před nos. Nazýval jsem jí svým motýlkem a její třešničku sponkou. Stačilo ji jen sepnout a noc ke mně byla štědrá.
Žádné komentáře:
Okomentovat