Orthodoxní

Tvářila se, že bude k užitku, leč nic. Byla to jen další do řady těch neschopných, prahnoucích po majetku. Když jsem se jí zeptal, jestli chce čivavu, odvětila, že je to zbytečný luxus.

Zlomila mi tím srdce. Víme, že jsem zaujatý odpovědností!

Ležela na kuží upoutané na kolících. Přišel jsem k ní a zeptal se, jestli nepotřebuje utáhnout. Ona prý ne.Tehdy jsem býval vynalézavý, bylo mi tolik, co vám a a chtěl jsem pro dívku to nejlepší, byl jsem mladý...

Tak jsem ji vymyslel postel z vřesu a kapradí, fakt.

Ne, ta pizda tvrdila, že její vedoucí mládeže ji připravoval normální tvrdou matraci a ať si leží kde chce. Podle mě je lepší, když si mladá důvěřivá dáma odemkne vlastním klíčem a jde se připravovat na kalbu, na pití nebo na drogy nebo na něco, co stojí za to, zatímco ona, když viděla ty rohože spíchnuté z kočiíčí kůže, beztak možná i z hranostaje, tak se rozhodla, že mu otevře pizdu, už to vidím.. roztáhla mu ji, takže viděl její pomněnky... změněné v oblak... a když říkala, že po čísle s ním viděla hvězdy jinak, tak kecala.. zaručeně... všecky ty mladé štětky nechápou, že tvář čistá a hladká jim vydrží jim omezeně.. a pak je tihle prasáčci opustí jak kartáč v salónu kadeřnic!

Pod usměvavým povrchem se dycky skrývá nebezpečí, hrobové hlasy nebo tak něco. Ale já viděl ohromné přednosti... a jak liány natažené končetiny, které chtěly, které se dychtivě pídily po novém situačním humoru.

Smějete se možná, že jsem své lásce, jejíž srdce tlouklo stále pro sex, vymýšlel takové vymoženosti jako postel z vřesu a kapradí.. všalk jsem se taky staral, aby našla svoji šišku nebo kapradí, které by se jí tam vlezlo a které by ji způsobilo maximální rozkoš... vy však nevíte, že šiška může přivést k orgasmu... neboť jste ji tam neměly...

Živil jsem se myšlenkou, že už neodmítne nic, co jí předložím.

Marně.

Na obloze jejího úsměvu nekalil se mráček nelibosti, však.. došlo k souloži s kamarádem, který ji provětral kundu tak, že tomu sama lépe rozuměla... jsem nešťastnen, že tyhle podrobnosti píšu na blog, ale musí, vzalo mě to příliš, Jejza tím usměvavým povrchem se skrývalo nebezpečí a i když se v dálce usmívaly přísliby otcovství a rodiny, přístínala si nejspíš oči, odložila knihu a zašukala si s ne se mnou!

Jejich mléčná těla se spojila a viděla, jak to bývalo, než jsem přišel já, slídící po pablescích jitra. Radši zasely vítr, který mě unesl. Zestárl jsem tak, až jsem ničemu nerozuměl!

Peroxidová

Říkám ji interně hvězdička nebo pomněnka. Má totiž oči překonávající vzdálenosti času.

Taky má blonďaté vlasy.

Myslí si, že jí sluší, ale ty její kadeře a čupřiny mě akorát rozpalují doruda.

Peroxid náleží těm, kteří nikdy neochutnali masitý žok v knajpě bez obsluhy. Těm uplně volným, bez obalu a potulujícím se vzduchem jak částice hydroxidu náleží vlasy růžové.

Moje blondýnka je rovněž zahalena rouchem báječné liščí kůže, je vysoce organizovaná a chodí krokem rozvážných.

Dal bych si, být ní, pozor, kam šlape. Mohla by prvotřídní nožkou šlápnout do pasti na medvědy, která by ji okamžitě rozrtila kotník.

Vejdi do prázdna

Už! Každý muž má mít nůž.

Využívám přestávky, během níž spřádám své zmatené myšlenky. Příliš mnoho lihu! Ano, příliš mnoho ho proplulo mým bezedným chřtánem a teď jsem všecek zaujat překvapujícím faktem, že tápu v temnotě zmatku! Pít dál a stát se nesvéprávným, ale psát blog - a nebo nepít dál a oženit se s půvabnou flundrou z baru? To jsou nyní dvě kritické otázky, jež prorážejí na povrch zemdleného vědomí!

Jinak začnu komunikovat s bohy, tázat se na jejich rady, navštěvovat orákula a chtít vyvěštit věcí budoucí.

I když bych se rád stal fanatikem podsvětí a zásvětí, pokusím se neprobadat prvním dojmům a nástinit místo toho zvláštnosti své nadcházející.

Tak především má pět rukou. Což se oproti mužským třem hodí, je to praktické např. při košíkové. Nebo při plazení se po rozpláleném asfaltu, když je pobodaná v oblasti genitálu. Což dělají zpravidla jokeři mladé ženě, když se naserou. Předstírají úsměv, mají ho jen namalovaný, zatímco uvnitř nich vře láva urážky.

Má rovněž tři oči.

Má psí ohon.

A šest malinkatých chapadal, žahavých.

Je napůl Skyla, napůl andílek s kudrnatými vlásky a to je vlastně vše, víc půlek nemá. (Ještě ty v prdeli.)

Vymrdaná

Na vymrdanou si každopádně vyčlením čas, nejspíš už dnes večer, to značí za dvanáct třináct hodin. Pokud vše klapne, měla by usínat v kolečkovém křesle s poškozenou míchou.

Zasluhuje pohřbít zaživa, leč ne každý je takový kruťas, tak ji alespoň zajistím trest v podobě ochrnutí.

Náhodou totiž nebyla vymrdána mnou, nýbrž mým sokem, se kterým si užívá vesele dál. Jen tři bloky ode mne.

Je to k zlosti, když slyším, jak její řev dopadá až na ulici a každý se tím směrem otáčí.

Samozřejmě by se jednalo o pokus zoufalého laika, jak se dostat k samici jejího typu, kdybych vyběhl k jejich hnízdečku lásky a podpálil ho.

Aspoň bych však docílil jejich přesídlení. A před očima by mi nelítaly obrázky vymrdané, kterak je stravována horečkou mládeži nepřístupného sexu.

Zrzavá

Se zrvavou mám jinačí plány. Zaleju ji tekutým dusíkem, dokud její propálené orgány nezačnou v mrazu žáru prosit o slitování.

Ptáte se, zda ji zmrazí nebo spálí a já vám vlastně ani nevím. Vím jen to, že stabilizovaného stavu už se nedočká.

Každopádně zrzky zasluhují speciální péči.

Tak buďte každá pravou zrzavou, jen si ty vlásky namalujte.

A až to nejmíň budete čekat, objeví se někdo jako já a pomstí mužské plémě!

Zmrcačená neustálým stykem

Na stopě málo známeho hlodavce tarpíka egyptského přišel jsem do vísky u pyramid, a když se v ní otvíral hrob, z hrobu vyskočila žába, znám mnoho druhů egyptských žab, možná se jednalo o jednu z oněch biblických žab, které za časů Josefa otravovaly Egypt svým kuňkáním a možná, možná byla ještě starší, z dob faraónů, možná v tom hrobu ležela po tísíce let ve stavu strnulosti podobající se tolik spánku, 4 nebo 6 tisíc let stará žába, můžete si to představit? Tak prosím.

Je to už mnoho let, co jsem se pídil po tarpíkovi a přišel místo toho na něco jiného. Na archeoložku, která vypadala jak Evička z ráje! Kam to račte strčit, ptám se jí. A ona: Můžeme přistoupit k dupání.

A já: Zajdem pak na večeři? S milým úsměvem.

Ona - když jsem byla ještě na škole, dělali mi to boyfriendi každý den třikrát, ale něco se ve mně zlomilo. Osm procent cínu, něco manganu a trocha mědi, z toho byl složen vibrátor, který mi vsouvali do otvoru a a pevnost a tažnost byla, prosím pěkně, dokonalá, takže jsem se cítila jak telecí kost při hostině kanibalů. A oni byli bramborový salát nebo co.

Dívala se neobyčejně přátelsky.

Víte, že jedlé hlízy ulocco patří mezi hlavní taháky křováků a kdo je silný v rostlinopise, ten ví, že voní po heřmánku louhovaném v koka-kole. Jaká škoda, podívala se na mě tak smutně a tak bolestně, že jsem ji musel utišit, že o kytky nejde, když jsou v jedné opuštěné místnosti dvě různá pohlaví!

Práce té se ujala s praxí, jaká se u mladé holky nevidí. Brzy jsme si užívali jak prasata v říji. Po akci jsme šli do kabaretu a do kina, tak jsem jí řekl, že ji budu milovat něžně až do skonání slunce! A pak jsme potkali její spolužačku, kterou kdysi dávno vyloučili ze stužkovacího večírku.

Další týdny jsme jen mrdali. Shodou okolností jsem ji bral na býčí zápasy. Viděl jsem, jak si zapaluje dýmku a popotahuje. Nevnímá proudění býčích těl. Jen se uklidňuje v kouři! Je klidná jak oko bouře. Je pikantní jako dvacítka po brutální trojce. A už vůbec nemá v xichtě nasazený ten úřední výraz. Její hlas zní hebce, skoro jako by brzy měla porodit. Ne že bych ji obskákal tak, že by musela rodit, to ne.

A pak jsem ji ukázal drogy: "Dej sem to svinstvo!"

Pak se uklidnila a upřímně mi naznačila, že nemá zájem o huntování si organismu. Ta vám měla oči, jak čertík z krabičky, ale čert vem ty oči, když byla nahá - a to ona byla často. Měla kypřejší boky, kozy popelářky a ta stehna, ta stehna byla tak dobrá, až byla dvojsmyslná!

Dával jsem ji hlídat eunuchem, vždycky se položila do tygřích kůží a čekala, až se vrátím z obchůzek.

Pak se jí předkožka dostala do zakázané zóny, jen pro povolané!

Cukrová díra

Mohl jsem usednout hůř. Vybírám si zpravidla z obou stran otevřenou postranní uličku, která ústí na most jako na dlani u doků - snadné odevšad pozorovat výklady beden s kapříky, makrelami, skandinávskými treskami a pokud mě příliš čich nešálí, jeseterů. Voní po kaviáru, no nic. Mimo obvyklý vábný pach čerstvě naložené rybiny se z místa, které mám na mysli, nepřestává linout vyčpělý, staletý, bezmála tekutý pach chcanek a něčeho ještě, co dozajista nepodávají v žádném lepším restauračním zařízení. Popíjím spolehlivý KING COBRA a přemýšlím nehnutě, ba marně, dlužno říci, kdy jsem vyměnil teplo a útulno pokojů za špinavý plácek smradlavých výkladek ryb. Už asi dávno, lokám mok trpce se směje pod fusy.

Už vím, vzpomínám, nacházím víčko a vedle něj konzervu. Za sverigským nápisem pobaveně luštím a dál vím, že přes své vydatné zkušenosti s buznami severu nedokážu nápis smysluplně rozklíčovat. Zvedá se na poledni, od útesů, mrazivý vichr, který mě zebe v bolavých, rebelantských kostech. Jen to hnusné pivo mi chutná víc a víc. Zjišťuji znovu se znásobeným podivem, že když se několik hodin nenapiju poctivé gořaly, celkem svižně se mi vnímá a každá druhá myšlenka se netočí okolo sebevraždy. Je to až divné, co dělá chlast a taky je to veselé, že složení lehkých, konzumních piv, co jim zřejmě dodává na oblibě u nezaujatých konzumentů, víte jakých - těch, co se chodí do hospody bavit a ne se prospat pod stolem, těch, co chodí namlouvat si pilné studentky s poukazem na tučnost konta a už vůbec ne těch, co jim slintají grcky na boty, má co dělat s pramenitou vodou a nezatíženými ledvinovými kanály a rozhodně ne s destilací.

Někdy, když se obzvlášť namáhavě zamyslím, mám dojem, že život je za trest, že je taková kotva vyržená přes palubu, aby nás potopila a vykonavatelé verdiktu, trestu, hození přes palubu, jsou ti, které máme nejblíže. Nemusí se nutně jednat o blízké rodové příslušníky, naopak častokrát jsou to lidé nám buďto úplně cizí, nebo přinejmenším noví, jež jsme ještě nestačili důkladně poznat a unavit se jimi. Možná jsem v některých z vás vzbudil klamný dojem, ale neomluvím se! He, he. Že si bez každodenní vrzačky s babou, co ji visí kozy pod pipinu nedokážu představit svůj život a probouzení v posteli, ale ujištuji vás, že tomu tak není tak docela tak. Jsem zcela obyčejný, tuctový, nenápadný VRAH dětí a nepoddajných žen, který se k slušné společnosti chová přijatelně, ke snobům ironicky a ke grázlům s podivem, kam až ti hajzlíci můžou tentokrát dojít - co až mi dovolí spatřit a k zapsat si za uši. Nesdílím totiž názor většiny, že nebe je vždycky jen modré a tráva že roste zelená. Podle mě je to vlastně naopak - s těmi barvičkami - a častěji vidět dálné západy se zmítat v horečce toxinů ze stoky či případně trávu pokálenou třpytkem barvy meditujících, neboli vrhat ji flitry a glitry řízlé charakteristicky viditelným spektrem v Panamském průplavu. Momentálně se mi nad temenem rozpíná tak temná modř, že by si ji snadno mohli splést s děravým pytlem napěchovaným po okraj černými časticemi antihmoty. Co je syté, má ovšem svůj protipól v sypkém, snadno zbořitelném zvrstvení, takže zatímco teď v deset večer se nachází na zenitu královská modř lagun deset mil pod mořem, za pouhých šest ospalých hodin, kdy se bude zas usvítat, nezahlédnete na beton nic jiného než rozkošné ostrůvky bělomodreho popelu jakoby syceného přes neprodyšné atmosféry, z nějž by kevlarové sítko činilo náramnou hračku třeba pro nevidomé, obdařené jednou a provždycky neuvěřitelnou dotekovou finesou konečků prstů. Hraní s ohněm je zábava, když máte mokré ručníky a nebo hasičák. Když se navíc extra zadaří tak tmavomodro vůkol, radím být zticha. Možná totiž uslyšíte tajemným hvizdem všehomíra zajíklý šelest hlasivek v krku, jak lape po nádechu zvenčí.

Klidné vody

A ta děvka Jennifer pořád volá, abych ji ho tam strčil. Ne, ne.

Nevezmu si ji. Počkám si na menší subinu. Musel bych ji upálit půl těla, aby se nabažila své pofidérní bolesti!

Stavět ji na piedestal zbožňování - teprve teď mi došlo, že má čtrnáct. Její matka má třicet čtyři. Porád předstírá, že má boyfrienda. Spíš se teď tedy zajímám o její máti. Má dlouhé, nalepovací nehty a tváří se, že spolkla pilulku chytrosti. Tak by mě zajímalo, kdo si udělá takovou dceru a pak si zve její kluky do obýváku, když dcerka není doma!

A na Johanku z Arku, která si dělá pedikúru dvakrát denně, fakt nemám chuť, dejte už mi všechny pokoj! To radši zralou maminku!

Zubožený stav

Dnes jsem prvně v žití odpanil kvítek panenství, je to tak, stal jsem oficiálně milcem nevinné, předtím nedotčené kopretiny. Je jí čtrnáct a jmenuje se Jennifer. Chvíli plakala, že to bolí, ale později uznala, že slast převážila bolest. Od té doby ji berou všude s sebou. Je jako má dcera, kterou jsem nikdy neměl. Všichni mě vesměs tipují na dvacet, dvaadvacet, pětadvacet, sedmadvacet, atd. a jí na šestnáct, osmnáct, opilý policista v civilu dokonce prohlásil, že má dudy, že by mohla mít už i vlastní průkaz totožnosti. Každopádně se věkový rozdíl mezi námi stírá, když dovádíme jak dvě laňky. Nebo spíš jak laňka a jednorožec.

Mám ji tolik rád. Učí mě se dívat na život mladšíma očima a čerstvou frndou!

Možná si ji vemu a zruším blog. Nebo rovnou zruším blog.cz. Budu se věnovat nadále jen manželským povinnostem.

Jak předejít té celkové degeneraci? Já vím, je to těžké, ale začíná to v rodině. Děcka sedí u počítáčů, poslouchají, co jím říkají nějací debilové, kteří se nazývají youtubeři a loví pokemony. Je těžké jim zakázat chytat pokemony, když je chytá celá škola.

Kapalný dusík

Lenost není důvodem pro neposkytování informací, říká geniální analytik.

My, co jsme nedostali do vínku tolik chytrosti, musíme si vystačit s drobečkovým mottem:

Kolik chlastu znáš, tolikrát jsi člověkem.

S mottem, které zároveň omluví naši neschopnost cokoliv vymyslet. Inspirace, která prchá před nájezdy divochů, je jako noha v zadnici prchajícího zloděje. Přirozená.

Nemyslete si, že přepisuju velkého Komenského, který zjevně znal pokud ne chlastu, tak aspoň řečí víc než dost, a proto ve své době zastával tak váženou pozici. Osamělého, ovdovdělého burcovatele národa a příležitostného tepače lidských slabostí.

Dospět k sebepoznání

Fajn den v práci, přeplatek za nájem a k tomu mi věnoval kámoš plnou sklenici domácího oregana... Mám si na co stěžovat, folks?

Chvilku jsem si říkal, jestli už nezačala paralympiáda, ale ono je to 50 km chůze... Koukal jsem vážně na telku, co dávají, jestli neběží legendární Bolt. A on už doběhl a po něm právě nastoupila chůze na dvacet, padesát a zítra myslím ultrachůze na rovných sto kiláků.

Bolt zas vyhrál, má 9 medailí během tří Olympiád.

Jak předejít té celkové degeneraci? Já vím, je to těžké, ale začíná to v rodině. Děcka sedí u počítáčů, poslouchají, co jím říkají nějací debilové, kteří se nazývají youtubeři a loví pokemony. Je těžké jim zakázat chytat pokemony, když je chytá celá škola. Ale přece, najde se někdo, kdo pozvedne pochodeň nadaných dětí a přinutí je pracovat na sobě, aby mohly jednou zachraňovat českou rasu, ať už třeba na politickém kolbišti (jako odbojáři) nebo v zubním křesle, nebo, co já vím, jako vědci léčící mávnutím proutku terminální fázi rakoviny!

Pivo plné rejnoků

Interview: Stříbrný Dostál: Byl to můj největší sportovní výkon v životě. V cíli jsem plival krev.

V rychlostní kanoistice nám chyběla mediale. To již neplatí. Postaral se o to stříbrný Dostál, který ujel o loďku téměř všem soupeřům a v cíli do kamer efektně plival krev.

Na radiožurnálu s ním diskutovali a vůbec nelituji pěti minut, které jsem vyslechl. Podle všeho se jedná vzdělaného, sympatického a bezmála svou profesi milujícího kajakáře.

"Skandovali Pepíčku, Pepíčku," rozesmál se stříbrný.

Pozdravil na Lipno a ztratil se. Během jízdy ho nakopla jedna fotka na sociálních sítích. Bylo to přání. Ne aby vyhrál, ale aby si závod užil. I jiní lidi. Známi. Další lidi. "Jaký byl ten pocit, že medaile to bude?"

"Tak nějak jsem jako jel. Vystartoval jsem docela rychle a chytil docela hezký záběr."
Pak už jen hlídal startovní pole. Dobrý, přefinišoval. Musí to zmáčknout. A teď mu patří velká gratulace.

Nicméně po tom výkonu nemohl chodit rovně, plival krev a museli ho podepřít.

Největší sportovní výkon.

Já ani nesportuju a plivu, ba seru krev každý den. Jak je to, setsakraprásk, možné? Nespravedlivost vládne světem.

Vynalézavý

Setkali se v lunaparku. Ona v bílém kožíšku, on v černém plátně.
Když pak popíjeli koňak zamuchlaní v peřinách motýlku, začal zpívat:

...měsíc se líbá s vltavou....

Zamkni hubu již,

nepůsob mi kříž.

Do soudného dne

se náš vztah rozhodne.

Ale víš, co bych ráda teď?

Jednoduchou odpověd.

Působíš jako zdrogovaný chudák,

přesto cítím, že svým způsobem máš rád.

Bil jsi mě v noci obuškem tím

vyhrožuje mi horším násilím.

Dala jsem ti, co jen vzácně dává žena -

lásku - a nyní cítím se tak zneuctěna.

Jestli chceš mě mít jako pouhou věc,

učiním pletkám našim rázný konec.

Máš nejzažší mou náklonnost,

nechtěj k ní přidávat zuřivou zlost!

Tak co, budu žena nebo věc?

"Vyrvi mě z běd,

a nebylo to, anděli, naposled,

co cítila ses jako věc,

z očí ti žhnuly nezemeské touhy,

kdyžs v sobě měla kokot dlouhý,

odpusť tedy, sladká panno,

co bylo mezi námi, není dokonáno.

Můžu tě zas hned teď mít

a ty mi v tom nemůžeš zabránit."

Nezlomná erekce

Tahle se líbí i mně. Tak enjoy.

Jsme věkem vzdálení, vím to,

je věkem mnohem mladší.

Je jí osm let.

Nechť proto jedná tak,

jak prostě se jí zráčí.

Nechť hraje si s panenkami a

v poutech ať si svačí.

Mám ročně důchodu

pět tisíc v dolarech

a v srdci, mohu říct,

k ní chovám něhu něh.

Je to namáhavý koloběh

získat její přízeň.

Buďte však, děcka, bez obavy.

Nakonec se jí dostanu do té

krásné dětské hlavy!

Udělám z ní vetchou otrokyni,

a to není slovo plané,

zbudou ji jen slzy slané

a přes ně ani neuvidí

na kliťák, co se ji zkrvaví,

na čůráka, který ji v kobce

úplně na šrot proděraví.

Přesto ji mám vlastně tuze rád

a jsem skoro v pokušení ji litovat!

Pro osmiletou Klárku to bude těžký nápor,

ještě neví, že na ní hodlám vztyčit prapor

vítězství maniaka nad holkou,

je bez všech nadějí,

může jen hledět smutně vpřed,

nebo se obrátit a vydat se peklem zpět!

Konečně přijde holka bídná ve psí

a přijme to se vší dětskou skepsí!

"Může to být správně? Říká, že rád má mě, přesto kouše mě do ní a vypaluje svíčkou cejch, ten násilník očí zlejch,

tvrdí, že v jeho lásce je jen nejčistější vznět, který mě ani nemůže urážet."

"Neublíží mi, je to hodný člověk," pláče a tělem jí zmítá křeč od posledně.

"Neublížím ti, Klárko. To přece víš. Můžeš tu mít lehárko. Dám ti i kubánské cigárko. Stačí, když roztáhneš nožky,

vytáhnu ti ty pět dní staré vložky a pak tě nanovo přivedu do jiného stavu. Není to nic proti zaběhlému mravu.

Víš přece, že jsem hodný, že jsem milý. Jen nechci, aby s tebou čerti šili. A abys mi byla navždy věrná. Jinak ovšem přijde trest... dožiješ se toho, až ti mušle zčerná, na závěr poznáš i mou pěst.

Prcfriend

Je věru zábavné, jak hledíš, bratře, hned

na dekoltáže vhodných samic, ne na vzhled!

Tak hned víš, že ona bude chodit vždy spíš v střídmých úborech

a doma zavřená, jak patří pravé ctnosti, se bude věnovat své práci v domácnosti.

Ven si vyjde vždy jen se mnou

tělo je slabé, dobře vím,

já nechci parohy, když nemusím.

Proč ty řeči?
Vy, žena zkušená, jste mimo nebezpečí.

Mám mluvit otevřeně a nic neskrývat?
Ač jsme jedna krev, nerozeznáš nás od plev!

Milá tvář budí víc než dost

nějakou náklonnost.

Je děvka zatraceně vratká, když musí být držena na uzdě

tak zkrátka.

Nejlepší je důvěřovat nám.

Ctnost, pane, naše ctnost se hlídá sama.

Držet nás od hříchu, to skoro budí chuť zhřešit potichu.

Píchal jsem sladkou Leonoru,

borec ji držel bez dozoru,

dal jsem ji do kundy terč,

vzbudili jsme celou Telč.

Koupává se s kačenkami

Představ si to, nahou žabku s kouzelnou lulinkou potopenou do horké vodičky ve vaně. Popíjí z kelíšku lahodný indický čaj s mlékem chai. Kdyby se pilně neučila jak včelička, olizuje se za ouškem. Drží tedy podle plánu v ruce skripta, učí se na zkouší z deskriptivy a občas si šahá nebo mušli nebo si na ni pouští proud střídavě teplé a studené vody nebo jak to ty mladé holky dělají, aby se přivedly k vrcholu.

Najednou ji chytí kdosi pod krkem, začne ji dusit, strhne ji pod vodu, boj ješterek ještě chvíli doutná a trvá, dokud ona bezvládně neleží bříškem na hladině. Maniakální vrah se potutelně usměje, vytáhne ji z vany, hodí na ni župan, přenese do postýlky, zakryje peřinami a položí vedle ní kachničky. Jak se dostal dovnitř? Asi oknem. Protáhl se škvírou určitě.

Idylický večer. Pak zapne bednu a dívá se na zprávy. Co přinesl nabitý den.

Neslyší však přes dupání souseda za stěnou téměř nic, jen přerývané steny a dopadání biče na ženiny záda! Křičí na něj: ty podvraťáku, vytrestej mě!

Vykašle se na bednu a zapne rádio. Zrovna hrajou Čajkovského. A zrovna Louskáčka! Cítí se být v kůži louskáčka. Rozlouskl problém jménem neposlušná vysokoškolačka. Za její smrt zaplatil přítel, kterému se nelíbí, že chodí pozdě z přednášek a jednou týdně s kamarádkami na dámskou jízdu, ze které se vrací notně podroušená - po dvou sklenkách bílého vína. Navíc z ní táhne parfém italského fotbalisty, který kope za AC Milán a který předstírá, že je pouze její kamarád. Přítel už to nevydržel, ve Zlatých stránkách si vyhledal autorizovanou deratizérskou firmou a shodou okolností se na konci drátu ozval Konrád. Okamžitá volba. Zněl už jako spolehlivý trestanec po prvních slovech, ten jistě odvede svou prácičku obstojně.

Pokládal se za potomka Římanů. Za jakéhosi zvráceného syna Aenea. Jako kdyby utekl z Tróji, když začala hořet. Nebo jako kdyby trénoval boj muže proti muže na Spartě. Místo toho jen odešel z bytu na Svinově, poblíž kterého jezdily svou tklivou, nesmírně dojemnou a téměř půvabnou šnečí trasou ošklivé vagóny posprejované pochybnými existencemi bez práce, nebo citově vyprahlými automechaniky, fanoušky z Bazal. Když ho míjely tydle variace na vagony, okamžitě si vzpomněl na všechny ty holky, které bral ke kolejím a na které si lehal, aby jim dokázal, že mu, Konrádovi Usmažkule na romantice záleží víc než na pouhé schránce kostí!

Teď nedaleko spí frňákem dolů okatá, prsatá Lenka Listopadová, pro kterou byl přítel víc než kamarád a která si ho doufala po absolvování výšky vzít! I když věnem by přinášela tak akorát svůj napěchovaný dekolt a svěží lulinku vonící po indickém čaji a konopí, teda.. konikleci.

Sedm let putoval po detenčních zařízeních a vězeních, asi protože byl tak marod na hlavu, nejdřív ho přesvědčovali drogami, které otupovaly jeho zostřené vnímaní, ale později, když už pochopili, že s psychotickým sadistou příliš nezmohou a jehož dopad na chod spořádané společností sotva zmírní jinak než zamknutím na klíč, nechávali ho napospas vlastní zdrcující samotě kořeněné příležitostnými výčitkami svědomí, které doslova propalovaly jeho chorobný sklon zabíjet a zapalovaly jej jako německá světlice Leuchtpatrone 41 vhozená do místnosti s pytli TNT.

Snad jednou dojde do zaslíbené země, kde si odbude svatbu bez svědků, jen s rozkošnou společnicí čarodějkou. Kde ho nikdo nebude ponižovat, jako to dělali všichni lumpové ve vězení!

Pitevna pro výpitky

Můžete prožívat ten samý život dívky, kterou jste dřív byly vy. V těle a duši té tvojí dcerky. Jestli jsi matka, tak pochopíš výhodu takovéhé paktu a transakce.

Můžeš sedět na prdeli a nasávat plné plíce kouře a netečně čumět, jak kouř vzlíná z prstů. Být máti za všechny prachy, právě jak to matky dělají.

Nebo si můžeš jít vyšukat svoji díru a případně plácek u moře s výhledem na vinohrad.

Prodej sbírku pokemonů, zapři dceru a vydej se za štěstím. Přejdi hranice Rumunska, navštiv Legoland, Drákulovu krvavou pevnost a překroč koberec žiletek.

Přišla jsi už o třicet let. Kolotoč průserů na sebe upozornil otěhotněním, pak sis vzala toho kriminálníka, porodila dceru, které jsi zbabrala všecko od školky až po státnice, ten tvůj se oběsil na lustru a zanechal tě v přehradě dluhů.

Tak už bys konečna mohla jednou myslet na sebe. Ale pozitivně, pozor. Ne jak piča, kterou osloví na v noci opuštěné dálnici E57 u Přelouče opilý, bachratý, plešatý traktorista s prosbou, jestli bys mu za dvě stovky nevykouřila.

Dvě stovky se dají schrastit i sběrem kaštanů a nebo papíru atp. Kdybys poctivě sbírala deset let, pět stovek si vyděláš.

Nicméně.

Bez estrogenu se nehneš, jsi jak lasička v kleci a to auto, kterés dostala darem od opuštěného programátora v Pascalu, tě nětěší o nic víc než umývání hajzlu v kantýně, kde děláš třetí housle u výčepu!

Hovořit s tebou může každý? Protože jsi jeblá, na jedno kopyto! Možná bys mohla zajít a koupit mi autíčko, ale tím se málo změní. Mám tu čest znát, jaké jsou, hadí plemeno xantip.

Boty jsou důležitým doplňkem života ženy i matky. Tak, co tomu říkáte? Vidíte to taky tak?

Můžete mít takové na tkaničky, které má každý obejda na zastávce.
Nebo můžeš mít na přezku. Můžeš mít i zlatou přezku s ornamentem.

Nebo obyčejné nazoufací, co vypadají jak loďka. Takové prý nosí ty ze specie žen, co se rády cítí pohodlně.

Půjdu si pro tebe. Zavolalas na mě benga! Dívát se na šaty, od různých výloh, kde prodávají dětské prádélko. To ti jde. Šukat už se ti ale nechce.

Tiše si někdy pro sebe broukám. Že jsem zbytečně promarnil tolik holčiček, ne promarnil, ne že zmizely, ale že jsem to nehlásil, že mi tak postupně vybledly a už jsou tak vymizítkované, že je stejně neužiju.

Nejradši bych je zavřel do šuplete. Posílal jim milou vzpomínku.

Říkal bych jim, něco hezkého, když bych je řezal do prsou!

Dělám si jen prdel, neberte mě vážně, děcka. To jsem jen nasraný, protože mi můj bývalý psychiatr z rodného města odeslal expresní poštou balík, ve kterém prý je přibalena kniha, která mě nejvíc vystihuje.

Jmenovala se "O idiotech a lidech nápadných". Jak jistě chápete, měl jsem sto chutí mu zakroutit krkem mentálně vyhořelého starce nad hrobem!

Mrtvé rameno řeky

Měla pochvu plnou breberek, mastné vlasy po ramena a chybějící pahýl ruky. Nosila rovnátka, trpěla komplexem žehlícího prkna a žádný chlap si o ni neopřel pivo už asi pět let. Jmenovala se Diana. Tak jako princezna Walesu nebo slavná řeckořímská bohyně.

Dříve byla reprezentantkou Senegalu v plavání, ale vyřadili ji z týmu pro doping. Brala denně pět miligramů valia a co strýček Sam nechtěl, do toho šňupala pouliční svinstvo. Jenže v Minsku se jednou tak zťala, že chodila jak klokan, skákala šipku do všech bazenů, které měli lidi na zahradě a nadávala pustě na život, který neměl smysl ani cíl. Jen tak tak, že se nepověsila na prádelní šňůře a nespadla do lavoru s vodou, kterou měla rozvěšenou mezi památným stromem Slezska a borovicí, na které hnízdila od nepaměti šestipérá rajka. V Minsku ji nafotil fanoušek a hodil její fotku na sociální sítě. Ze dne na den se stala z hvězdy spodinou. Nikdo si po týdnu nevzpomněl na její jméno - Diana, jak jsme říkali a přišla i o přítele, trénera plaveckého týmu děvčat z Dolní Suché i o snoubence, bankovního úředníka v bance GE Money.

Možná vás zajímá její pahýl, ale věřte mi, že není oč stát. Ta historka je chabá jako facka zhulené třináctileté pokérované studentky osmileté obchodní akademie, které umřel ten den otec - bývalý trestanec a vzpěrač za Slovensko.

Prostě se jednou přešvihla a do ruky ji nalezla infekce, která ji pak sežrala kus paže. O nic nejde, to se fetkám stává pořád. Přestala plavat pro doping, z vlastní blbosti, jak jsme řekli, ale teprve pahýl ji odrovnal kompletně. Za infekci paradoxně moc nemohla. Ovšem stalo se a ona záhy na to ztratila zájem o sebe, o šukání v olympijské vesničce i o kamarádku z modelingové agentury.

V těle se jí ukládalo na raka jícnu a prs, které neměla. Měla nulky, velikostí malých třešniček na svatebním dortu Somálce. Kozy sice nic neříkají o ženství, ale prozradí mnohé o její nositelce. Jestli je jak chlapec a z které strany si to ráda rozdává na luxusní plachetnici, jestli její otec má násilnické sklony nebo jestli ji přítel podvádí s nejlepší kámoškou. Když se to veme kolem a kolem, ňadérka nadržené dívky odrážejí její latentní povahový rys a konflikt individuace, který vzniká mezi realitou, často rutinně šedou a neuspokojivou a iluzí čtrnátky o tom, že bude zpívat a vydělávat jak Evanesce, nabývá znetvořin právě v oblasti poblíž prsních žláz.

Hodně prsou sjedeš kosou. Tím urveš bradavky a ony odpadnou jak zátky z mého soukromého piva. Kdysi jsem chtěl nadiktovat do mikrofonu, aby se to dostalo mezi lidi a způsobilo poprasku, chtěl jsem zpracovat tu knížku jen o pivu, naštěstí jsem se brzy vzpamatoval a bleskurychle si uvědomil, že mnoho dobytka dneska pije i v práci a po práci každopádně a že nemají ještě čas o tom hořkém moku lovců mamutů ještě číst, natožpak si z četby odnést jakous takous katarzi... nebo co... přijde po pivu.

Tím tu kapitolku ukončíme a vrátíme se ke pokoseným kozám. I holkám, co mají velké košíčky, dudy a vemena, je možno takto efektivně kozy uříznout, čímž docílíme jejich pohany. Vážně se pak cítí tupě. Ale i štastně, že nemusí nosit takovou tíhu. Víte, jak to je zařízené na planetě s prsy, furt je těžce štrachat po ulici, natožpak vylézat s nimi schody, nosit nákup, nebo běhat ze schodů, že skáčou jak švihadlo... Je to úděl ženy unést svá prsa. Některé to nezvládají ani s velikostí bomparů.

Hodně holčiček je pyšných na své dvoje laňky. Není však proč. Chlapy kozy vůbec nezajímají a i když říkají, že jo, kecají, nebo jim je třináct a právě si vyhonili svůj první profil na fuckbooku. Co svět světěm stojí, šukací pohon leží v turbíně za závojíčkem a pak za řasami, v očích padlých andělů. Když se na ty andělíčky podíváte zblízka a mají v očích ohníčky, pak jste na správné stopě a ta žena je mašina přes postel.

Když ne, tak je mašina přes počty a pochopila, že nejlepší je zbouchnout starého páprdu s deseti mega na účtu. A toho podvádět s mladým hřebečkem, zahradníkem od svatého Šebestiána...

Utopit ve víně

Před lety jsem k ránu spal na lavičce poblíž kostela Neposkvrněného početí v jakémsi moravském městě. A zrovna vstal. Tuhé mrazy řádily, takže jsem měl něco omrzlin, dokonce přimrzlý flek na gatích, které jsem zechcal ze stoličnaji, chaos kocoviny dorážel na podroušené, zmučené nervy a do toho začlo pršet, periodicky se opakující přeháňky zkrápěly dlažbu na náměstí, kudy defilovaly tisícovky lidí do svých útulných kanceláří. Chtěl jsem už jít na obvyklou bohoslužbu začínající o sedmé, když mě zastavila perfektně vyhlížející samička, možná třiadvacetiletá s očima jako pomněnky a kozami jako vozy. Měla akorátní prdel, ze které by se postavila i proboštovi diecéze. Řekla něco jako - rozumějte, už si nepamatuju doslova, co říkala, ale přepisuju po paměti ty střípky... co utkvěly. Řekla:

Dobrý den, vážený pane, jsem ze spolku na ochranu židovských památek a vy vypadáte jako tabernákl, který nechali zhotovit Mongolové na počest Kublajchánova vítězství a dobytí Korei v roce 1279. Nechtěl byste podstoupit rekonstrukci, zasmála se a odhalila řadu perfektně nablýskaných zoubků, takřka veverčí jakosti.

Eeef, cože. Zpomalte, dámo. Já nejsem žádnej študák ani učenec, nerozumím, co mi chcete povědět!

Vezmu si vás k nám do kanceláře, sepíšeme lejstra a jakmile podepíšete, vezmou si vás do parády naši lidi. Spraví vám fasádu, zašijou rány, vycizelujou stehy, bude z vás zas člověk!

Jak zas? Nejsem snad dost člověkem? A ti nagelovánci s meďáky ti připadají dost lidi? Ukáži ti zač je toho loket, jen co se postavím, radši odsaď koukej padat! Už už jsem nabíral energii k rozmachu s flaškou stoličnaji, když mě zasáhl její nečekaný kop...a rovnou do černého - do kulí!Trefila býčí oko a mě ten úder odkatapultoval z lávky až k odpadkovému koši.

Zasmála se a podala mi kapesníček. "Tak kdybyste se rozmyslel, najdete mě v židovské čtvrti, kde budou provázet cizince až do šesté večerní. Na shledanou!"

Stůj při tom na špičkách

Za oknem se procházely tři mladé holky. Byly hodně mladé. Mohly mít tak šestnáct, sedmnáct. Měly krátké sukně. Bylo Jaro. Byl docela horký den, až nezvykle horký. Ty tři holky byly skoro na chlup stejné. Byly to černovlásky, měly roztomilé obličeje s hranatými bradami, růžovými líčky a smějícími se rty. Každá měla jinou sukni. Jinak zbarvenou. Černá, červená a bílá. Byly to nevinné panny, kterým přišlo k smíchu všechno a všichni.

Zastavily se přímo pod jeho oknem. Bydlel ve třetím patře, takže na ně dobře viděl. Jednou rukou svíral záclonu a druhou pokuřoval cigáro. Sledoval je s úžasem, který dlouho necítil. Dost dlouho na to, aby se v jeho obličeji probudila bolest a řádný smutek.

Vzrušovaly jej. Vzrušovaly jej, co to šlo. Jakoby o něm věděly, jakoby to dělaly naschvál, jakoby byly stvořené přesně pro tenhle okamžik a pro nic jiného. Dostal erekci. Dostal erekci po spoustě let. Típnul cigáro do plného popelníku, rozepnul si kalhoty a chytil jej do ruky. Chvíli jen tak pomalu jezdil a unavenýma očima pozoroval tyhle nádherné stvoření, které se smály čemusi, co jedna vyprávěla zbylým dvěma. Nahoru a dolů, začínal zrychlovat a funět. Jednou rukou svíral záclonu, druhou rukou svíral postavené péro. Zrychloval a zrychloval. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Honil si péro a sledoval tři šestnáctileté svůdné panny, které o něm vůbec nevěděly. Asi po pěti minutách, polohlasem zaúpěl a udělal se.

Zahleděl se do zdi. Vzpomínal na všechny ty ženské, které miloval. Na všechny ty ženské, které dokázaly milovat jeho. Bylo mu z toho dobře, ale přitom na nic. Jeho myšlenky a pocity se míchaly s dýmem volně plujícím po místnosti. Zeď žloutla, všechno žloutlo. Účty žloutli, duše žloutla, kůže žloutla, sperma žloutlo. Někdy přijde chvíle, kdy vám všechno před očima zežloutne, zestárne, zevšední a veškerý život vyprchá i ze zasraného cigára, i z debilních hodin, co vám visí na zdi vedle akvária nezvykle nízko.

Po nějaké době vstal, obul si boty a šel se projít. Nasadil si sluneční brýle a vyšel z paneláku ven. Venku bylo nezvykle moc lidí. Skoro se před vchodem otočil, a šel zase zpátky. Myšlenky neměl žádné. Čistá hlava. Jediné, co jej trápilo, byl hlad. Byl na něj sice zvyklý, ale stejně se nemohl zbavit bolestivého pocitu a chtíče po jídle. Ach, ty účty.

Vstoupil do velké místnosti s oltářem a lavicemi. Uviděl, jak v jedné z lavic sedí blonďatá žena asi kolem třiceti, má sepjaté ruce a modlí se. Byla tam sama. Mlčky si sednul přímo za ni. Krásně voněla. Ta vůně mu připomínala doby, kdy ještě věřil na lásku. Doby, kdy sex nebyl jen sex. Kdy sex byla i vášeň, něha a touha. Pomalu a potichu se naklonil k ní, sepjal ruce, dělal, že se modlí a čichal její vůni. Měl nos skoro třicet centimetrů od jejího krku. Ona se však ani nepohnula. Jen tam tak seděla a modlila se. Cosi šeptala, ale rozumět jí nebylo. Bylo mu to jedno, zajímala jej její vůně. Bylo to něco nepopsatelného, tolik sexuálního, ale přitom i nevinného a něžného. Tenhle den měl zase štěstí. Cosi bylo s ním. Cosi mu tady posadilo tuhle květinu. Tuhle orchidej, která provoněla jeho smradlavý zabředlý život.

Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Do očí se mu vlila krev. Přestával vidět. Přestával vnímat, přestával myslet. Najednou se dostavilo to, co se většinou dostavuje, když je poblíž nějaká žena. Šílenství. Začínal šílet. Jeho povislý pták neschopný ničeho byl najednou zase v pozoru. A on to chtěl zažít. Chtěl zažít to, co už dlouho nezažil. Chtěl zažít to, pro co možná žil. Pro co jsme možná žili úplně všichni.

Obešel lavici a přisednul si k ní. Podívala se na něj. Měla nevinnou tvářičku. Rozkošnou tvářičku. Měla asi kolem třiadvaceti. Vypadala nevinně. Jako anděl. Jako něco čistého a neposkvrněného. Byla to překrásná žena s modrýma očima a laskavým obličejem. Sjel pohledem dolů a uviděl nádherné prsa. Neměla na sobě podprsenku, a jelikož v kostele bylo chladno, trochu jí stály bradavky. Viděl to přes smetanově bílou halenku, kterou měla na sobě. Na nohách měla černé kalhoty. Měla krásné štíhlé nohy. Boty na malinkém podpatku. Byla jako ze škatulky. Těžko říct, jestli věděla o své sexuální přitažlivosti.

"Potřebujete něco, laskavý pane?" usmála se.

V tu chvíli ucítil její vůni, a když uslyšel její mladý hlásek, zatemnilo se mu před očima. Levou rukou ji chytil kolem pasu a druhou rukou za krk. Začal ji líbat. Cpát ji svůj cigaretový starý děravý jazyk do její mladé a sladké pusy. Zaúpěla, ale měla plnou pusu jeho jazyka. Nezmohla se na nic. Byla slabounká a nevinná. Začal jí levou rukou sjíždět pod kalhotky. Ucítil pár jemných chloupků a potom jemnou a hladkou mušličku. Kroužil na jejím klitorisu svýma mohutnýma prackama. Kroužil a kroužil a jazykem vjížděl do jejích sladkých úst. Účty musíme platit za všechno. Moc krásy moc škodí, moc bolesti moc škodí.

Nacpal do ní tři prsty. A ona do něj zaryla bolestí nehty a zavřela své nevinné modré oči, zpod nichž vytékaly slzy. Chvíli v tomhle pokračoval, když pak chytil celé její tělíčko a sesunul se na kostelní lavici. Strhnul z ní kalhoty, pravačkou jí zacpal pusu a levačkou vyndal svoje péro. Nacpal to do ní a začal přirážet. Znásilňoval anděla. To mu nikdy nikdo neodpustí. To si on sám nikdy neodpustí. Teď měl ale před očima šílenství a touhu a vášeň a začínal věřit na lásku a všechno mělo barvy a nic nežloutlo.

Do zlatova vysmahlá

OKNO (NEBO OKO, VYBER SI, VYSER SI)

jsi mi chlebem

a pěšinkou ve vlasech

vrzáním

mých kostí

jsi skoro

mořem

nejsi kamenem

ani zaniklým zvukem

myslím

že nemáš ruce

tenhle pták létá pozpátku

a tahle láska

se tříští o okno

kde žádné světlo nemluví

tohle není čas

na křížení jazyk

(tady se písek

nikdy nepřesýpá)

myslím na zítřek

kdy půjdeš jeho směrem

a budeš zářit

a zářit

netknutý a v podzemí

TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ BUH (BUCH)

Jednou jsem se zapomněla a vzala svý srdce do dlaní

a ono do nich propalovalo díru

Až ke mně příšel ten fakt nejkrásnější bůh nejspíš nějakej pobuda

a usmál se

Spěcháš zeptal se kdo by spěchal když se může dívat na něho a on

to věděl věděl všecičko / ten úsměv

Tak se furt culil a věděl

byli jsme tři,

chůze nás a naše ruce mezi námi dál noc

v pokoji celý strop tančil

jen pro mě

když se pak probudil

táhlo mu z držky a řek

tak jo, holka, kolik to dělá?

Postcrossing

Sáhněte si na má bělma

ucítíte tlukot pláče.

Konečně dojdu klidu,

až přestanou tě vidět.

Lovec tekutých očí

Tebe by sem chtěl holčičko

potkat tak za deset let

Teďkon máš mašli ve vlasech

a pytlík s kuličkami u krku

pověšený jak amulet.

Chtěl bych tě potkat na jaře

až budeš o deset let starší

až umyješ si umouněné tváře

a narostou ti zuby

a místo toho poskakování

budeš tančit valčík.

A pak mě pozvi na svatbu

a já se tam setnu jako nikdy a pak mě pozvi na křtiny

a já dám tvýmu klukovi na známku

aby mě mohl napsat

až budeš mít funus.

Vozvi se takhle k večeru za deset let

na moje telefonní číslo

ty malá holka vyvalená

chtěl bych tě vidět.

Přičtu ti vinu

Chvat. Teče vám do bot

Dávám se s chutí do uzenek, je noc a hvězdnatá obloha je jako obvykle bez hvězd. Ustavičně se snažím najít tobolku s třiceti centy, abych si mohl zajít na hambáč s příměsí krokodyla! Kdo nezná, je mu hej. Při tanci se mi valně nehejbou nohy, ale když se uvelebím ránou do hlavy, ovšem s náležitou opatrností, abych příliš prudkým nárazem hlavy nezpůsobil si snad újmu. Když tak narážím hlavou o kachle, vybaví se mi poděska. Její ritus brát si drogy jako elektronickou cigaretu nebo gumové medvídky! Jen odměřeně, hlavně žádné přestřelení, žádné trable ani pohotovosti

Od toho se berou drogy, abys skončil na ulici a vybíral popelnice. Poněvadž v pravé kapse máš jen nožík a v levá, jak víme, bývá protržena. Měsec zcela chybí fetkám určité úrovně!

Nožíkem si otvíráš konzervy, děravíš tašky a příjímáš další ždibečky perníku. O osudné návštěvy těch uspořádaných, užitečných členů společnosti si můžeš nechat zdát. Kdo chodí do křaků, smradlavých a lepkavých, které obývá nížší bytost s odloženou knihou. Není tam jistě k vidění obtylá a rozšafná osoba s master kartou!

Nevzkřikuje radostí, popravdě nevzkřikuje vůbec, ani z radosti, ani z žalosti!

Ubožák, jehož nelze podrobit vyšetřování, neboť v análech neexistuje.

Viděl jsem tak, kráčeje od jedné hrany vozovky k druhé, nazdařbůh a klátě se, v dálce, hodně daleko od sebe, jakousi siluetu rozmazané postavy. Došel jsem až k ní, a když jsem se probral z překvapení, vlepila mi facku. Byla to poděska. Tetka Vypitá Petka. Měla oči s podlouhlým obličejem přisátým na pusu jinocha, od kterého se odvrátila, když mě záhledla a vlepila mi facku. Neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Začal jsem se bránit. Chtěl jsem ji pořezat na tváři, ale ona se odlepila od kluka a udeřila první. Před úžasně mocnou ránou, jež mě oslepila, jsem dopadl v kotrmelcích na chodních, předvedl jedno salto a dopadl až ke kojneru, od něhož jsem se nadvakrát odrazil. Sotva jsem vstal, bránil jsem se aspoň slovně:

"Co děláš, ty jedna darebačko z Žižkova?"
"Biju tě, ty šmejde. Nedám ti ani cígo."

"To je mi jasné, že nesnášíš sdílení."

"Sdílení mám rád, tebe ovšem nemůžu ani cítit, smrdíš kořalkou na hony, ukrutníče."

Nedá se svítit, zachytil hlavní nitku a rozhovor se rozvíjel v její prospěch. Nebyl jsem s to, pod vlivem pořádné kocoviny a napůl v tranzu po úderu, úspěšně odrážet její slovní výpady. Naštěstí se ten kluk, co ho cicmala, probral rychleji než já a postavil se na mou stranu.

"Heleď se, poděsko, to nemůžeš být na ulici nějakého chcípáka. Za to bys mohla vyfasovat pokutu."

"Vím, Jonny, ale když ono mu z očí kouká, že chce bejt bit jak žito, že bez toho nemůže vydržet."

Udeřila na citlivou strunku Jonnyho, který se z nenápadného junáka proměnil v vzteklou postavu plnou odhodlání a ochranitelství slabších.

"Jestli mu ještě vrazíš, přestaneme se po hospodách stýkat, naše sexuální svazky omezíme na jednou týdně a zcela vyloučíme drogové dýchánky. Tak co na to říkáš," vypálil ostře Jonny.

Poděska se zaculila.

"Klidně, beztak mám deset dalších, které si můžu obtočit kolem prstu. Nebudeš první ani poslední, kterého využiju k šuku a pak mu dám košem.

"Teď ti dávám košem já," zakřičel nervózně Jonny.

"Ne. To si jenom myslíš, že jo. Já tu velím, ty posloucháš," zachichotala se.

Jonny se rozpřáhl a v záchvatu vzteku chtěl poděsce ubalit, když tu jsem sebral poslední zbytky sil a skočil na něj, povalil ho do nekosené trávy a vrazil mu skleněnku z jeho kapsy do oka. Krev se všude roztřískla v přízi ruda, takže vypadal zle, bledý brach se šklebil úlisně tuhý v šedivém svitu luny.

"Děkuji, můj zachránče, jak ti říkají?"
"Holky debile, ale ty můžeš Šampióne."

"Jak si přeješ. Nechtěla jsem tě tak bít, jenže co nadělám, když mám odpor k alkoholikům. Poznám je po čuchu."

"Mě ještě po čuchu nikdo nepoznal, jsi první, jednička, to je výjimečný výkon, chci si tě vzít za ženu. Budeme spolu vykuřovat včelí úly a pálit zakázané fajfky míru, že chceš. Řekni po mně - chci si tě vzít."

"Chci si tě vzít, dokud nás smrt nerozdělí," pronesla po dlouhém zaváhání.

"Tak tedy snoubenci. Tu máš prstýnek," řekl jsem a vytáhl z boty jaspisový prsten z 16. století, který ukradl Švédi a později po blitzkriegu si ho Hitler vytáhnout z masového hrobu.

Stuprum v ráži, utíkejte, sukýnky

Ve zdejší končině sdílíme jedno takřka veřejné tajemství. Málokdo se vám ho ovšem odváží svěřit. Indiskreci tak klidně vezmu na sebe.

Trump tvrdí, že volby budou zmaniupulované, ve Skotsku umřely tři kusy skotu na snět slezinnou a v Sýrii helikoptéra shodila sudy s chlórem. Děsivé novinky. Třiatřicet civilistů bylo převezeno do nemocnice s dýchacími obtížemi. Sporty anthraxu přetrvají i v hrobě a nákaza vypukne, když se hrob otevře.

Mít tak o půl hodky víc času, patrně bych sem umístil svoji oblíbenou fotku. Je na ní vyfocené chicagské blue line metro, s onou typickou modrou lajničkou, která značí - nevcházej na mě, jinak se rozezvučí gongy a přijdou tě šacovat uniformovaní.

Když mám v sobě pár zrneček LSD, vidím ten pruh růžový, a hned si představím, že je to vstup do mé oblíbené disktotéky.

https://goo.gl/photos/xpaAa5SCnMRzcfVc6