Porod Tempora

Vznikl náhodou, když se od sebe oddělily neutronové hvězdice sedmicípého Nadobra, který v bolestech porodil Hyení dech, jasného obra, jenž sledoval Hajašiho stopu a vydal se v pořadí druhý za kolabujícím mrakem nejsvítivější částice v dané plachtovině. Obsah hélia se drasticky zmenšil, zatímco těžší prvky začaly být v převaze. Temporus, nejsvítivější objekt v známém vesmíru, je sídlem korunního arcinepřítele Spolku. V samotném jádře planety hnízdí v domku ze sargonu nejobávanější mág se svojí nohsledí armádou, opéká si nad ohništěm párky a vysmívá se každému, kdo se pokusí jeho domov sestřelit z orbitu. Každý takový útok totiž má za následek zvětšení přirozené bariéry planety, která je tím pouze jasnější a svítivější.

Hahaha, ach jo, opilost nekombinovat s dějovými linkami...

Vesmír je starý pořád dobrých 13.8 miliard let, Metuzalémská hvězda je pořád nejstarší hvězdou všech věků, skoro starší než vesmír sám. Posunuli jsme se o pár stovek tisíců vteřin dopředu od chvíle, kdy píšu tyto řádky.

Temporus je prostě nadobr, který nebude už dlouho žít. Je v něm moc uranu a žádný mág. Na každý pád je neobyvatelný. Brzy se zhroutí a železo z něj vystoupí. To bude příležitost pro Cech vrahů, kteří ho obsadí, až zchladne a začnou na něm vraždit prvky života.

Kdesi v mlhovině kapra. Velký Magellanův oblak na dohled.

"Nedáš mi pokoj a nedáš, Marry." Muži se krabatí čelo a zjizvená tvář mu nepřidává na vlídnosti.

"Proč si pořád necháváš v šuplíku ustřiženou její zlatou kadeř?"

"Na památku, proč asi? Chtěl jsem si ji vzít."
"Ne, Georgi, to neříkej," v zoufalém gestu odvrací tvář, "já jsem tvá právoplatná žena a nebudu již nadále trpět žádné zmínky o ní."

Hádka probíhá v ložnici, kde jsou oba manželé, svoji už tři roky, zabarikadování před starým dobrým deštěm meteoritů, resp. pulzarů, který jim buší na střechu vzdušného bungalovu.

"Co se stane, až nám dojde šťáva, Georgi?"
"Co asi... ztvrdneme tu. Vypaříme se jak pára nad hrncem," přemítá muž.

Ti dva jsou na cestě do hvězdokotce na Šuliku. Při poslední Separaci jim vzali dítě a to teď trčí na dočasné stanici sirotků. Chtějí ho zpět za každou cenu.

Žena s korunkou (je hraběnkou, jmenuje se J.) ze Země konečně dorazila na Šulik. Poté, co její nekonečné nohy vystoupily z nepohodlné lodi, dala si v bufetu na letišti pidi kapučíno a bod zmrzliny. Její snoubenec ji měl čekat. Všude vidí rozlítané vzduchem plovoucí kyborgy, kteří s cvikrem monitorují pohyb pidilidí. Billboardy stojí nepohnutě a jako vždy nám doporučují nakupovat se slevou. "Kdepak jen jsi, můj cukrouši?" šeptá si spíš pro sebe. Neukázal se, zdálo se, že měl moc práce. Možná že přece jenom dorazil a ona na něj ve stresu položila kufr.

Jinde, ale dál než bys šutrem dohodil, pod vlivem xaxatly ochechulnaté se Rytíři krychlového stolu setkávají na pravidelném turnaji pijáků. Jejich náčelník Zarduš se o překot kroutí z jedné hrany stolu k druhé a šahá potají pod stolem dívce na koleno. Je jich šest rytířů, kulaté číslo, a víc než dvacet luxusních společnic. Na zapískání jim poskytujících masáže. Brzy se spustí bezuzdné orgie křiku, pláče a svlečených kalhotek z bamtánské vlny.

"Drahá, drahá, neposlušnost se ovšem v lepší společnosti trestá smrti."

"Jak si přeješ, pane," prohlásí sotva třicetiletá kurtizána a nespouštějíc svého pána z očí, podřízne si damascénskou čepelkou krční tepnu.

"Tak a je po všem, představení skončilo," zaraduje se Zarduš. "Ať přijde ta kurdnatá cigána a veme si sebou malířský stojan." Všichni jako jeden muž rázem zmlknou a překvapeně na sebe hledí.

"Víš přece, že malířský stojan je artefakt, který přijde možná na patnáct rohatých srpků ze segmentu Bosorky. Nikdo z nás nemá tolik peněz, aby s ním mohl vystupovat, neřku-li ho užívat," ozve se vytáhlý černoch s plnovousem, Jáson.

"Milý příteli, peníze jsou od toho, aby se dobývaly, ženy od toho, aby křičely blahem a antikvariáty proto, aby lehly popelem, tak laskavě jdi a vyblij nějaké srpky z té tvé bezedné, prašivé huby, nějaký stojan tu chci mít co nejdřív," směje se už ve zdánlivě dobrém rozmaru Zarduš.

Jáson, který nepobral od Eidy příliš krásy ani příliš ducha, chápe, že tentokrát povelu svého kapitána neuposlechne, neboť cítí, že okolnosti se spikly proti němu. Duté mozky unavuje vidět tvář mozků ještě dutějších, a proto jsou věčně bez nápadu. Navíc mu duši sžírá vina, je sklíčený jako bezmozek bez srdce. "U malých bůžků, co já si teď počnu. Nechť z mraků padá acetonová duha (tuhé volume) a vitriol nechť obejme mé bolestně suché oči, abych uviděl, co i slepí touží spatřit," lamentuje zcela nepokrytě. Než odejde, dá pár zoufalých facek jedné holce v turbanu a víckrát na scénu nepřijde.