Dnes jsem prvně v žití odpanil kvítek panenství, je to tak, stal jsem oficiálně milcem nevinné, předtím nedotčené kopretiny. Je jí čtrnáct a jmenuje se Jennifer. Chvíli plakala, že to bolí, ale později uznala, že slast převážila bolest. Od té doby ji berou všude s sebou. Je jako má dcera, kterou jsem nikdy neměl. Všichni mě vesměs tipují na dvacet, dvaadvacet, pětadvacet, sedmadvacet, atd. a jí na šestnáct, osmnáct, opilý policista v civilu dokonce prohlásil, že má dudy, že by mohla mít už i vlastní průkaz totožnosti. Každopádně se věkový rozdíl mezi námi stírá, když dovádíme jak dvě laňky. Nebo spíš jak laňka a jednorožec.
Mám ji tolik rád. Učí mě se dívat na život mladšíma očima a čerstvou frndou!
Možná si ji vemu a zruším blog. Nebo rovnou zruším blog.cz. Budu se věnovat nadále jen manželským povinnostem.
Jak předejít té celkové degeneraci? Já vím, je to těžké, ale začíná to v rodině. Děcka sedí u počítáčů, poslouchají, co jím říkají nějací debilové, kteří se nazývají youtubeři a loví pokemony. Je těžké jim zakázat chytat pokemony, když je chytá celá škola.
Žádné komentáře:
Okomentovat