Pitevna pro výpitky

Můžete prožívat ten samý život dívky, kterou jste dřív byly vy. V těle a duši té tvojí dcerky. Jestli jsi matka, tak pochopíš výhodu takovéhé paktu a transakce.

Můžeš sedět na prdeli a nasávat plné plíce kouře a netečně čumět, jak kouř vzlíná z prstů. Být máti za všechny prachy, právě jak to matky dělají.

Nebo si můžeš jít vyšukat svoji díru a případně plácek u moře s výhledem na vinohrad.

Prodej sbírku pokemonů, zapři dceru a vydej se za štěstím. Přejdi hranice Rumunska, navštiv Legoland, Drákulovu krvavou pevnost a překroč koberec žiletek.

Přišla jsi už o třicet let. Kolotoč průserů na sebe upozornil otěhotněním, pak sis vzala toho kriminálníka, porodila dceru, které jsi zbabrala všecko od školky až po státnice, ten tvůj se oběsil na lustru a zanechal tě v přehradě dluhů.

Tak už bys konečna mohla jednou myslet na sebe. Ale pozitivně, pozor. Ne jak piča, kterou osloví na v noci opuštěné dálnici E57 u Přelouče opilý, bachratý, plešatý traktorista s prosbou, jestli bys mu za dvě stovky nevykouřila.

Dvě stovky se dají schrastit i sběrem kaštanů a nebo papíru atp. Kdybys poctivě sbírala deset let, pět stovek si vyděláš.

Nicméně.

Bez estrogenu se nehneš, jsi jak lasička v kleci a to auto, kterés dostala darem od opuštěného programátora v Pascalu, tě nětěší o nic víc než umývání hajzlu v kantýně, kde děláš třetí housle u výčepu!

Hovořit s tebou může každý? Protože jsi jeblá, na jedno kopyto! Možná bys mohla zajít a koupit mi autíčko, ale tím se málo změní. Mám tu čest znát, jaké jsou, hadí plemeno xantip.

Boty jsou důležitým doplňkem života ženy i matky. Tak, co tomu říkáte? Vidíte to taky tak?

Můžete mít takové na tkaničky, které má každý obejda na zastávce.
Nebo můžeš mít na přezku. Můžeš mít i zlatou přezku s ornamentem.

Nebo obyčejné nazoufací, co vypadají jak loďka. Takové prý nosí ty ze specie žen, co se rády cítí pohodlně.

Půjdu si pro tebe. Zavolalas na mě benga! Dívát se na šaty, od různých výloh, kde prodávají dětské prádélko. To ti jde. Šukat už se ti ale nechce.

Tiše si někdy pro sebe broukám. Že jsem zbytečně promarnil tolik holčiček, ne promarnil, ne že zmizely, ale že jsem to nehlásil, že mi tak postupně vybledly a už jsou tak vymizítkované, že je stejně neužiju.

Nejradši bych je zavřel do šuplete. Posílal jim milou vzpomínku.

Říkal bych jim, něco hezkého, když bych je řezal do prsou!

Dělám si jen prdel, neberte mě vážně, děcka. To jsem jen nasraný, protože mi můj bývalý psychiatr z rodného města odeslal expresní poštou balík, ve kterém prý je přibalena kniha, která mě nejvíc vystihuje.

Jmenovala se "O idiotech a lidech nápadných". Jak jistě chápete, měl jsem sto chutí mu zakroutit krkem mentálně vyhořelého starce nad hrobem!