neděle 17. ledna 2016

Nadílka mrazu

Věděl jsem přesně, že už od prvního pasťáků jsem chodící návnada katastrof. Jenže tehdy jsem netušil, že člověk může kromě u sebe klesnout taky v očích lidí, kteří by mu měli stát velmi blízko - v zelených, modrých a černých duhovkách svých bejvalek. Ale přestože se mnou nehorázně život vyjebal, stále věřím, že některé dívky se mohou až do konce života schovávat za označení panny, že prostě s každou nevyjebe.
Včera se mi zdál sen o Divokém západě. Divočejším, než si umíme představit. Místo koňů tam jezdili na pakoních. Samozřejmě že růže z jericha tam v prostřizích naplňovaly svůj úděl, akorát jich bylo třeba sto, kde je normálně jedna a pořádali tam jakési derby v kutálení se. Vyhrála tam pokaždé ta samá, růžová, mrňavá, vlasatá, nejmíň padesát let stará ježibaba, šampionka prérie. Už je dávno za svým zenitem, ale pořád ji nikdo neporazí. Je jako ta osmaosmdesátiletá žena z Laosu, která stále rodí děti a už třiaosmdesát let v měsíci týden krvácí - nevěřím ničemu, co týden krvácí a neumře. Takže jsem rázem dovtípil, že ta růžová růže z Jericha byla jen projekcí mého hlubokého podvědomí.
V baru se scházeli pistolníci z celého městečka Wandall, barmanka byla dcera na vdávání muže zákona nekompromisního, ledově chladného Walta Ironeho. Pořád ji tahal za rukáv ochmelka s přezdívkou Maskot, nesrozumitelně blekotal, snad že ví, co je bolest, protože zažil dvě nebo tři manželství.
Končila ji šichta a po celé noci skákání od stolu ke stolu si zasloužila trochu odpočinku.
Vyšla do přehnaně vyhřáté noci a sotva zašla za rožek saloonu, vyhrnul ji smradlavý chlapák sukně až přes hlavu. Byl to Maskot, to poznání přišlo okamžitě. Strčil do ní, takže spadla na sudy s vodou, rozvalila je a byla celá zamáčená. Než se stačila vzpamatovat, měla dole kalhoty i pás cudnosti a on do ní zajížděl přirozeným rypadlem. Asi si akt nijak zvlášť neužívala, protože ten funící maniak smrděl nejen chlastem, ale i močovinou. Tehdy byly ženské zvyklé na různé individua, neboť drama žití nebylo prosto choler, morů a černých kašlů. I obyčejný kanovník mohl být nikoliv pedofilem, molestrem, zneužívačem dětí, nýbrž plnohodnotným rapistou (čti rejpistou), stačilo shodit kápi a zbavit se přisládlého úsměvu. Místo něj nasadit pobouřený výraz potlačovaného hněvu, který nalézá své ukojení pouze v živočišném znásilnění na bázi hrubé tělo na křehčí tělo.

Žádné komentáře:

Okomentovat