Komu není rady, pokouší se v zaslepenosti o radikální krok, o rychlou změnu, a netuší, že tím jen uspíší svůj pád. Vidím to dnes a denně u těch děcek na lavičkách roztroušených po různých chicagských parcích.
Kdysi jsem utíkal z domu, protože to byla směsice křiku a nářků a krvávých šrámů, ani ne domov. A tu mi v duchu vytanula vzpomínka, že coby dvanáctiletý hošík jsem si na kole při podobném výletu na několik dní ke kamarádům rozbil koleno, když do mě narazil jakýsi závodní cyklista. Vjížděl jsem klidně do zatáčky na označené cestičce a on narazil do mě čelně z jakéhosi křaku. Pamatuji si, že jsem se usmíval na nebe s mráčky, na stromy, říčku podél nich a pak jsem letět i s kolem vzduchem. Ze srážky vyšel jsem naštěstí jen s pochroumanou nohou a nabitým kolenem a rozbitými řídítky a onen mi strašně chtěl pomáhat.
Každopádně jsme se seznámili. Pán mi vysvětlil, že trénuje na nějaký pohár, na nějaký snad závod v biatlonu, ale to mi tehdy nic neříkalo. Tak mě vzal k sobě domů, kde mi chtěl jako podat první pomoc na ty mé bebí. A zde jsem potkal čirou náhodou jeho nezaměstnaného otce Zikmunda, svéraznou postavičku a dost známou personu non gratis, která mě o mnoho let později přepadávala za bílého dne a snažila se ze mě vypáčit, kde se scházejí nějaké pěkné holky, které by mu seděly modelem. Jednalo se už tehdy, v jeho čtyřiceti pěti letech o obejdu a samorostlého kumštýře. Byl to malý člověk s širokými rameny a příliš velkýma nohama a vystavoval tyto rysy ještě víc na odiv tím, že nosil příliš ohromná sáčka a úzké boty. Jeho tvář připomínala masopustní masku nebo rovnou satyra: bílé vlasy, rudé rty, černé obočí, široká ústa, úzkou bradu a nos jako skobu, přičemž výraz této tváře neustále přecházel od bezradnosti k jakémusi neklidnému zadostiučinění. A stuprum, protože se trochu zajímá o hraniční typy, o maniaky a outsidery, dobře věděl, že se o něm proslýchá, že kdysi začal malovat jedině proto, aby přitáhl do ateliéru co nejvíc sukní. A že mu z této prostopášnosti zůstala schopnost malovat pouze a výhradně ženské akty. Navíc jako všichni prostopášníci měl s přibývajícími lety vzrůstající slabost pro mladistvé, ještě školačky. Ostatně kdo kdy vlezl do jeho ateliéru, kromě několik vyvěšených rozmazaných kund nadměrných velikostí na zdi a nepomalovaných pláten viděl už jen tuny smetí, nedopalků a rybích konzerv všude pod stolky i stojany.
Žádné komentáře:
Okomentovat