Už mě unavilo číst si o spasení. Byl jsem ho pln v patnácti, jsem ho pln i o dekády později. Říkám vám, že ani mistr třeboňského oltáře by mě nepřesvědčil o oprávněnosti argumentu, že král vesmíru strhne posmrtnou masku a vydá ji za čerstvý plod znovuzrozeného!
Mezi křesťany je ještě tolik hulvátů, že kdybych je měl potkat v Ráji, radši bych se oběsil na cedru a přišel do Pekla. Proto mě irituje představa vzkříšení, rozumíte? Že by mi bledé tváře kazily dojem zábav a radosti s buclatými andílky, kteří hrajou v nebeském baru na syrinx. Proč vůbec na tom obrazu (Kladení do hrobu) mají svatozáře jen ženské? Protože 70% chudých lidí na světě jsou ženy - musí trpět vezdejší nepohodlí, a tak jsou odškodněny aspoň na věčnosti, to je jasné. Mladé ženy - mučitelky. Sotvaže poznají nepříjemnosti spjaté s měsíčky, už jim tikají biologické hodiny a čekají další nepříjemnost - porod. Staré ženy - trpitelky.
Ale možná je to tak, že Ježíš se nám mstí už dvě tisíciletí, že neumřel na kanapi. Protože muset kráčet se středověkým, kovaným křížem na zádech do kopce, to je sotva příjemný výšlap. Pak ho ještě Říman bodl do boku, ne do levého, ale do pravého. Podstoupit muka zadržování stolice - neboť nemohl nijak snadno kálet, když tam byl přibitý, že? Čůral nejspíš taky přes bederní roušku - to je jak na sebe, protože mokrý kus látky tak snadno moč nevydá. Jinými slovy, měl tam pořádné peklo, než po pár dnech zhynul, sám Pilátův soukromý lékař konstatoval smrt... a... zas obživl. Odvalil bez pomoci obří balvan, v mládí měl dost času věnovat se posilování, který ho v jeskyni přidržoval a vyšel, jako by se nechumelilo, zas do nejbližší vesnice, kde si nechal udělat novou identitu, pod jménem Barjesus se odstěhoval na Kypr a tam ho občas učedníci jezdili navštěvovat. Už ale nevykonával šlechetné učitelské povolání, neměnil vodu na víno a dost možná ani nevyhledával společnost prostitutek.
Jednoduše se změnil - což je něco, co se lidem nedaří ani za života - a proto je jako takový hoden zvláštního obdivu, navíc byl jeden z mála polosmrtelníků, kteří přelstili smrt a nakonec vyzráli i na svůj osud. Jako druhý takový archetyp transgrese povahy či čeho bych uvedl třeba Orfeův triumfální příchod do říše mrtvých před Euridičinou fatální dohrou. Naopak tragický hrdina Oidipus nejenže se nezměnil, i když se snažil víc než všichni ostatní, ale dokonce svou snahou svůj nepřirozeně nechutný osud ještě víc rozmrzutil. Nicméně může v dějinách pošetilců figurovat jako představitel snahy o vzepření se nepřízni, podobně jako třeba příliš výbušný Íkaros, který zároveň s notnou dávkou hrdopýšství podcenil zákony vedení tepla.
Jednoduše se změnil - což je něco, co se lidem nedaří ani za života - a proto je jako takový hoden zvláštního obdivu, navíc byl jeden z mála polosmrtelníků, kteří přelstili smrt a nakonec vyzráli i na svůj osud. Jako druhý takový archetyp transgrese povahy či čeho bych uvedl třeba Orfeův triumfální příchod do říše mrtvých před Euridičinou fatální dohrou. Naopak tragický hrdina Oidipus nejenže se nezměnil, i když se snažil víc než všichni ostatní, ale dokonce svou snahou svůj nepřirozeně nechutný osud ještě víc rozmrzutil. Nicméně může v dějinách pošetilců figurovat jako představitel snahy o vzepření se nepřízni, podobně jako třeba příliš výbušný Íkaros, který zároveň s notnou dávkou hrdopýšství podcenil zákony vedení tepla.
(Ikarův pád, Joos de Momper, asi 1584)
Žádné komentáře:
Okomentovat