Podlehnout okolnostem

Se obyčejně pokládá za hřích. Ne však vždy a všude.

Udělat si dobře nad miskou trixie, keramickou miskou pro kočky. Posléze přiběhne mladé mourovaté kotě a celý vláčný obsah zoblíže.

Nebo když mi zlomili v hospodě hnátu a žebra, nemohl jsem si honit, protože levou jsem se to nikdy nenaučil. Dva měsíce jsem trpěl se svém karmlíku a toužil jsem si jen vyhonit. Bůh mi ani tehdy nehodil pomocné lano.

Vždy, když vidím vcházet do nákupního centra bohyni kšeftu, tzn. s mastercard, samostatnou a jakýkoliv problém schopnou zvládnout, vzpomenu si, že jsem se nenarodil pro nic za nic v samčím vydání a hned ji stalkuji. Až ke kabince. Pak, když platí a odnáší si tílka a kraťásky, vidím, že zachází za roh. Tam na ni čeká nažhavený černý meďák, hlasitě hrající hudba. Nastoupí, přítel s černými slunečními brýlemi šlápně na plyn a už jsou v trapu. Opíšu si SPZku a pak ji hledám na internetu. Zjistím adresu majitele, další dva tři týdny dům - sídlo obhlížím. Pak když odjede přítel, zůstane sama, vkradu se do sídlí se slabým zabezpečením, zatímco řeší, jakou si vzít róbu na ples, schovám se do skříně a když přijde dokončit nahoru dolaďování, sleduji ji potají, jak se ještě jednou převléká.

Prdel

Hg

Historie s airbagem pro sebevrahy

22

To byl snad také jediný hřích, který toto dobré zvíře spáchalo, tloustnoucí den ode dne jako

zářný příklad výživnosti německé kuchyně a toho českého přísloví, že dobré prase všechno

snese.

Naproti tomu, je

-

li do

voleno toto srovnávání, byl pan Kietzhübel jedním z těch statečných

Germánů, kteří přerážejí nohy českým vandrákům, nemluvícím tou směsí nářečí, která

připadá, jako když počestný občan chrápe ze spaní nad hlučící bystřinou a nad ním řvou

medvědi.

Pan Kietz

hübel patřil mezi Všeněmce a správně posílal své příspěvky německému Volksratu

a věřil, že povinností každého poctivého Němce je postarat se o to, aby německý jazyk byl co

nejvíce rozšířen, aby bylo co nejvíce Němců v Čechách, aby byl každý zavřen, kdo nen

í

Němec.

Vepře Franze nepřivedly do žádné zvláštní extáze přípisy Volksratu. Chrochtal jako kdy

jindy, žral jako dřív a snad se ani nepamatuje na onen slavnostní okamžik, když starý

Kietzhübel, oháněje se podávkami na dvoře, křičel, že ti zatracení Češi ut

onou v tom moři

germánstva, v těch vlnách bratří Kietzhüblových, na nichž plavou pocukrované uzenky.

Vepř Franz ani o tom netušil, že člen Turnvereinu z Vislingsdorfu stal se v ten památný den

sčítacím komisařem.

Jeho idylické snění nad pomejemi nevyrušilo

ani to, že pan Kietzhübel ve snaze zachránit

Němcům, co se dá, přihlásil ho tučným písmem za Němce, napsav do sčítacího archu jméno

tohoto spokojeného vepříka jako člena rodiny: "Franz Prase".

Místo křestního listu tohoto pragermána byl sice sčítacímu kom

isaři k dispozici jen jeho

dobytčí pas, ale Franz Prase posílil postavení Němců ve Kreutzungfischfangu o jednu

poctivou duši.

A vepře Franze snědli tito moderní lidojedi až po ukončení sčítání lidu, ve kterém Franz Prase

posílil počet Němců v Čechách.

Jeho

pečeni posypali cukrem...

Humoristické listy 54/6, 27. 1. 1911.

Historie se záchranným pásem pro sebevrahy

V Praze mnoho lidí skáče z mostů do Vltavy. A v Praze na radnici ustavila se komise pro

reformu bytovou. Komise musí jezdit, tedy jezdila. A poně

vadž máme už takovou smůlu,

23

přivezla s sebou místo přiměřených zkušeností svému poslání opak toho, co chtěla

vyzkoumat. Snad byli již zoufalí, že reforma bytová by tak hladce nedala se v Praze

uskutečnit, a snad na základě zoufalství, že nemohou vlastně vy

pátrat ony věci, za kterými

jeli, pomýšleli patrně na sebevraždu a při té příležitosti všimli si zařízení uchystaných v cizích...

Hašek

Polohrůzný

Zvíře polohrůzné se prochází po žhavých uhlících.

Teď bych měl uvést některá ze slov Lemúelových.

Tedy snášet Šalamounova vejce.

Co jsou to "kradené vody" a proč jsou "sladké"? Těšit se ze sexuálních důvěrností v rámci manželského svazku je podle Bible jako pít osvěžující vodu ze studně. Kradené vody tedy představují nemravné pohlavní styky, které má člověk potají. (Přísloví 5:15-17) Představuje si, že jeho jednání nevyjde na světlo, a proto mu tyto vody připadají sladké.

10:10 - Jak působí bolest ten, "kdo přimhuřuje oko"? "Neužitečný člověk" se možná neuchyluje pouze k 'pokřivené řeči', ale také se snaží zakrýt své pohnutky pomocí gest a mimiky - například "mrká okem". (Přísloví 6:12, 13) Takovým klamáním může svým obětem působit značnou úzkost.

10:29 - Co je to "Jehovova cesta"? Zde se tento pojem nevztahuje na životní cestu, po níž bychom měli jít, ale na způsob, jímž Jehova jedná s lidstvem. Boží jednání zaručuje bezpečí pro bezúhonné, ale pro ničemné znamená zkázu.

14:17 - Proč je "muž se schopnostmi přemýšlet . . . nenáviděn"? Hebrejský výraz přeložený jako 'schopnosti přemýšlet' může znamenat buď rozlišovací schopnost, nebo zlomyslné uvažování. Muž, který smýšlí ničemně, je pochopitelně nenáviděn. Ale terčem nenávisti je i člověk s rozlišovací schopností, který projeví své schopnosti přemýšlet a rozhodne se, že nebude "částí světa". (Jan 15:19)

Nedočkavka

"A já si zase myslím, ... že všechno zlo tohoto světa pochází z myšlení. Zvláště, když se myslet pokoušejí lidé, kteří k tomu nemají žádné předpoklady." (Narrenturm

"Rytíř bez jizvy je kokot a ne hrdina."

"Vykonali jsme dobrý skutek a za to zaplatíme, neboť za hloupost se vždycky platí."

"Co svět světem stojí, zemí táhnoucí vojska zabíjejí, drancují, vypalují a znásilňují, jen s tím rozdílem, že ne vždy v tomto pořadí. Tak se to obvykle dělá. Co svět světem stojí, vesničané spolu se svými ženami, dětmi a dobytkem se schovávají po lesích a když všechno skončí, vracejí se zpátky..."

Sapkowski

A jako vešla do světa smrt, tak i zmrtvýchvstání

Už mě unavilo číst si o spasení. Byl jsem ho pln v patnácti, jsem ho pln i o dekády později. Říkám vám, že ani mistr třeboňského oltáře by mě nepřesvědčil o oprávněnosti argumentu, že král vesmíru strhne posmrtnou masku a vydá ji za čerstvý plod znovuzrozeného!

Mezi křesťany je ještě tolik hulvátů, že kdybych je měl potkat v Ráji, radši bych se oběsil na cedru a přišel do Pekla. Proto mě irituje představa vzkříšení, rozumíte? Že by mi bledé tváře kazily dojem zábav a radosti s buclatými andílky, kteří hrajou v nebeském baru na syrinx. Proč vůbec na tom obrazu (Kladení do hrobu) mají svatozáře jen ženské? Protože 70% chudých lidí na světě jsou ženy - musí trpět vezdejší nepohodlí, a tak jsou odškodněny aspoň na věčnosti, to je jasné. Mladé ženy - mučitelky. Sotvaže poznají nepříjemnosti spjaté s měsíčky, už jim tikají biologické hodiny a čekají další nepříjemnost - porod. Staré ženy - trpitelky.

Ale možná je to tak, že Ježíš se nám mstí už dvě tisíciletí, že neumřel na kanapi. Protože muset kráčet se středověkým, kovaným křížem na zádech do kopce, to je sotva příjemný výšlap. Pak ho ještě Říman bodl do boku, ne do levého, ale do pravého. Podstoupit muka zadržování stolice - neboť nemohl nijak snadno kálet, když tam byl přibitý, že? Čůral nejspíš taky přes bederní roušku - to je jak na sebe, protože mokrý kus látky tak snadno moč nevydá. Jinými slovy, měl tam pořádné peklo, než po pár dnech zhynul, sám Pilátův soukromý lékař konstatoval smrt... a... zas obživl. Odvalil bez pomoci obří balvan, v mládí měl dost času věnovat se posilování, který ho v jeskyni přidržoval a vyšel, jako by se nechumelilo, zas do nejbližší vesnice, kde si nechal udělat novou identitu, pod jménem Barjesus se odstěhoval na Kypr a tam ho občas učedníci jezdili navštěvovat. Už ale nevykonával šlechetné učitelské povolání, neměnil vodu na víno a dost možná ani nevyhledával společnost prostitutek.
Jednoduše se změnil - což je něco, co se lidem nedaří ani za života - a proto je jako takový hoden zvláštního obdivu, navíc byl jeden z mála polosmrtelníků, kteří přelstili smrt a nakonec vyzráli i na svůj osud. Jako druhý takový archetyp transgrese povahy či čeho bych uvedl třeba Orfeův triumfální příchod do říše mrtvých před Euridičinou fatální dohrou. Naopak tragický hrdina Oidipus nejenže se nezměnil, i když se snažil víc než všichni ostatní, ale dokonce svou snahou svůj nepřirozeně nechutný osud ještě víc rozmrzutil. Nicméně může v dějinách pošetilců figurovat jako představitel snahy o vzepření se nepřízni, podobně jako třeba příliš výbušný Íkaros, který zároveň s notnou dávkou hrdopýšství podcenil zákony vedení tepla.

(Ikarův pád, Joos de Momper, asi 1584)

Brada fenky

Jen do sebe napěchuju rýžový nákyp, který jsem upekl podle knížky Příběhy z čarodějova receptáře. Krkonošský léčitel se na podzim nudí, nemá koho kurýrovat, a tak začne značně neobratně vyvařovat. Posléze, až naplním žaludek, začnou se dít věci.

Lidi jsou zahledění do sebe. To nemusím ani opakovat, beztak jsem to tu napsal už stokrát. Blogeři jsou speciální odnož lidí. Jsou zahledění do svých blogů. Proto tolik krásných designů a vybroušených slohovek. Ale ne všechny slohovky splní svůj účel. K některým jedincům obsahy neproniknou.
Obsahy blogů kolísají od deníčků po nočníky.

Samozřejmě já jako malé prasátko dávám přednost nočníkům.

Ctirade, ty malé prase! Chtěl bys to už zase?

Dneska máme svátek Mileny.

Kouří černé péro Milenka

vyvaluje svá prsenka,

u postele dřímou lodičky,

tady ale končí srandičky.

Nadržený mravenec

Víte, že 1 minuta polibku spálí 26 kalorií?

Víte, že 11% lidí jsou leváci?

Víte, že 42% mužů a 25% žen si nemyjí ruce po použití veřejné toalety?

Víte, že 7 z 10 lidí věří v posmrtný život?

Víte, že 70% chudých lidí na světě jsou ženy?

Víte, že 8% lidí má pár žeber navíc?

Víte, že 85% rostlin se nachází v mořích a oceánech?

Víte, že blesk udeří do země 6000x za minutu?

Víte, že celer obsahuje méně kalorií než kolik ho spotřebujete při jedení?

Víte, že citróny obsahují více cukru než jahody?

Víte, že černá skříňka je vlastně oranžová?

Víte, že číslo tři má stejný počet písmen jakou prezentuje hodnotu?

Víte, že člověk má méně svalů než housenka? (640 svalů vs. 2000 svalů)

Víte, že člověk si nemůže políbit svůj loket? (A víte, že 96% lidí to zkusí, když to čte?)

Víte, že člověk spotřebuje v průměru 100 tun potravin a 45424 litrů vody za celý svůj život?

Víte, že déšť obsahuje vitamín B12?

Víte, že dub neplodí žaludy do věku 50 let?

Víte, že dva lidé z pěti si vezmou svoji první lásku?

Víte, že Isaac Newton vynalezl kočičí dvířka?

Víte, že jazyk je nejrychleji se uzdravující se část těla?

Víte, že každý rok se v restauracích sní miliarda šneků?

Víte, že krev z humra je bezbarvá, ale při styku se vzduchem zmodrá?

Víte, že Leonardo da Vinci vynalezl nůžky?

Víte, že lidská stehenní kost je pevnější než beton?

Víte, že lidské tělo o váze 70kg obsahuje 0,2mg zlata?

Víte, že med je jediná potravina, která se nikdy nezkazí? (kvalitní, bez chemie)

Víte, že měsíce začínající v neděli mají vždy pátek třináctého?

Víte, že rohlík byl vynalezen v Rakousku?

Víte, že rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správný čas?

Víte, že Saudská Arábie nemá žádné řeky?

Víte, že se nemůžete sami polechtat?

Víte, že škytavka trvá většinou pět minut?

Víte, že třetina američanů splachuje záchod, když na něm ještě sedí?

Víte, že v bowlingu je nejčastější zranění pěst na oko?

Víte, že v Číně je zakázáno objímání stromů?

Víte, že v oceánech je 200krát více zlata, než bylo zatím vytěženo?

Víte, že v plné nádrži Jumbo Jetu je dost benzínu na objetí zeměkoule autem 4x?

Víte, že vaše játra plní více než 500 funkcí?

Víte, že vaše noha obsahuje 26 kostí?

Víte, že vážíte méně, když je měsíc přímo nad vámi? (v důsledku gravitačních sil)

Víte, že ve světě žije 37 milionů slepých lidí.

Víte, že ježčí srdce bije 300x za minutu?

Víte, že kiwi (ptáci) jsou slepí?

Víte, že kobylky mají bílou krev?

Víte, že kočka domácí nemá ráda citrusovou vůni?

Víte, že kočka má v každéch uchu 32 svalů?

Víte, že kočky prospí 66% svého života?

Víte, že kolibřík je jediný pták, který umí létat pozpátku?

Víte, že komár má 47 zubů?

Víte, že koně mají 18krát více kostí než lidé?

Víte, že koně nemůžou zvracet?

Víte, že krávu můžete vést po schodem nahoru, ale dolu již nikoliv?

Víte, že krokodýli jedí kameny, aby se mohli ponořit hlouběji?

Víte, že medvědi mají 42 zubů?

Víte, že moč koček pod ultrafialovým světlem září?

Víte, že můra nemá žaludek?

Víte, že můžete určit pohlaví koně podle zubů? (většina samců má 40 a klisny 36 zubů)

Víte, že na každého člověka připadá milión mravenců?

Víte, že na každého člověka připadá 200 miliónů hmyzu?

Víte, že prasata mají třicetiminutový orgasmus? Nezáviďte! A také se nemohou podívat k nebi, stavba těla jim to nedovolí.

Línání

Ještě nic, není čas.

Když zlatou rybku necháte ve tmě, zbělá, což se může hodit v případě, že narychlo potřebujete prodat bílou rybku, protože zlatá zrovna není v kurzu.

Byl nahý, nestyděl se

Dx

Průvod potetovaných muflonů

Horo, horo vysoká,
proč mi v cestě ležíš?
Vodo, vodo hluboká,
proč mi v drahu běžíš?

Přes horu bych letět chtěl
k duši svoji drahé;
oči kéž bych líbat směl,
oči její smavé!

Proč se, oči, smějete,
já když žalem zmírám?
proč se jasně skvějete,

já když slzy stírám?

Jak pravil klasik Julius, není všecko zlato, co se třpytí. Nebo žlučníkový kámen na dně jezírka. Do dalšího nájmu zbývá pár dní a já nemám co do huby. Představuji si, že jsem nezaměstnaný alkoholik, který si naprcal osm dětí, souloží s rozvodovou právničkou, který dluží sto tisíc společnosti pro rozvoj probiotiky. Protože jsem tam vložil asi deset tisíc, než mi upadla noha. Jenže se nijak můj vklad nezúročil. Najdu si pořádnou horu, kde budou mít otevřeno a spočinu tam celou svou vahou nezodpovědnosti. Kéž by se nade mnou zavřela oblaka a pohltil mě temný krov horského potůčku. Než tam dolezu, ze schodů se na mě slije proud krve.


Zapomněl jsem připomenout Lewinskou. Už je to skoro dvacet let nebo kolik.


Proč mladé holky na stáži,
no trochu mě to uráží,
zapomínaj jednu věc,
že mám taky poklopec?!


Teď, když už je vykouřeno a dokouřeno a zas se věci ubírají správným směrem, spočinu ve své hrdelní při, totiž zabarikáduju se v hoře vysoké, která bude mým druhým hrobem, sbohem!

P.S.:

Jinak jsem konečně našel šampón, který je šetrný k mým vláskům. Sice moc vlasové hygieně nedávám - ale dal jsem si předsevzetí, že budu lepším v péči o tělesnou schránku, takže očekávejte po celý rok reklamy na nejrůznější přípravky typu kondicionér, zvlhčovač vlásků, pleťové vody, vody po holení a pleťové masky. Konečně budu zas moci vyjít mezi lidi, tak se těším!

V jiném snu jsem fungoval jako kladivo na čarodějnice potřásajícími vlasy, jezdily zajisté ospalými nocemi povětřím na černé mše samotného Satanáše. Kdykoliv jse vyšel po kázání z kostela, zastavl jsem před divnou budovou mimoděk a prohlížil si ji.

Uviděl jsem zazděný, zapuklý jakýsi znak, zbytek portálu. Ztrácel se v podrostu mulčovaném lebkami novorozeňat.

V tom znaku rozeznával jsem heraldicky stylizované vlny, čárky a mezi nimi hvězdu smrti.

Od té doby pokřtil jsem ten dům U děsivé hvězdy.

Tam nepoznáš už slz a vzdechů, čelo si projedeš rukou, povzdechneš lehčeji, zamhouříš unaveně oči... Dělám dojem, jako bych rád byl pobožným, ale nedovedu to. Vycházel jsem mechanicky z kostela s teskným pocitem vyobcovaného. Jdu k domu onomu! Řetěz víceméně neurčitých představ mě přivedl na myšlenku, že ho musím prozkoumat stůj co stůj. A zabít jeho zlo!

Nedávno mě pozvali na pařbu, kde zlatým hřebem večera bylo snězení sloního trusu.

Horo, kéž jsi hrobem mým,
horo s temným lesem;
vodo, kéž jsi krovem mým
s věčným vln svých plesem!

Smrt Alana Rickmana

Průměrné hovno zdravého člověka váží přibližně patnáct deka a
měří cca 8 až 15 cm. Z 65 % je tvořeno vodou, z 5 až 10% dusíkem,
z 10 až 20% pevnými substancemi a z 10 až 20% popelem. Obvykle má
hnědou barvu, což je způsobeno obsahem bilirubinu, žlutého
vedlejšího produktu při likvidaci starých červených krvinek,
chemicky příbuzného hemoglobinu. Bakterie v poslední části
trávicího traktu způsobují přeměnu světlejšího bilirubinu na
tmavohnědý urobilin. Jelikož malé děti ještě nemají tak vysoký
obsah těchto bakterií ve střevech, jsou jejich výkaly světlejší.

Jediné světlo mého života je světlo v ledničce.

Kozy. Jasný důkaz, že se muží dokáží soustředit na dvě věci najednou.

Když muž mlčí, přemýšlí. Když mlčí žena, je nasraná.

Strč mobil do čaje a máš T-mobile. Strč ho do vody a máš Vodafone. Rozlom ho a máš: Óóó dva!

Říká se, že vzhled není všechno, ale těžko si vyhoníte nad tím, jakou má slečna povahu.

Alkohol ti nedá odpověď, ale aspoň zapomeneš na otázku.

Polovina teenagerů vidí svět optimisticky, druhá půle nemá na drogy peníze.

Proč stvořil Bůh Evu? Aby měl Vašek s kým zpívat.

Nadílka mrazu

Věděl jsem přesně, že už od prvního pasťáků jsem chodící návnada katastrof. Jenže tehdy jsem netušil, že člověk může kromě u sebe klesnout taky v očích lidí, kteří by mu měli stát velmi blízko - v zelených, modrých a černých duhovkách svých bejvalek. Ale přestože se mnou nehorázně život vyjebal, stále věřím, že některé dívky se mohou až do konce života schovávat za označení panny, že prostě s každou nevyjebe.

Včera se mi zdál sen o Divokém západě. Divočejším, než si umíme představit. Místo koňů tam jezdili na pakoních. Samozřejmě že růže z jericha tam v prostřizích naplňovaly svůj úděl, akorát jich bylo třeba sto, kde je normálně jedna a pořádali tam jakési derby v kutálení se. Vyhrála tam pokaždé ta samá, růžová, mrňavá, vlasatá, nejmíň padesát let stará ježibaba, šampionka prérie. Už je dávno za svým zenitem, ale pořád ji nikdo neporazí. Je jako ta osmaosmdesátiletá žena z Laosu, která stále rodí děti a už třiaosmdesát let v měsíci týden krvácí - nevěřím ničemu, co týden krvácí a neumře. Takže jsem rázem dovtípil, že ta růžová růže z Jericha byla jen projekcí mého hlubokého podvědomí.

V baru se scházeli pistolníci z celého městečka Wandall, barmanka byla dcera na vdávání muže zákona nekompromisního, ledově chladného Walta Ironeho. Pořád ji tahal za rukáv ochmelka s přezdívkou Maskot, nesrozumitelně blekotal, snad že ví, co je bolest, protože zažil dvě nebo tři manželství.

Končila ji šichta a po celé noci skákání od stolu ke stolu si zasloužila trochu odpočinku.

Vyšla do přehnaně vyhřáté noci a sotva zašla za rožek saloonu, vyhrnul ji smradlavý chlapák sukně až přes hlavu. Byl to Maskot, to poznání přišlo okamžitě. Strčil do ní, takže spadla na sudy s vodou, rozvalila je a byla celá zamáčená. Než se stačila vzpamatovat, měla dole kalhoty i pás cudnosti a on do ní zajížděl přirozeným rypadlem. Asi si akt nijak zvlášť neužívala, protože ten funící maniak smrděl nejen chlastem, ale i močovinou. Tehdy byly ženské zvyklé na různé individua, neboť drama žití nebylo prosto choler, morů a černých kašlů. I obyčejný kanovník mohl být nikoliv pedofilem, molestrem, zneužívačem dětí, nýbrž plnohodnotným rapistou (čti rejpistou), stačilo shodit kápi a zbavit se přisládlého úsměvu. Místo něj nasadit pobouřený výraz potlačovaného hněvu, který nalézá své ukojení pouze v živočišném znásilnění na bázi hrubé tělo na křehčí tělo.

Loskuták je taky pták

Podle šárije byste nemohli svědčit proti muži, kdybyste byly ženami. Je to tak vymyšlené, aby zlehčili moc žen a zavedli krutovládu mužů. Co je na tom celém podivuhodné, je fakt, že veškeré soudy hájí aspoň předsudečně spravedlnost, kdežto tento šarijatský zcela otevřeně přistupuje na popření spravedlnosti, rovnosti, jakékoliv diskrepance asimiluje do zvlčilých poměrů vládnoucí garnitury temně oděných, po zuby ozbrojených bojovníků Alláha.
Zatímco síla žen je v rozkladném působení na psychiku muže, síla mužů spočívá ve fyzické superioritě vůči ženě a teď je otázka, co z obou je v dlouhodobém měřítku účinnější - najmě na Východě, kde už se schyluje k děsivým scénářům nejdřív.

Mají v úmyslu nám tedy dokázat, že když přijmeme jejich víru, budeme se mít líp než nyní! Zabijou chytré hlavy a zotročí pomahače. Vymýtí schopné a nastolí režim neschopných.

Jenže jako v pohádce z tisíce nocí, vždycky se najde (nebo v době krize schová) aspoň jeden působivý bratr, který hádanku vyřeší, problém rozlouskne, přetne nějaký ten gordický uzlík a přestože jeden zde stojí zpravidla proti přesile, proti dvěma i celé armádě, vždy nakonec zvítězí a obdrží navdávkem nevěstu nehorázné krásy!

Co se děje po smrti, bezprostředně po ní, to už asi víme, ne?

Přestane bít srdíčko, ale furt vás můžou oživit.

Tělo přestane být zásobováno kyslíkem.

Celý ten proces je triviální - a většinou končí smrti.

Ale někdy na maličký okamžik vstanete z mrtvých jako Ježíšové, jen o pár století později, a celé umírání vidíte jako ve filmu, jste při vědomí a cítíte, jak na vás pracují nebo nepracují doktoři. Cítite se jako v parní lázni krve.

Nejlepší je, že nejspíš umřete tak jako tak.

Jen ti nejzajímavější z nás neumírají, protože jsou mrtví už odedávna.

Jak jsem šlapal na horu Říp

Už je tomu dávno, co jsem nazul horské botky a rozhodl se, že podniknu turistický výlet na památný kopec Říp.

Prs úrodné matky Země, středočeský Olymp, srdce národa českého nebo zkrátka jen boulovitá halda čediče, náhodně kdysi vyvržená uprostřed roviny? Ať už je váš vztah k památné hoře Říp jakýkoliv, faktem zůstává, že většina návštěvníků na její vrchol směřuje právě proto, čím je, a nikoliv kvůli tomu, jaká je. A ať už předchozí věta znamená cokoliv, určitě nám po pár drincích dá náležitý smysl. Říp je vlastně taková Mekka pro Čechy a každý hluboce devótní by ji měl aspoň jednou poctít návštěvou.

Pravda je taková, že prs úrodné matky mě nakrmil dostatečně. Myslel jsem, že strastiplný výšlap se neobejde bez krizových chvil. Že potkám po cestě nějakou přitažlivou restauraci, kde mi vyprahlé hrdlo dá najevo, abych na cestě nepokračoval. Ač další a jiné svody, např. zájezdový autobus německých roztleskávaček, by mě mohl od úkolu mohl snadno odradit, nakonec jsem došel na vrchol po značených cestách relativně po svých. (Podpírala mě pouze německá důchodkyně Hilda, sama o berlích.)

Vzedmuly se ve mně city vlastence, který si usmyslel, že procházka bude příjemná a vskutku. Rozzářil se ihned po výstupu z vláčku zelený koberec na úpatích Podřípska, stejně jako květy, po nichž stékalo slunce a i ty stříbrné kmeny buků plály, přes jejich listoví v klenbě korun se mihotalo divnosvětlo, přičemž pozdní podzim krajince dodal nádech zlatohněda.

Každým krokem blížil jsem se k cíli a poněkud malebné vesničky, jež jsem míjel, odpradávna měly co do činění s venkovským řemeslem, byly v nich nějaké pamětihodnosti či tajuplné zákoutí, jež duše nepředstavitelně zhýralé, jako je ta má, s radostí shledávaly hodnými průzkumu. Nic, za čím by hrnul dav turistů s blýskajícím foťáky. Přesto řada míst, kterými nefalšované srdce poutníkovo může procházet s vědomím, že v nich kdysi prosakovalo cosi z historické složky národa, že z nich dula památná atmosféry praotce, který byl příliš líný na to, než aby došel moři, a proto bez sebe úžasem zakotvil právě zde. Jinými slovy shnilý, typický Čech. Pro korunu by si dal vrtat koleno a pro stovku by zabil babičku z LDNka.

Ledni čka plná čaje

Tak mám narozky, snad si jich ve zdraví užiju!

Jakýsi tajtrlík mě v baru vyzývá, abych složil zbraně a oběsil se. Nevzdám se, i když už mám dost!

Pro mě za mě. Třeba si vykuřte banán z TESCA s těmi pavouky palovčíky, co se usadí v špičce, když nemáte co do huby. (Žertuju, takovou smrt bych nepřál ani svým nepřátelům!) Ale necpěte mi informace o sjednoceném Egyptě. Vždyť koho dneska sere, s prominutím, nějaká Bílá země? Multikulturalisti a sluníčkáří ani neví, kde Nil teče.

Opravdu si začínám myslet, že ztrácíte pojmy a pletete si dojmy. Blog není k tomu, abyste se vypisovaly ze svárů koexistence v slzavém údolí. Je to bez pochyb zřídlo ducha, které potřebuje trochu zkulturnit.

Spíš baové z Pe a Nechenu z knih mrtvých než péro v držce!

Než židle, která se posunuje, než důtky agresivního ptáka, než krev nahrnutá do kund a roztřísknutá v xichtě poslušné myšky.

Než ledové korzety a povely ke svlékání, než sledování romantické komedie s Hughem Grantem, než 43 love stories, které musíte vidět, než vás klepne pepka..

Než si uvědomíte, že jste na člověčí poměry svůdné, i když máte větší kufr, zjistíte, že kdejaký chlap je prasák, který touží po větším pozadí a menších kozách, kterýkoliv mladý tatínek, jenž bezdůvodně vstoupil do vašeho života, třebaže jistě ne schválně, protože všichni tu jsou omylem big bangu, který měl vyrábět původně trosky a ne lidi řízené mravenčími instinkty, přes den pracuje na počítači a v noci tajně sní o tom, že zprzní kolegyňku z copy centra s masitějším pozadím.

Tajně sní o tom, že budou doma mít co žrát, sledovat v televizi přenos star dance a šukat budou kolegyni z copy centra, protože manželka má menší prdel a větší kozy, zatímco jim se v této pohnuté době zachtělo menší kozy, ukousat cecky a nasekat řemenem přes temnějící do fialova zadky. Nemá smysl si zastírat pravdu - vyjde najevo, i kdybyste ji skrývali. Podívám se na nějaké cucáka a vidím rovnou, kterou kozu šimrá po vousku.

Teda...

Kozy jsou rostlejší a mají cool bradu. Vychytralejší než ledňáčci, kteří tragicky pajdají ve stopách důvěřivé nejistoty. Leďnáčci a gazely mají krok tragických bytostí.

Taková šrouborohá koza je dokonalá hospodyňka. Vypadá přítulně, taky že umí vařit, prát, občas si přetře nehty lakem, umyje si zuby nebo co, prostě jedinečný exemplář pro chlapa, který pracuje na svém projektu a domů nosí jen peníze a myšlenky na zálety.

---------------PRDEL!----------------

Markhur (Capra falconeri) ve skutečnosti patří mezi fúrie, je to strašný vampír už od pohledu, takovou si nikdy domů neberte, není to domácí puťka, ale ztělesněním drilu a možná i se sklony k omamným látkám. Je tak temná, až si na ma moment myslíte, že se spletla v pohlaví.

Poručík Malina

Úplně poslední případ poručíka Borůvky (literární detektivka)

Od malička jsem byl knihomol a prolézání knihkupectví patří k mé rutině, kamkoliv cestuji. Při své první návštěvě Česka v roce 1995 tomu nebylo jinak. Procházel jsem starou přerovskou pasáží a všechno bylo jinak, než jsem si pamatoval. Tady vlevo byl obchod s hudebními nástroji a je tam butik, tady v právo byl bufet, kam jsem každé ráno chodil na kakao a na dva rohlíky a teď je tam taky butik. Vedle byla obrazová galerie a je tam taky butik! Tady přece někde musí být knihkupectví!

Bylo vlevo za rohem, směrem k náměstí naproti bývalé budově KSČ. Vešel jsem a dál se do prohlížení regálů. Prodavačka se na mne nešklebila, jak je v Česku zvykem, protože jí bylo okamžitě jasné, že přišel někdo, kdo si odnese hromadu knih - což jí došlo, když jsem před ní začal skládat knížky se slovy "tohle si koupím, nechte mi to tu na pultu, jdu vybírat dál". Asi třetí knížka byla Jenom ne strach od Oty Rambouska - vyprávění Ctirada Mašina. Otevřu ji, a dívám se, kdo to vydal, že by v Česku prodávali už i Škvoreckého knížky? A ono ne, knížku vydalo jakési Nezávislé tiskové středisko v Praze, v roce 1990, vydavatelský kód 233, ISBN 80-85196-02-6.
Proč to nevydal Škvorecký, stále mi leželo v hlavě, vydal přece Rambouskovi jeho paměti pod názvem Krochnu s sebou v roce 1973, mám ji doma v knihovně.

Po návratu domů, za moře, jsem se na tuhle záhadu, proč Škvorecký nevydal Rambouskovu knížku o Mašínech, zeptal známého, téměř děda Vševěda, a dostalo se mi překvapivé odpovědi: "Protože to Škvorecký dostal zakázáno od Havla, který má vůči Mašínům jakési předsudky. Však si to vypátrej sám!" A tak jsem začal pátrat.

Pediatr masíruje na zakázaném místě

Dopadlo to na mě jak menstruace. Bylo to čisté překvapení. Poprvé mi z tajného koutku mysli vykapalo cosi podezřelého.

Gigantická oliheň

Netřeba dodávat, že Petřík měl za otce diktátora. Normálního tyrana, který pevně, leč s třasem držel opratě chodu domácnosti a mlátil synka a manželku jako řezník své vyhladovělé psy.

Podle silného českého přísloví host do domů, bůh do domu si pravidelně vodil své kumpány z mokré čtvrti do vilky v rokokovém stylu, kterou obýval už patnáct let a kde se týden co týden s kolegy zpíjel do agresivity.

Petřík měl od narození jakousi vadu řeči, navíc kombinovanou se syndromem mozkové dysfunkce, hyperaktivity a dalšími nepříjemnostmi. Jeho matka dřela v továrně na výrobu pneumatik a když docházela vyhořelá večer domů, diktátor ji vlepil u prahu pár facek. Na rozsvícení pozornosti, jak s oblibou říkával. Sám kromě pití valně žádnou činnost nevykazoval. Ačkoliv v pití byl znamenitý, nestačila mu jeho výjimečnost na přiznání invalidního důchodu, a tak si vypůjčoval od bohatších kolegů, kteří rádi jeho pijatiky sponzorovali, neboť je krmil košilatými vtipy z provenience Švandy Dudáka. Skutečně se někde v těch krajích poblíž Strakonic narodil a vyrostl, pásl husy pod kuratelou svého otce, který byl výhlašený alkoholik a rabiát, říkali mu Vepř, protože se poeticky jmenoval Schweinestall, a protože vedl hospodářství z krčmy, brzy udělal bankrot a oběsil se ve stáji.

Na diktátora měl brzký odsun otce neblahý vliv, stával se apatičtějším a propadal zahálce, kterou korunoval svými nečistými styky s lehkými děvami a karbaničením v místní nálevně. V patnácti pobodal opilce, který mu žertem šáhl na vodku Mefisto.

Není tedy divu, že Petřík ve škole nedosahoval zářných výsledků. Jeho pochroumaný intelekt sotva stačil držet krok s kostnatým, žilnatým školníkem, který ztratil před dvěma lety při autonehodě ženu a ze žalu topil svá malá, kalná očka v pálence. Čím dál častěji chodil za školu k řece, kde pozoroval a krmil našedlé kachny, přípomínající mu vlastní šeď a kal života, jež ony oprýskané vodní obyvatelky znaly pouze neúplně. Zdálo se mu však při některých svátečních útěcích k liknavému proudu, že mu opravdu rozumí, a tak s nimi rozmlouval. O tatínkovi, který se příliš nepředřel, aby měl na flašky, o mamince, která chodila přikrčeně a pod panenskou kůží se jí rýsovaly fialové modřiny, o sousedovi, který s drátenickým zápalem popíjel rumy v podchodu i o nešťastném školníkovi, oběti smutných okolností, jenž zas v kumbálku nepřítomně otvíral bezednou láhev skonu.

Když má svátek Karina, rok teprve začíná. Však o den lépe vidíš, co na konci sklidíš!

Kdo chce poznat všechny krásy, nesmí dělat chyby, asi. Dopustí se omylu, kdo vynechá Radmilu!

V tuto pozdní chvíli těžko sbírám síly... Tak ať slečna Diana zkusí počkat do rána!

Poznal slečnu Vilmu - no láska jako z filmu. Ten film nikde neběží, je nepřístupný mládeži!

Sleduje péčko

Snad se něco vymyslí!

Neplaší kohout strejca od krmení kachen?

Slyším od kostelních vrat halekat vesnickou běhnu. Provádí asi koitus s kostelníkem.

Když předloni přišel do vsi Strože pán, který vylezl na balvan v lese nad řekou Rábou a vymaloval celou ves i s okolím skalnatým a zalesněným, divili se všichni ze vsi, proč maloval ten pán právě jejich vesnici, takovou zastrčenou vísku, z které do nejbližšího města je šest hodin cesty.

A letos v zimě se podivili ještě víc, když ten pán přišel zase a přivedl si ještě jednoho.

Co budou malovat? Patrně ten sníh. Není to podivné? Kreslit zasněžené stráně a sníh na lesních stromech? Je to divně, usoudili všichni ve vsi, my jsme rádi, když sedíme v chalupách, přikládáme dříví na oheň, aby bylo teplo, popovídáme si, a ti páni vycházejí ven a kreslí naše zasněžené chalupy.

Tak pravil Gašek. My nemáme co dodat. Kreslit nebo malovat sníh neumí každé dítě - jen asi každé druhé. Vemeš bílou pastelku a najebeš na papír pár vloček. Nebo z gruntu vyliješ bílou barvu na bělpuch a hotovo...
Potkal jsem na Vysočině právě takového podivína. Tvářil se jako velký malíř a když jsem ho požádal, aby mi ukázal svá díla, maličko se zapýřil. Začal se vykrucovat, až mi došla trpělivost a jednoduše jsem se do něho pustil, nasadil mu kravatu atd.

Nevěřili byste, jaké výjevy bylo mým posvátným očím spatřit. Opravdu kreslil zasněžené stráně a sníh na borovicích. Čoudící komínky a sníh na střechách. Připadalo mi, že se úplně pominul. Podíval jsem se na něj pozorněji. Nepominul - byl to jen nedoceněný génius. Viděl jsem ostře jako při zásahu blesku, že předběhl svou dobu nejmíň o dvacet let. Dal jsem mu tedy kontakt na sběratele talentů a prohlásil, že pokud se do tří let nevyšvihne, spletl jsem se v něm. Uběhlo let osm nebo kolik a porád se neozval. Tak asi sníh umí kreslit každý.

Přísahal bych, že jeho náčrtky či obrazy budou mít úspěch. Je fakt, že jen tmavá zeleň jehličí na těch bílých krajinkách vystupovala do popředí a vzbuzovala jakýsi dojem plochy. Ale on prostě uměl ty větve pod tíhou sněhu tak ladně prohnout, prudký tok řeky tak znázornit, že mi nepřipadalo nemožné, aby neprorazil.

Třikrát oslem

Nebýval jsem vždy takový notor, míval jsem v kulích motor. Teď už se nikam nehrnu, hezky po půlnoci v baru ustrnu a chce se mi grcat hnůj, to je teď život můj!

Dělám si prdel. Vždycky jsem býval takový. Človek se nemění. Kdo říká, že jo, ten se asi ani nedožil puberty.

Od kolébky do hrobu si neseš sudbu štěstí nebo čůráctví. S tím nikdo nic nenadělá.

Jedině v bordelu chytneš breberky.

Scházím se za zády světa se svou dámičkou, s roztomilou pičkou.

Stojím v koutě hanby. Všici se mi smějí. Sám jsem od přírody tak trochu taškář, a proto se šklebím. Pak mi pan učitel dá na holou a to už je celá třída v rauši.

Kolikrát si tak ze mě tropili posměch. Nebyli vůbec shovívaví. A ani ironičtí. Má citovost tím utrpěla. A začal jsem nenávidět bludiště škol.

Mám vyšlapanou cestičku... do džungle.

A hlavně, buďte od té dobroty a přestaňte se se mnou sbližovat. Nechci vás znát, nikoho!

Máte mé kondolence! Dětí máte jako smetí. Ze smetí ostrov. Z odpadků světadíl. Taková je pouť člověka!

Nesoustředné kruhy

Máš ve vlasech třpytky.

Vezmi si mě na pračce. :)

Úsměv se nevyplácí

Přesně jak říkám. Když se usmějete na atraktivní samičku, rychle se obrátí na přítele, který sedí vedle ní a pošeptá mu do ucha. "Ten pobuda je asi úchyl, Jimmy. Pomož mu ven z baru."

Bible a Kazatel říká, abychom odpustili těm, co neví, co činí.

Přijde nařvaný přítel a začne do vás strkat. Nevíte, jak ven z prekérní situace, aniž byste způsobili poprask. Naštěstí se vedle vás zjeví jak na zavolanou mistr Ekvádoru v tae kwon du. Začnou se strkat mezi sebou a vy máte čas opustit podnik.

Později se vrátíte a tae kwon distovi koupíte drink. Zkrvavený přítel se samičkou mezitím opustili místo.

Buď mýma očima

Mnohá světla svíček zhasla úplně, jiná čadila a páchla a mastnota z nich kapala na podlahu.

Bohyně smíchu mi nakázala, abych byl vtipný. Jenže nedokážu cvičit, jak někdo píská. Byl jsem v baru teďka. Tam oblíbená barmanka z Portorika rozkládá o svých chlapech. Má děcko, když ji bylo šestnáct, teď je ji šestatřicet. Chce najít šarmantního typa, který ji bude prokazovat služby vztahu. Takové to: když chceš někam jít, vem mě s sebou.

Chce, aby ji dlouze hleděl do očí, říkal, že je krásná atd.

Ona je rozhodně s půvaby udělaná. Ale žije mimo realitu.

Nechce sex, chce vážný vztah.

Takový přístup nemá v jednadvacátém století šanci přežít. Nevěšte si bulíky na nosíčky. Ani si nevěšte piercingy mezi pysky, protože kluci dneska už poznají fejky, kočíčí zlato mezi osmadvaceti karáty.

Po cestě domů jsem narazil na tři krysí hovínka. Úplně mě to vykolejilo. Možná nebyly krysí, ale třeba veverčí, jichž je tu habaděj.

Časová osa chaosu

Přijde si princezna do salónu a objedná si finskou vodku. Barman, který utírá sklenky, k ní udiveně zvedne oči.

"Poroučím si kvalitní pití, pane."

"Proč? Oslavujete rozchod s přítelem, či proč se chcete zrušit? Za přítomnosti hromady svědků?

"Chci si najít nového přítele. Ten starý mě podváděl s kamarádkou."

"He-he, holka. Každý přítel, které si najdeš, tě bude podvádět. Buď ještě ráda za kamarádku, takhle udělá šťastnou aspoň ji. Kdyby tě podváděl s čtyřicetiletou uklízečkou s křivýma nohama, teprve tehdy bys měla právo na to být nasraná."

"Ty čůráku. To odvolej. Moje kámoška je totiž čtyřicítka, zachovalá uklízečka."

Porod Tempora

Vznikl náhodou, když se od sebe oddělily neutronové hvězdice sedmicípého Nadobra, který v bolestech porodil Hyení dech, jasného obra, jenž sledoval Hajašiho stopu a vydal se v pořadí druhý za kolabujícím mrakem nejsvítivější částice v dané plachtovině. Obsah hélia se drasticky zmenšil, zatímco těžší prvky začaly být v převaze. Temporus, nejsvítivější objekt v známém vesmíru, je sídlem korunního arcinepřítele Spolku. V samotném jádře planety hnízdí v domku ze sargonu nejobávanější mág se svojí nohsledí armádou, opéká si nad ohništěm párky a vysmívá se každému, kdo se pokusí jeho domov sestřelit z orbitu. Každý takový útok totiž má za následek zvětšení přirozené bariéry planety, která je tím pouze jasnější a svítivější.

Hahaha, ach jo, opilost nekombinovat s dějovými linkami...

Vesmír je starý pořád dobrých 13.8 miliard let, Metuzalémská hvězda je pořád nejstarší hvězdou všech věků, skoro starší než vesmír sám. Posunuli jsme se o pár stovek tisíců vteřin dopředu od chvíle, kdy píšu tyto řádky.

Temporus je prostě nadobr, který nebude už dlouho žít. Je v něm moc uranu a žádný mág. Na každý pád je neobyvatelný. Brzy se zhroutí a železo z něj vystoupí. To bude příležitost pro Cech vrahů, kteří ho obsadí, až zchladne a začnou na něm vraždit prvky života.

Kdesi v mlhovině kapra. Velký Magellanův oblak na dohled.

"Nedáš mi pokoj a nedáš, Marry." Muži se krabatí čelo a zjizvená tvář mu nepřidává na vlídnosti.

"Proč si pořád necháváš v šuplíku ustřiženou její zlatou kadeř?"

"Na památku, proč asi? Chtěl jsem si ji vzít."
"Ne, Georgi, to neříkej," v zoufalém gestu odvrací tvář, "já jsem tvá právoplatná žena a nebudu již nadále trpět žádné zmínky o ní."

Hádka probíhá v ložnici, kde jsou oba manželé, svoji už tři roky, zabarikadování před starým dobrým deštěm meteoritů, resp. pulzarů, který jim buší na střechu vzdušného bungalovu.

"Co se stane, až nám dojde šťáva, Georgi?"
"Co asi... ztvrdneme tu. Vypaříme se jak pára nad hrncem," přemítá muž.

Ti dva jsou na cestě do hvězdokotce na Šuliku. Při poslední Separaci jim vzali dítě a to teď trčí na dočasné stanici sirotků. Chtějí ho zpět za každou cenu.

Žena s korunkou (je hraběnkou, jmenuje se J.) ze Země konečně dorazila na Šulik. Poté, co její nekonečné nohy vystoupily z nepohodlné lodi, dala si v bufetu na letišti pidi kapučíno a bod zmrzliny. Její snoubenec ji měl čekat. Všude vidí rozlítané vzduchem plovoucí kyborgy, kteří s cvikrem monitorují pohyb pidilidí. Billboardy stojí nepohnutě a jako vždy nám doporučují nakupovat se slevou. "Kdepak jen jsi, můj cukrouši?" šeptá si spíš pro sebe. Neukázal se, zdálo se, že měl moc práce. Možná že přece jenom dorazil a ona na něj ve stresu položila kufr.

Jinde, ale dál než bys šutrem dohodil, pod vlivem xaxatly ochechulnaté se Rytíři krychlového stolu setkávají na pravidelném turnaji pijáků. Jejich náčelník Zarduš se o překot kroutí z jedné hrany stolu k druhé a šahá potají pod stolem dívce na koleno. Je jich šest rytířů, kulaté číslo, a víc než dvacet luxusních společnic. Na zapískání jim poskytujících masáže. Brzy se spustí bezuzdné orgie křiku, pláče a svlečených kalhotek z bamtánské vlny.

"Drahá, drahá, neposlušnost se ovšem v lepší společnosti trestá smrti."

"Jak si přeješ, pane," prohlásí sotva třicetiletá kurtizána a nespouštějíc svého pána z očí, podřízne si damascénskou čepelkou krční tepnu.

"Tak a je po všem, představení skončilo," zaraduje se Zarduš. "Ať přijde ta kurdnatá cigána a veme si sebou malířský stojan." Všichni jako jeden muž rázem zmlknou a překvapeně na sebe hledí.

"Víš přece, že malířský stojan je artefakt, který přijde možná na patnáct rohatých srpků ze segmentu Bosorky. Nikdo z nás nemá tolik peněz, aby s ním mohl vystupovat, neřku-li ho užívat," ozve se vytáhlý černoch s plnovousem, Jáson.

"Milý příteli, peníze jsou od toho, aby se dobývaly, ženy od toho, aby křičely blahem a antikvariáty proto, aby lehly popelem, tak laskavě jdi a vyblij nějaké srpky z té tvé bezedné, prašivé huby, nějaký stojan tu chci mít co nejdřív," směje se už ve zdánlivě dobrém rozmaru Zarduš.

Jáson, který nepobral od Eidy příliš krásy ani příliš ducha, chápe, že tentokrát povelu svého kapitána neuposlechne, neboť cítí, že okolnosti se spikly proti němu. Duté mozky unavuje vidět tvář mozků ještě dutějších, a proto jsou věčně bez nápadu. Navíc mu duši sžírá vina, je sklíčený jako bezmozek bez srdce. "U malých bůžků, co já si teď počnu. Nechť z mraků padá acetonová duha (tuhé volume) a vitriol nechť obejme mé bolestně suché oči, abych uviděl, co i slepí touží spatřit," lamentuje zcela nepokrytě. Než odejde, dá pár zoufalých facek jedné holce v turbanu a víckrát na scénu nepřijde.

J-s-e-m P-í-t-r, ř-í-k-e-j-t-e m-i P-í

Píše se rok 2133924. Země, tak jak ji známe, je dávno minulostí. Z hmoty temné energie vznikla stínová soustava, která svou hustotou přitáhla vzdálené toxické slunce a vytvořila výjimečný případ exotické, divné reakce. Všechno na Zemi se utopilo v lávě mrazu. Než ovšem započne historie několika opuštěných odpadlíků, kteří se svými neobyčejnými skutky zapsali mezi hrstku legend, co zkázu Zemi přežily, měli bychom si povědět cosi o intergalaktické situaci a politickém uspořádání. Snad to bylo mládí vesmíru, jež činilu tuto Zem tak přitažlivou, až k disharmonii démonickou, že zrodila rasu mutantů, kteří si ji podmanili a než se přihnala rána definitivního armageddonu, z písku moří vyrvala nový Kánon, který svými dvanácti biliony články patřil mezi nejrozsáhlejší stvořené zákoníky a Chamurapi se mu mohl leda vysmívat svou stručností. Než zaseli lusky pochyb a pravého vzdoru, Strážci porcelánových semen, kteří si dříve říkali Soudci, na úpatích strastiplných cest ve stařičkých voyagerských parostrojích, jako křečci poschovávaní v nejvzdálenějších koutech známe galaxie, vytvořili elitní skupinu posledních mužů a žen na planetě, jež mohli zabránit zhroucení měny, Srpků, a postupné degradaci lidské rasy ve skupinu poddaných určených k celkovému vyhubení.

Změnou oproti Zemi, jak jste ji znávali, je i metoda vývoje lidského mláděte. Jakmile se narodil nový jedinec z nepřeberného množství zkumavek v laboratoři bohaté na svislá ramena, chapadla a kladky, na zvonkohru v obtížné otvíratelném okně, ok démantově zářících svitem hvězd, dopadlo na něj požehnání Eidy, usměvavé Prezidentky galaxie. Tím se dítě okamžitě svými tělesnými znaky vyvinulo v šestadvaceti až třiatřicetiletou, podle jeho uvážení, pokud bylo dívkou a třiceti až osmatřicetiletým, pokud bylo mužem. A mohlo se směle vdávat či ženit nebo si hledat vhodného sexuálního partnera, aby založilo rodinu a, docela podobně jako za našich časů, poslalo svůj genofond dál do neznáma.

Vlastně v obyčejný den, kdy svítily hvězdokupy, se muž v okénku na recepci hraničního přechodu Vis Tal IXV 452, docela podobnému naší celní správě v Harrachově, radil po ódvlnách ódfónu, s úsměvem shrábl poklad od paničky, co mu dala příslušný obnos plus spropitné a zautomatizovaně pokračoval v odbavovaní dalších hostů. Kteří očividně směřovali standardní lodí Integrované Galaktické Služby pro tři pasažéri do hvězdokotců umístěných v nejhornější planině křišťálového posedu na Trpasličí hvězdě v mlhovině Pytláka, v plachtovině Nosorožce. Byla to sluneční soustava vzdálená mraky světelných koláčů, cesta trvala přes dvě hodiny.

"Poslední naší zastávkou je Trpasličí hvězda Šulik, je podobná naší, jen je vydaná v kapesním formátě, sluníčko se tam otáčí pomaleji a je aspoň milionkrát menší, nežli to naše bývalé. A ty zemičky, co se kolem něj otáčí, jako např. Šulik, jsou tak pidi, že byste je ani pod mikroskopem nerozeznali od zrnka hvězdného prachu, žijou tam lidičky podobní navlas nám, jen jsou milionkrát menší a tihle caparti… nemají skoro žádné viditelné koule, proti lidem, jako jsme my, jsou menší než mravenci v roztoku kyseliny solné. Ženy od tohoto segmentu galaxie by mohli jíst koule mužů z Šuliku a ani by si nevšimli rozdílu oproti molekule vzduchu. Největší z varlat bylo objeveno teprve před nedávnem, když náš nejlepší fukoskop byl nastaven na přetížený a namířen z bezprostřední vzdálenosti na jejich hlavní město. Těžko říct, jestli jim můžeme říkat muži. Co mají kuličky drobečků. Tak si vyberte, kde chcete přistát. Na Šuliku nebo u jeho necitelné oběžné dráhy?" V lodi byla samotinká, jen s počítačovým pilotem řídícím digitální hlášení výše uvedené a fešáckým průvodčím.

"Prosím, zavezte nás na Šulik, mám tam snoubence. Bude jako moje loutečka, poslušný jak v pohádce."
"Jak si přejete, milostpaní." Dáma, které mohlo být nanejvýš třicet či jednatřicet, vypadala velice zachovaně a zdála se vysportovaná, v jejím úboru z hranostajové kůže, který už se ani nevyráběl, působila jako nesmírně majetná obyvatelka segmentu, mohla mít čtyři muže i víc, soudě podle úboru. Na hlavě měla decentní korunku. Průvodčí si řekl, že je divné, že by taková… chtěl říct princezna, ale zarazil se, že by taková královna s průsvitnou kůží Penelopiných prasátek na Ithace měla slabost pro pidimuže. Ale co, povzdechl si. Přejeme si, co nemůžeme mít a co mít můžeme, tím pohrdáme. "Budu ji říkat královna trpaslíků," povzdechl si znovu, "aspoň než dorazíme na Šulik," a zmizel za zčeřenými vlnami lodního bistra, bifluje pozorně šesté sebrané vydaní Příručky galaktických svůdců.

Rok mochomůrky

Neboli rok amanit, jízlivek, slizobedlí atd.

Tygrované čepičky a podobné výstřelky houbí módy mě nechávají podivně klidným. Bráním se dokonce pokusům zelené muchomůrky, aby mě otrávila v kotlíku hříbové polívky. Dřív nebo později se samozřejmě provalí má minulost, že na mně dělali pokusy s hřiby, kolik snesu, než se otrávím atd. Bez mučení přiznám, že mě spíš zajímá ta výseč onoho druhu, která v sobě nese halucinogenní potenciál.

Platí prostě, že červená je dobrá. Dá se nasekat na malé plátečky a ty si osmažit na cibulce a přitom se lehce zňoumit.

Účinná látka jev tomto případě kyselina ibotenová a i dědeček hříbeček z pohádky ví, že by se jí neměl nikdo vyhýbat. Nikdo, komu nevadí, že uvidí všecko třikrát větší a nabobtnalejší. Dokonce i šukaní na ní obsahuje jistou porci zábavy, protože si připadáte, že jste v jeskyni a zrůdné stalaktity vás obrůstají jako na měsíci Uranu.

Připadáte si, že můžete sníst celý les bobulí a zatím vás nepozorovaně otrava zmáhá a už brzy neucítíte nohy. Pak nezbývá než překonat ledvinové koliky a bolesti bříška a odbelhat se na nejbližší pohotovst. Tam se na vás už budou dívat jako na blázna, když jim řeknete, že jste červenou snědli schválně, abyste si vyvolali trip.

Přesně podle rčení, že nemáme-li vnějšího nepřítele, pouštíme se bojů se sebou.

Začal jsem psát epické veledílo představivosti, budou tam obří počítačem setrojení pavouci, kteří budou mít v břiše vestavěný raketomet. A budou chtít kolonizovat území obřích mravenců. Uprostřed ponurého vesmíru na ponurých planetách vládnou ženy a chodí do škol, které zbystřují jejich smysly a těla.