Mohl jsem usednout hůř. Vybírám si zpravidla z obou stran otevřenou postranní uličku, která ústí na most jako na dlani u doků - snadné odevšad pozorovat výklady beden s kapříky, makrelami, skandinávskými treskami a pokud mě příliš čich nešálí, jeseterů. Voní po kaviáru, no nic. Mimo obvyklý vábný pach čerstvě naložené rybiny se z místa, které mám na mysli, nepřestává linout vyčpělý, staletý, bezmála tekutý pach chcanek a něčeho ještě, co dozajista nepodávají v žádném lepším restauračním zařízení. Popíjím spolehlivý KING COBRA a přemýšlím nehnutě, ba marně, dlužno říci, kdy jsem vyměnil teplo a útulno pokojů za špinavý plácek smradlavých výkladek ryb. Už asi dávno, lokám mok trpce se směje pod fusy.
Už vím, vzpomínám, nacházím víčko a vedle něj konzervu. Za sverigským nápisem pobaveně luštím a dál vím, že přes své vydatné zkušenosti s buznami severu nedokážu nápis smysluplně rozklíčovat. Zvedá se na poledni, od útesů, mrazivý vichr, který mě zebe v bolavých, rebelantských kostech. Jen to hnusné pivo mi chutná víc a víc. Zjišťuji znovu se znásobeným podivem, že když se několik hodin nenapiju poctivé gořaly, celkem svižně se mi vnímá a každá druhá myšlenka se netočí okolo sebevraždy. Je to až divné, co dělá chlast a taky je to veselé, že složení lehkých, konzumních piv, co jim zřejmě dodává na oblibě u nezaujatých konzumentů, víte jakých - těch, co se chodí do hospody bavit a ne se prospat pod stolem, těch, co chodí namlouvat si pilné studentky s poukazem na tučnost konta a už vůbec ne těch, co jim slintají grcky na boty, má co dělat s pramenitou vodou a nezatíženými ledvinovými kanály a rozhodně ne s destilací.
Někdy, když se obzvlášť namáhavě zamyslím, mám dojem, že život je za trest, že je taková kotva vyržená přes palubu, aby nás potopila a vykonavatelé verdiktu, trestu, hození přes palubu, jsou ti, které máme nejblíže. Nemusí se nutně jednat o blízké rodové příslušníky, naopak častokrát jsou to lidé nám buďto úplně cizí, nebo přinejmenším noví, jež jsme ještě nestačili důkladně poznat a unavit se jimi. Možná jsem v některých z vás vzbudil klamný dojem, ale neomluvím se! He, he. Že si bez každodenní vrzačky s babou, co ji visí kozy pod pipinu nedokážu představit svůj život a probouzení v posteli, ale ujištuji vás, že tomu tak není tak docela tak. Jsem zcela obyčejný, tuctový, nenápadný VRAH dětí a nepoddajných žen, který se k slušné společnosti chová přijatelně, ke snobům ironicky a ke grázlům s podivem, kam až ti hajzlíci můžou tentokrát dojít - co až mi dovolí spatřit a k zapsat si za uši. Nesdílím totiž názor většiny, že nebe je vždycky jen modré a tráva že roste zelená. Podle mě je to vlastně naopak - s těmi barvičkami - a častěji vidět dálné západy se zmítat v horečce toxinů ze stoky či případně trávu pokálenou třpytkem barvy meditujících, neboli vrhat ji flitry a glitry řízlé charakteristicky viditelným spektrem v Panamském průplavu. Momentálně se mi nad temenem rozpíná tak temná modř, že by si ji snadno mohli splést s děravým pytlem napěchovaným po okraj černými časticemi antihmoty. Co je syté, má ovšem svůj protipól v sypkém, snadno zbořitelném zvrstvení, takže zatímco teď v deset večer se nachází na zenitu královská modř lagun deset mil pod mořem, za pouhých šest ospalých hodin, kdy se bude zas usvítat, nezahlédnete na beton nic jiného než rozkošné ostrůvky bělomodreho popelu jakoby syceného přes neprodyšné atmosféry, z nějž by kevlarové sítko činilo náramnou hračku třeba pro nevidomé, obdařené jednou a provždycky neuvěřitelnou dotekovou finesou konečků prstů. Hraní s ohněm je zábava, když máte mokré ručníky a nebo hasičák. Když se navíc extra zadaří tak tmavomodro vůkol, radím být zticha. Možná totiž uslyšíte tajemným hvizdem všehomíra zajíklý šelest hlasivek v krku, jak lape po nádechu zvenčí.
Žádné komentáře:
Okomentovat