Vzápětí mu však tvář zrudla hněvem. Kdo se opovažuje nás stíhat tímto bezbřehým posměchem? Ta šílená drzost naháněla postupně strach.
Tenhle svět je jako poušť, na kterou si všichni musíme zvyknout. Lidi umřou a vyschnou na troud. Jedna generace odejde a jiná ji vystřídá. Když jedna generace odejde, nastoupí další, to je pravidlo. Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité. Nakonec zůstane vždycky jen poušť. Jedině ta přežije.
Něco vám povím, co mě napadlo v sauně a při masáži. Trpělivost je obecně vlastnost, kterou přičítáme jen charakterům znamenitým a osobám dosti vynikajícím. Dá se říci, že trpělivost přínáší růže, ale taky že trpělivost vede k plešatění a problémům s prostatou. Jen si to vezměte. Všude kolem se rozprostírá nekonečná krajina. Je zabydlena stejnými lidmi, jako jsme my, se stejnými tužbami a potížemi. Pomalu v tom ale přestávám mít jasno. Tak rád bych natáhl ruku a ujistil se, že všude kolem jsou lidé docela obyčejní jako já, ale brzy ztrácím trpělivost. Nevidím v davu jediného stupruma. Všichni jsou odtažití jak bodlák a mají ve tváři nasraný výraz, který mi rovněž není vlastní. Když se jich trpělivě zeptám, jestli mi nepůjčí drobné na autobus, plivnou mi do tváře, v horším případě mě přetáhnou deštníkem. Kdokoliv v kufříkem v ruce by přece mohl mít dolar na autobus, jenže se zdá, že nikoliv. I nejbohatší zbohatlík zde mě odbude znechucením odplivnutím. Jdu tedy dál, už poněkud rezervovaně a ptám se dívky na mostu, zda mi půjčí svůj svetřík, že je mi zima. Neboť už nadchází podzim a k večeru teplota klesá velmi prudce. Zatváří se vyděšeně a pomaličku prchá z mostu směrem ke skupince postávající u stánku s hotdogy. Jsem nyní, co vám budu povídat, už netrpělivý. Dojdu k nim a ptám se, kdo se se mnou chce pobít. Odpovědí je mi otazník ve tváři všech přítomných. Tvářím se zoufale. A jsem přímo ztělesněním netrpělivosti. "Dejte mi pervitin, prosím," pronesu s nápadným kansaským přízvukem. Tu mě jeden z urostlých mužů popadá za ramena a smýká se mnou o zem, druhý se k němu přidá s tím, že mě nakopne přes obličej. Brzy mě bijí jak řešeto. Popadám dechu, ale nemůžu se zvednout ze země, tak se jen krčím a prosím o smilování. Bijí mě ještě dlouho, dokud neztratím vědomí!
Žádné komentáře:
Okomentovat