Synu, uč se od mravence mravně na tom světě žíti, nelenujeť, žije tence, sbírá jen, co musí míti. A pohleď jen, co má sil. Nosí desetinásobky své váhy, ba i víc, ani postřik vůči hmyzu ho valně nezraní. Nemá tak citlivé nervy, zato má silnou konstrukci páteře. Něco, co je současnému člověku na hony vzdálené. Jste trasořitky na nohách postižených křečáky!
Bůh je mrtev, Marx je mrtev, strukturalismus je mrtev - a ani já se necítím právě dobře, řeknete si. To přesně vystihuje situaci postmoderního člověka. Divím se, že kvůli krizi, v níž jste se ocitli, nepláčete... to já bych svědomitě plakal, mít ještě nějaké slzy! Dnes o konstruktech lidí, o těch, co si myslí, že šéfují univerzu i o těch, kteří vědí, že všemu šéfují...
Jeho černé oči hleděly pátravě dodaleka. Skoro by se dalo říct, že je krasavec, kdyby neměl odstávající uši, které až donedávna pro něj byly zdrojem starostí a bolestí. Teď měl ovšem jiné starosti - sbalit Markétu.
Sluha francouzské typu, který četl noviny poblíž telefonu, se zvedl a vyšel jim naproti, kulhal, jako kdyby mu chyběly tři kosti v koleně... V pavilónu blázince nemají o zábavu nouzi.
Měl po cestě studené nohy a jak s nelibostí zjistil, tváře měl naopak rozpálené. To je nepříjemnost.
Šli a šli, místnosti po levici za bytelnými dveřmi se zdály neudržované, jak měl možnost vidět proskleným čtverečkem ve výši očí. Stěny, natřené olejovou barvou, se tvrdě, úbělově leskly. Z jedněch dveří vyšla rezavá ošetřovatelka. Byla to jaksepatří kunda, řeklo by se na entou. Mladý, pružný obličej se formoval v šukózních výběžcích nosu, lící a rtů, dokonce i záplava rudých vlásků, snad jejich zrněný lesk, na ní působily nějak vyzývavě. Usmála se směsící soucitu i zájmu a olízla si špičku rtu. Asi tu pracuje ve styku s pacienty. Možná jim domlouvá, aby bylí míň šílení a mohli tak spolu provádět zapovězená tělesná cvičení. Která samozřejmě s magorem, zavřeným v oficiálním cvokhausu, odmítá dělat. Pohleďte na mě, jakoby říkají ty oči, jsem královna sanatoria a ani ty neuděláš špatně, když mi padneš k palcům u noh. Za odměnu dostaneš footjob nebo ti vykouřím ptáka naběhlého vakuovou pumpou. Rozhodně nevypadala se svým božským tělem znepokojená nebo znuděná. Nejspíš zbožňovala i své kozy a ráda si prohlížela své bradavky před zrcadlem, všelijak se chmatajíc za ty zcela přirozené výběžky. Mohlo jí být šestadvacet, sedmadvacet, osmadvacet, ale to těžko můžeš posoudit, po třicítce nějak už chabnou a ve dvaceti ještě nemají tu správnou mízu, pro ženy je klíčový ten věk mezi a ono mezidobí bohužel pro nadržené zástupce čeledi homo penisis penisiensis trvá jen pár mžiků oka.
"Tady," prohlásil netrpělivě jeho průvodce. "Jdi tam a ptej se na Hanzelku. Je to trochu mazavka, ale parádní chlap, který se umí vzít za řemeslo, pitvá nám tady s lidmi i duše."
"Pitvá duše?" zeptal se Karel a zmateně se usmál.
"Jo, psycholog, patolog, příležitostný rugbista, velký milovník žen, není mu po stránce mravní skoro co vytknout. Až na to zatracené pití. V posledních pěti letech mu vzalo zuby a stálo ho milióny na rozvodech..."
Když vstupoval do hustým kouřem osázené, nevětrané místnosti, ihned si všiml čistotné podlahy potažené linoleem. A bělostných záclon potřísněných rudými skvrnkami, které přikrývaly nikdy neotvírané okno. Bylo slyšet tlumenou taneční hudbu vinoucí se z přesluhujícího gramofonu s začouzenou přenoskou, viděl přes clonu kouře posléze i jakési další dveře, které vedly do koridoru klikatícího se v tupém úhlu podél skříně s vázičkami s kvítím, co tak rostlo možná v otavě, řebříčky, lesní zvonky, cokoliv, co by natrhalo malé děcko, které si hraje na mýtince u lesa. Ten pokoj rozhodně nevypadal příliš ukázněně a pokud tomu ostatní říkali kancelář a někomu měl patřit, pak měl podle všeho co dělat se člověkem zřejmě značně mentálně vyšinutým.
A tak byl doporučován a vyzdvihován svými milými podřízenými. Asi by mu i líbali zadek, kdyby jim Hanzelka, to tupé hovado, jen dal povel.
To je nejlepší scéna z toho filmu, cha cha cha. Jen mě mrzí, že jsem ji nenahrál se zvukem.
