Očistili ji od nánosu zvratek poté, co vypila příliš mnoho jabčáku

Vila v Toskáně, kam jsme dorazili po líbánkách, musela být stará aspoň pět set let. Aspoň soudě podle výšky a mohutnosti stromů v parku za ní a tím trávníkem, který se všude dokola rozprostíral. Projektovali ji rovněž lidé se záporným architektonickým vzděláním, protože se doslova potácela na hranici dvou kopců a zatímco jednou svou polovinou spadala do jednoho úbočí, druhou zas na opačné straně do dalšího žlabu... pokud to nebyl umělecký záměr vyvedený pod vlivem DMT, pak to byla čirá zhovadilost, předek hlavního průčelí byl rovněž viditelně oprýskaně secesní, terasa nesla s navršeným betonovým amorkem známky novofunkcionalismu, zato bok domu připomínal plaménkovou gotiku... bez gotiky, zato s hodně plamennou, jakoby požárem zdecimovanou fasádou. Přes tyto a další nesrovnalosti to ale byla naše vilka, koupená a částečně restaurovaná za peníze Tamary, takže jsme ji samozřejmě okamžitě přívitali bujarým pokřikem a vrhli jsme se sobě do objetí jak dva nadržení mandrilové. Přenesl jsem ji, jak se sluší, přes práh a asi po následujícím kroku jsem s ní upadl jak široký tak dlouhý na to skupenství, co dříve bylo podlahou, nyní však už jen hromádkou deštěm zkroucených desek a rozřezaných parket. O něco dál bylo vidět, ještě stále ze země, skutečnou raritu - točité schodistě, které vedlo doprostřed místnosti, kde také bez jakékoliv opory či bariéry končilo na nedokončeném stupínku. Vzpomněl jsem si na Hoffmannovu povídku o bezohledném, všemi nešvary obdařeném pískaři, který chodil v noci po schodech a strašil hrůzostrašnou, charakteristickou dupavě-vandalskou chůzí děti ze spaní. Právě po takovém chodišti, přicházeje kdovíkudy, mizeje v neznámu, musel pískař našlapovat, aby vyvolal dojem totálního děsu. Celkem jsme se právě ocitli v domu hrůzy, který jen zevnitř vypadal jako zajímavé turistické stanoviště či případně hororová atrakce na poutích, vevnitř však byl mnohem bezútěšnější... a taky neopravitelnější a co jsem mohl soudit, i rizikovější v tom smyslu, že se na nás prostě jednoho říjnového dne po bohaté bouři mohla sesypat extremné těžká, eternitová a bez nejmenších pochyb vysoce karcinogenní střecha, jako by nikdy nebyla položena.