Píše se rok 2133924. Země, tak jak ji známe, je dávno minulostí. Z hmoty temné energie vznikla stínová soustava, která svou hustotou přitáhla vzdálené toxické slunce a vytvořila výjimečný případ exotické, divné reakce. Všechno na Zemi se utopilo v lávě mrazu. Než ovšem započne historie několika opuštěných odpadlíků, kteří se svými neobyčejnými skutky zapsali mezi hrstku legend, co zkázu Zemi přežily, měli bychom si povědět cosi o intergalaktické situaci a politickém uspořádání. Snad to bylo mládí vesmíru, jež činilu tuto Zem tak přitažlivou, až k disharmonii démonickou, že zrodila rasu mutantů, kteří si ji podmanili a než se přihnala rána definitivního armageddonu, z písku moří vyrvala nový Kánon, který svými dvanácti biliony články patřil mezi nejrozsáhlejší stvořené zákoníky a Chamurapi se mu mohl leda vysmívat svou stručností. Než zaseli lusky pochyb a pravého vzdoru, Strážci porcelánových semen, kteří si dříve říkali Soudci, na úpatích strastiplných cest ve stařičkých voyagerských parostrojích, jako křečci poschovávaní v nejvzdálenějších koutech známe galaxie, vytvořili elitní skupinu posledních mužů a žen na planetě, jež mohli zabránit zhroucení měny, Srpků, a postupné degradaci lidské rasy ve skupinu poddaných určených k celkovému vyhubení.
Změnou oproti Zemi, jak jste ji znávali, je i metoda vývoje lidského mláděte. Jakmile se narodil nový jedinec z nepřeberného množství zkumavek v laboratoři bohaté na svislá ramena, chapadla a kladky, na zvonkohru v obtížné otvíratelném okně, ok démantově zářících svitem hvězd, dopadlo na něj požehnání Eidy, usměvavé Prezidentky galaxie. Tím se dítě okamžitě svými tělesnými znaky vyvinulo v šestadvaceti až třiatřicetiletou, podle jeho uvážení, pokud bylo dívkou a třiceti až osmatřicetiletým, pokud bylo mužem. A mohlo se směle vdávat či ženit nebo si hledat vhodného sexuálního partnera, aby založilo rodinu a, docela podobně jako za našich časů, poslalo svůj genofond dál do neznáma.
Vlastně v obyčejný den, kdy svítily hvězdokupy, se muž v okénku na recepci hraničního přechodu Vis Tal IXV 452, docela podobnému naší celní správě v Harrachově, radil po ódvlnách ódfónu, s úsměvem shrábl poklad od paničky, co mu dala příslušný obnos plus spropitné a zautomatizovaně pokračoval v odbavovaní dalších hostů. Kteří očividně směřovali standardní lodí Integrované Galaktické Služby pro tři pasažéri do hvězdokotců umístěných v nejhornější planině křišťálového posedu na Trpasličí hvězdě v mlhovině Pytláka, v plachtovině Nosorožce. Byla to sluneční soustava vzdálená mraky světelných koláčů, cesta trvala přes dvě hodiny.
"Poslední naší zastávkou je Trpasličí hvězda Šulik, je podobná naší, jen je vydaná v kapesním formátě, sluníčko se tam otáčí pomaleji a je aspoň milionkrát menší, nežli to naše bývalé. A ty zemičky, co se kolem něj otáčí, jako např. Šulik, jsou tak pidi, že byste je ani pod mikroskopem nerozeznali od zrnka hvězdného prachu, žijou tam lidičky podobní navlas nám, jen jsou milionkrát menší a tihle caparti… nemají skoro žádné viditelné koule, proti lidem, jako jsme my, jsou menší než mravenci v roztoku kyseliny solné. Ženy od tohoto segmentu galaxie by mohli jíst koule mužů z Šuliku a ani by si nevšimli rozdílu oproti molekule vzduchu. Největší z varlat bylo objeveno teprve před nedávnem, když náš nejlepší fukoskop byl nastaven na přetížený a namířen z bezprostřední vzdálenosti na jejich hlavní město. Těžko říct, jestli jim můžeme říkat muži. Co mají kuličky drobečků. Tak si vyberte, kde chcete přistát. Na Šuliku nebo u jeho necitelné oběžné dráhy?" V lodi byla samotinká, jen s počítačovým pilotem řídícím digitální hlášení výše uvedené a fešáckým průvodčím.
"Prosím, zavezte nás na Šulik, mám tam snoubence. Bude jako moje loutečka, poslušný jak v pohádce."
"Jak si přejete, milostpaní." Dáma, které mohlo být nanejvýš třicet či jednatřicet, vypadala velice zachovaně a zdála se vysportovaná, v jejím úboru z hranostajové kůže, který už se ani nevyráběl, působila jako nesmírně majetná obyvatelka segmentu, mohla mít čtyři muže i víc, soudě podle úboru. Na hlavě měla decentní korunku. Průvodčí si řekl, že je divné, že by taková… chtěl říct princezna, ale zarazil se, že by taková královna s průsvitnou kůží Penelopiných prasátek na Ithace měla slabost pro pidimuže. Ale co, povzdechl si. Přejeme si, co nemůžeme mít a co mít můžeme, tím pohrdáme. "Budu ji říkat královna trpaslíků," povzdechl si znovu, "aspoň než dorazíme na Šulik," a zmizel za zčeřenými vlnami lodního bistra, bifluje pozorně šesté sebrané vydaní Příručky galaktických svůdců.
"Jak si přejete, milostpaní." Dáma, které mohlo být nanejvýš třicet či jednatřicet, vypadala velice zachovaně a zdála se vysportovaná, v jejím úboru z hranostajové kůže, který už se ani nevyráběl, působila jako nesmírně majetná obyvatelka segmentu, mohla mít čtyři muže i víc, soudě podle úboru. Na hlavě měla decentní korunku. Průvodčí si řekl, že je divné, že by taková… chtěl říct princezna, ale zarazil se, že by taková královna s průsvitnou kůží Penelopiných prasátek na Ithace měla slabost pro pidimuže. Ale co, povzdechl si. Přejeme si, co nemůžeme mít a co mít můžeme, tím pohrdáme. "Budu ji říkat královna trpaslíků," povzdechl si znovu, "aspoň než dorazíme na Šulik," a zmizel za zčeřenými vlnami lodního bistra, bifluje pozorně šesté sebrané vydaní Příručky galaktických svůdců.
Žádné komentáře:
Okomentovat