Ta svou dírkou díru do světa neudělá

Představ si zahradu ledových květů,

bělostně skvoucí, stříbřitě šedou.

Není jí na území nám známých světů.

Jen představ si krásu - tak průzračně bledou.

Co tančírna závěje bytosti slouží.

Bytosti nádherné. Bytosti bledé.

Bytosti co po slunci jarním zoufale touží.

Bytosti oděné do róby šedé.

Tancuje bosa, dívenka bílá.

Bledá a chladná, co ty květy ze skla.

Tancuje panenka, lehká jak víla

a volá po teplu, po slunci ze sna.

Kolik už staletí je kráse vězněm?
V zahradě skleněné, bez slunce svitu?

S krásou co neumře, co působí něžně,

však na druhý pohled postrádá citu?

Tak dívenka skotačí ledovou plání,

se sny a touhami o sytosti barev.

Když vítr zazpívá, hlavičku sklání,

schovává oči - tisíc let staré.

Jediná barva na skvostné bělobě

kapička rudá se třpytivě skví.

Překrásně plná ve svojí chudobě

a smysl smrti v té krůpěji tkví.

Dívence divící se plní sny

s krůpějí její krve

jde vstříc teplu.

Jenom dívka dokáže takovými obraty vytvořit obrázky ledových květů a spanilých tanců víly. Takže se divím, jak se dívčí výtvor ocitl na mém blogu? Nemám s děvčaty nic moc společného. Sice pocházíme z ženy, ale máme bimbase.

Ležím celý dny schoulený v posteli, do práce už nechodím, mám chandry, jen do sebe liju jednu whisku za druhou a nadávám na zkurvený systém. Zkoušely jste si někdy vykouřit vlastní penis? Asi spíš ne, protože jste děvčata, ne? Já to zkoušel hodněkrát. Nevím, co dělám špatně. Mám problémy s játry a páteří, ale hlavně se sraním. Všecko jde do sraček, doslova, pořád se mi rozpohybovávají střeva, takže jsem třeba desetkrát denně na velké. Navíc se ucpal hajzl a já jsem úplně levý na všechno, takže si ho neumím spravit. Když zavolám kámošům, jestli si nemůžu odskočit u nich, řeknou něco jako: jo, jseš vítán, S., u nás se můžeš kdykoliv vysrat! ale řeknou to takovým tónem, že pak vůbec nemám chuť někam chodit... Prostě se pokouším si teď vykouřit ptáka a cítím, jak mi strašně rupá v zádech, krk mi ochabuje, svaly se hroutí. Začnu si nejprve mastit tágo, když si ho nahoním, aby bylo co nejdelší, tak si zapřu nohy o příčle postele, ale pak je tu zas ta prdel, chvěje se jak vrabčák umírající na mrazu, a navíc bachor... jistě si dámy umíte představit, že nejsem žádný model, takže místo vyrýsovaných buchtiček bříška mám pivní cejchu, přes ní se převaluje sádlo a praskají tuky, a nejvíc bolí to, že nechybí půl metru nebo kolik, ale schází doslova milimetry. To je pomyšlení nadmíru bolestivé. Špička jazyka a koneček ptáka se bezmála dotýkají, jsou tak blízko, že se zdají být spojeny, ale nejsou... je to jako věčnost daleko, i těch pár milimetrů, půl cenťáku...Hodinář, Velký Šéfík, Otec světel, Architekt vesmíru, prostě ten, co nás dával dohromady, zatraceně dobře věděl, co dělá... Zde na zemi nám nedopřeje jediné potěšení. Beztak se nám, zoufalým, z orbitu směje.

Dušervoucí

Rezavějící cihly jí vyrazily dech

když lopatky zaskřípaly

o zhrublou stěnu

žebra zasténala namáhavě

srdce lapá po dechu

když klopýtne o napnutou šlachu

uzurpující dlaně

a stejně tvrdé polibky

průtrž a příliv

tělesně nenasytných

a duševně nenasycených

šepotáni seschlých rtů

"Vezmi si mě."

zní jako šelest muřích křídel

prolnutí

zalknuti

zajíkavé polknutí

Vzal si ji

○ "Za ženu? "

● "Jako ženu."

milým sadistou

něžně hrubým

Bereš ohledy na zpožděné spěšné vlaky?

Špinavá krása, laciná v bohatství.

Blýskavá, zlatá jen po povrchu.

Ramena povislá, obličej pohaslý,

a přes svou umrlost koukají zvrchu.

V té laciné nádheře postávám sama,

zmatena, navléklá v bohatý šat,

stejně tak ohavném, jak okolní drama.

Snažím se ovládat, vzduch zemdleně zlat.

Ty frndo! Mazej do postele

1621
17. ledna
Kardinál Dietrichštejn jmenován císařským komisařem na Moravě. Zabavené statky restituoval původním majitelům; nejvyšším zemským hejtmanem se stal Ladislav Popel z Lobkovic, nejvyšším sudím Burian Berka.
polovina ledna, únor
Evangeličtí Valaši ze Vsetínska, Brumovska a Vizovicka nepřijali bělohorskou porážku a postavili se Habsburkům na odpor; několik tisíc Valachů pod vedením svých fojtů přepadlo městečka na východní Moravě (Zlín, Valašské Meziříčí a Vizovice) a svádělo drobné boje s císařskými oddíly. V létě se Valaši připojili k vojsku Jana Jiřího Krnovského a obsadili průsmyky mezi Těšínskem, Moravou a Slovenskem; na podzim plenili biskupské statky Hranice a Kelč.

23. ledna
Na Fridricha Falckého uvalena říšská klatba.

Uchvácen způsobem, kterým vzduch zbavoval barev a svět naplňoval teplem.

Poblázněn.

Každý den napínal křídla. Každým dnem zkoušel vyletět do výše.

Každý den zklamaný skládal svá pera zcuchaná větrem okolností.

A usínal sám, kropen mořským deštěm.

Za potravou se nehonil, své království nestřežil. A slábl.

Kdys králem, stával se troskou…

"Jednou, jednou se to zdařit musí."

A jednoho dne začal stoupat.

Vylétl nad koruny stromů. A stoupal výš.

Vznesl se nad závěje mraků. A stoupal dál.

A když hrany nejostřejších hor pokořil, a vítr pod perutěmi prořídl mu jako listy podzimu, nabyl dojmu, že je se sluncem.

ILUZE soukromí.

ILUZE blízkosti.

Nechal paprsky tepla malovat na jeho unavená křídla a zavřel oči.

Vítr se mu vplétal do peří.

"Snaha nestačí. Chtít nestačí."

Rozplynul se v mlze.

Její hubinka vyžaduje lulínka

Mezi jeho otázky typu: "Nebylo by možné, aby..." figuruje i projekt kosmické lodi DAEDALOS, kterou by (snad) bylo možné postavit na Zemi a vyslat ke hvězdám.
To všechno cíleně podřizuje svým představám kosmonautů, přilétajícím z dalekého vesmíru na mohutných raketových lodích. Když se ale podíváme na jeho sbírku, nemůžeme se ubránit pocitu, že jde o důkazy příliš uměle nasbírané, mnohde značně přitažené za vlasy. Vezměme si známý obrázek z indiánské stély, který nazval "Indiánský kosmonaut v raketě". Vidíme tu člověka s výrazně indiánskými rysy, nacpaného do něčeho, co skutečně tvarově připomíná kosmickou loď třídy Mercury. Před očima má jakési přístroje, vzadu je cosi, co se dá vykládat jako plameny. Když si ale představíte kosmickou loď velikosti motocyklu, něco tu zřetelně nehraje. Kabina Mercury přece také nebyla žádnou raketou, sama o sobě nelétala, ani nemohla. Do vesmíru ji vynesla mnohonásobně větší nosná raketa a Mercury byla jen špička bez vlastního pohonu, schopná ještě tak přibrzdit pád pomocí aerodynamického brzdění a dosednout na padácích, pokud možno do vody, aby náraz kosmonauta uvnitř nezabil.

Dänikenovy omyly

Srovnej čuráky juxtapozičně

Abyste si, zvláště má nastávající, nemyslely, že jsem, když se navalím, odporný slimák nebo nedejbože špatný člověk, dovolil jsem si sepsat ještě jednu poslední ospravedlňující stať, která mě doufám ve vašich rozkošných namalovaných očích pozvedne na roveň dinosaurů nebo aspoň víš než k ubohému opičákovi. Přemýšlel jsem tuze těžce, o čem bych mohl psát, protože nic neznám, nic neumím, když tu mě do hlavy uhodilo tiskacími písmy: ALKOHOL. Pověz jim o svých začátcích s těmi břečkami, ať jednou provždy děvčata pochopí, že jen opravdičtí chlapi pijou od nevidím do nevidím a často taky oslepnou a cestu jim zkříží nějaká ta opilá sukně, prostě opravdickost se projevuje od vypitých džbánků.

Bylo mi pět let, když jsem se poprvé opil. Vím, že je to klišé a dokonce bych se měl trochu stydět, protože dneska je v módě začínat ve čtyřech, ve třech, ba i v půl roce žití, místo sunaru syn mého známého popíjí becherovku, ale vem to nešť, začal jsem zkrátka až v pěti letech, zato jsem na rozdíl od těch mladších ročníků vydržel o to déle. Pamatuji si, že to bylo v létě, v srpnu, byl horký den, po rozpáleném chodníku jsem šel bos a měl jsem v ruce obrovskou karafu s vínem. Otec zrovna popíjel asi v půl kilometru vzdálené nálevně a matka mě poslala, abych vyřídil, že může dnes večer zůstat v hospodě o něco déle. Říkal jsem si, že v té nádobce musí být asi velmi vzácná věc, když se tak krvavě rudě rozlévala do stran jako se rozbouřené vlny rozlévají s přílivem do zátoky. Stejně vzácná a možná stejně lahodná jako mořská voda, možná se špetkou méně soli. Zabočil jsem do uličky a řekl si, že už nazrál můj čas být chlapem. Usrkl jsem. Můj první dojem byl, že ta tekutina není vůbec dobrá. Napil jsem se víc a začal jsem ji reflexivně dávit, napůl ji zvracet. Jenže pravý chlap nikdy nepoleví, i za cenu zhroucení a smrti, a proto jsem si řekl, že vytrvám a že hnusný lék lze užít jen jedním způsobem - polknout ho. Nevím, kolik jsem vypil, ale obsah karafy se povážlivě zmenšil. Než jsem doklopýtal k tatínkovi, měl jsem už za sebou tři zastávky, divoce mi bouřilo v žaludku, srdce mi bušilo o překot a nemohl jsem dýchat. Přitom šlo nepochybně o kvalitní, ne natrpklé a nakyslé víno, matka by otci nikdy nedala šunt. Když pijou dospělí, mohu já taky, jenže pro dětské útroby je víno jed, s chlapy s knírky a pivním bříškem alkohol už příliš nenadělá. Usnul jsem u posledního kandelábru na rohu ulice, kde otec popíjel, objevil mě náhodný štamgast a šel otci poreferovat, že jeho synek spí jak mula u lampy veřejného osvětlení. Byl z toho celkem poprask, div, že mě nedonutil vyzvracet obsah žaludku zpátky do karafy. Víno zkrátka přišlo nazmar a má hrdinská oddanost věci se neobešla bez pohlavků a výčitek. Nicméně, po pár týdnech se na celou záležitost jakoby zapomnělo, ve mně ovšem vězel vetřelec neuspokojení. Stále častěji jsem se potuloval poblíž nálevny, kde otec pil. Najednou jsem se nedokázal odtrhnout od pohledu na pivní tácek nebo i obyčejnou hostinskou za pultem. Všecko mě vábilo k těm pěnovým mokům a když si někdo dal objednat domácí pálenku, musel jsem se obrátit na obrtlíku a vyběhnout pryč do pole, protože touha ji vypít mě drásala až v konečníku, někdy i na patře, jako Lotovu ženu vábily solné sloupy v Sodomě. Bylo mi šest, když jsem se seznámil s dcerou nových sousedů, byla asi tak ve stejném věku, měla ohnivé vlasy a celkově irské vzezření, její otec byl osmahlý, vyzáblý a vypadal krutě, měl opasek a nosil při sobě obušek, asi byl policista v přestrojení. O matku přišla při požáru tkalcovny. Navzdory ztrátě i on pil víc než dost, jako by ji chtěl propít až do dna. S Irinou, tak se jmenovala, jsme se okamžitě spřátelili. Byla mnohem chytřejší než já a dokonce ani nepila alkohol, ale mrzelo ji, že její otec na ni nemá čas a raději tráví s kumpány čas karbaničením a kouřením doutníků a hlavně pitím. Chápal jsem ji a soucítils ní, kdybych neměl tolik fantazie, nabídl bych ji, že se stanu jejím ochráncem a celoživotní oporou, ale místo toho jsem začal krást v obchodě piva a sledoval, jak mi mizí v hrdle. Pil jsem a chlubil se jí, kolik vypiju, protože mi záleželo na jejím dobru. Chtěl jsem, aby se stala mou manželkou a nebýt ní, sotva bych se v životě později dostal do takové bryndy, ze které mě už můj Anděl alkohol nevytáhl. Věnoval jsem ji veškerý volný, střízlivý čas, kterého ovšem diametrální řadou ubývalo. Cítil jsem, jak z mého mužství pozvolna ukrajují kastračním nožem, neviditelná síla byla vykoupena slabostí a mě pěstičky zvolna musely uznat, že některé věci, co vidím, jsou zmatené. Delirium zkrátka už si na mě brousilo jazýček a zkušenost, jakkoliv veselá a světlá, neboť děti nevidí celý rozsah utrpení na světě, mě pomalu začínala strašit. Pivo ani víno mi stále nechutnalo, zato jsem začínal přicházet na chuť rumu. Naučil jsem se sedat na vozech naložených pytli s brambory, zahalen houstnoucí mlhou podvečera, a otvírat láhve rumu, zatímco mi nohy brněly nečinností a ztěžklostí únavy.

Klopotná práce sklátí udržovanou maminku

Povím vám příběh ze života. Ne že by ostatní storky nepocházely z oné rušné dálnice, již zoveme životem a které se slepě držíme jak islandští psi zatoulaného soba. Tady bych se měl usmát. Udělat cézuru, kam bych váhavě vetřel něco z neotřelých názorů na patetický svět! Pomlka nepochybně splatí účtenky, které si skládáme z vlastních zlo(činů). A už jsme u toho. Jako malej jsem chtěl být slavný kriminálník, sčetl jsem každou knížku o patologii chování vrahů a unašečů a zlodějů. Nakonec jsem propadl pouze automatům, silikonovým ženštinám v podvazcích, tučným pokrmům z konzerv, svářečce, tlustým kozám a silikonům a hlavně drogám a chlastu. Mezi mé záliby patřilo navštěvování pajzlů nevalné pověsti a za cenu zapření spořádáného života jsem dosáhl mistrovství v marnění dní. Přijmul jsem za svůj kalich, sklenky, flašky, cokoliv, z čeho se dalo pít, z čeho se dalo inhalovat rozpouštědla a laky a dosáhl značné proslulosti v oblasti, která by zatoulaného loďkaře už ani nepřinutila pádlovat ke břehu, tak byla předem ztracená a odsouzená k ponížení. Samozřejmě jsem se přátelil s trestanci, hrubiány, rváči, špínami a flákači, bonzáky, bývalými znásilňovači, ale i co já vím, flánďáky obrácenými na život ve víře. Nemyslete si ale, že doopravdy dělám dusno, že zlobím, občas si pro zábavu vystřelím z nějakých lidí, že je pošlu opačným směrem, ale vesměs všecko píšu žertem. Že bych lámal srdíčka, o tom už vůbec nemůže jíti řeč. Na mě mají ženy zlost jen proto, že jim připadám jako opilec, ale o nějakém vzteku milenky nemůže jíti řeč! Ale byl jsem svědkem několika událostí, které mě ovlivnily a zásahly, tak např. když mi nebezpeční lidé vyhrožovali, když jsem byl nucen zakopávat mrtvolu atd. Primitivní msty nepovažuji za hodny rozpitvávání, ale taková dobře odvedená, systematická snaha ničit a podkopávat celé základy něčího života, ta už může lézt krkem a do mandlí a právě takovou jsem zažil a musel ji pokud možno eliminovat. Když říkám, že jsem chtěl být masový vrah takového zrna, že by se přede mnou třásl i Pedro Lopéz, který na tři stovky holčiček uškrtil v jeskyni a za úsvitu je házel do moře. Ku-Klux-klan mě fascinoval svým vybíráním želízek z ohně, celou tou nepopsatelnou atmosférou tajuplnosti a žhářství smíšeného s pohrdáním, byla to skoro otázka času, než mi ctižádost vepsala do rysů nepřístupnou zarytost ve věcech, jako v nějaké stínohře snu. Avšak nadarmo jsem klečel na kolenou a prosil Stvořitele o trochu té necitlivosti, kterou se projevují všichni velcí zabijáci. Zkrátka jsem byl odjakživa příliš měkký v srdci a skupinka bohémků u hospodského stolu ve mně vyvolala vlnu sympatií a touhu se s nimi přátelit a všemožně je bavit. Takže nemůže ani jíti řeč o ledovém oblaku pohrdání, který se vznáší v očích opravdických zlosynů. A spíš než zničujícího vraha o nenasytné touze po zániku světýlek v očích, hodné antického orákula, platil jsem za pobaveného, udiveného ve tváři jak dívka, kupčíka, floutka s notnou dávkou zbytečné etikety. Proto mi, vzhledem k rozporu, jemuž jsem se vystavoval, všichni ti blázniví grázlové a ta má nevinná zaslepenost ve věcech řádu, častokrát ruplo v bedně a dopouštěl jsem se bezděčně větších bláznivin než lotrové odvedle. Jenže když vám tahle neustále jihne srdce, z radosti a přemíry nadšení, stává se naopak, jakoby naschvál, tužší a tvrdší, když je vystaveno placatce kořalky. Pak už nemá význam chodit s prosíkem o zaměstnání od domu k domu, stačí to brát od nálevny k nálevně, dělat si kamarády mezi užitečnými lidmi, které můžete vyžírat a od rána do noci pracovat na zničení všech funkcí organismu. Však ono se nějak požije, bez krejcarku i bez tepla domova. Akorát pravda je taková, že takhle bezstarostně sfárat má za následek rozklad vaší identity, jakékoliv úcty, kterou k sobě snad ještě chováte, nemluvě ani o tom, že lelkovat věčně namazaný na sebe navazuje další nebezpečí v podobě lidí, kteří se na vás nalepí, jako teď nedávno taková odporná ženština na mě, ta byla levá jak ruka mrzáka a odřela by mě do morku kosti.

Moje květonehtá panenka si právě vyměňuje vložku a okénka do budoáru překryla plachtou, rezavěrudou, hnědorudou pokožku pokrytou kopřivkou se už ani nesnaží skrývat, neboť usoudila, že s davem nehodlá splývat. Pokušení si zpívat přemohlo její vtíravou stydlivost, neboť před týdnem jakési nemehlo ji přihlásilo do soutěže navzdory postižení. Vyměnila si s elegantní jistotou vložku, otevřela arch papíru a celou složku nese jako královna pod paží, červenou vlnu se snaží vyhodit do koše, na horizontu dveří odkládá galoše a obléká si na kalhotky kalhoty do zvonu, přestože k nim se druží emoce shonu a ona nerada spěchá, natož aby se muchlovala s metlošem, který v garáži opravuje řídítka na kole, nadává si: cos to zrobil, ty vole, ty vole, a ona s nenuceným šarmem mucholapky visí v kuchyni a sprostě kýchá, když vaječinu míchá. Později něco poklidí a odchází do práce. Je jako Sisi princezna v harému nadržených mulatů, přelom se děje v terénu její duše, co říct hulvátům, kteří na ni pískají v podchodě, když dveře nadace hlídači zavírají a šéfce je otvírají, pijáčci ji podezírájí z vyšpulené pipiny (prosí a lískají ji pohledem), ale ona je jen nervózní a odepsaná, nikoliv zralá k svlékání se, sotva si vyměnila vložku. Navíc předsudečně zachovává dobrovolnou věrnost k muži, s nímž žije.

Samolibý frankofil

Mučíš mě. Jako vážně, přeháníš. Vydáváš nepřetržité vzdechy, zmítaš sebou na posteli. Jsi jako hajzlbába, které daly výpověď po třiceti letech služby. Začínala jako mladá kost a teď je samá vráska, rak prsu a na plíce ji sedá katar z vykouřených retek. Ty též už dosluhuješ. Měla by ses jako korouhvička nezištně točit kolem peněz, které ti házím pod nohy a ne vrávorat jak slon v keramickém bázenu.

Poslední dobou si připadám jako blázen. Zemdleně visím na každém projevu oddanosti, který se mi z tvé strany dostane. Měl bych se ti vysmát, že jsi jak mátoha a že obvod tvých prsou nestojí ani za zlámanou grešli. Letěla jsi ke mně přes půl světa, letoun nadnášel tvé sličné lýtko nad Atlantikem, zatímco jsi balila ajťáka, co tě krmil historkama zpoza stolku se stařičkou Amigou, na které ti předváděl svůj projekt, který z něj udělá průkopníka na poli zábavního průmysl. Letělas tak daleko, abys jako každá děvka hned ze startu roztáhla nohy, měl jsem to čekat, že, safraporte, ženské myslí jen na šukání, je to jejich priorita, potřeba zasunutí u nich má vyšší důležitost než potřeba najezení. Chudáci chlapi se musí před ženami schovávat a sahají si na dno své důstojnosti, když si za tmy vzešlá bruneta pohodí vlasama a gumičkou stáhne drdol, drmolí, že chce sex, střílí očima po poklopcích. Jeden neví, co by dělala, když tyhle ženy nemají ani kousek tolerance a chtějí neustále jen souložit, ve všech pozicích a s co nejvíc gamabetadeltapsísamci. Ústa nemáš k příjímaní potravy, nýbrž k mluvení, k přemlouvání k sexu. Jsi jako každá žena, lačníš po penisech a zatímco pracuješ jako zdravotnice s mentálně postiženými dětmi, v hravě si přehráváš scény z porna. Nikdy to nevzdáš, spěchem znavená, přepracováná, udržuješ si zdání živosti jen proto, abys mohla večer co večer sténat na posteli. Jen šukat, to je tvoje životní motto. I nějaká hudební virtuózka, co má absolutní sluch a umí to s harfou a cellem a violou, i taková jen kleká na kolena a lehá na záda.

Dršťky v hroznu prdu

Tohle měla být poetika sobotního odpoledne, prochmuřeného mraky prosvítajícími skrz azbestové nebe. Na věčnost se odebírají plesnivějící hadry, co mi leží u postele. Nemám sílu si je odnést do laundry. Přechází mi zrak z vousků Damiena Rice, kterého jsem potkal napraného v hotelu Imperial, kde se sprchoval s českými dívkami pod zákonem.

Dám ti deku, až ti ztvrdne šulinek

Prázdný. (link)

někteří lidi jsou mladí

jiní jsou staří

jiní jsou něco mezi

prostě něco mezí

kdyby se všichni

sborově vydali

na cestu kolem

podél horního toku

Amazonky mezi

Peru a Kolumbií

nebylo by na světě

válek ani hladovění

nebylo by striptýzových

tanečnic a lehkých děv

někteří jsou ještě jiní

takové vyřídí stát

policie hygiena útrapy

matek zvůle otců

tvrdošíjnost bratrů

nenávist sester

ostatní

vyřídí se sami

Což naplat, vrbo

Čím, srdce, čím jsi zhřešilo,
můj bože, tolik bolu,
že věčně jen se loučit má,
co věčně má být spolu?

Klovat oči do nervů

Já jsem ten rytíř z pohádky jenž hrdě vyjel do světa, abych tu pannu uviděl, jež jako růže vykvetá. O ní šla věsti kdo spatři ji ten s kletbou prý to odnese, buď že se v kámen promění, buď že mu srdce vyrve se.

Hromotřesk

Lézt po zmrzlém kamení, v ponurém tichu chrochtat, hřmít vzteky a biřmovat u hrobu nebo pírkem děvku lochtat? V nepřebernu možností utápíme své osnovy přebývání.

Mám ti to sladké tajemství jak slavík vyklokotat v loubí? Či jen vyzpívat mám, co mi zmítá srdce hloubí? Pět let žiji jen pro tebe, jen pro zákmit nylonových podvazků, pro tvůj otoman a vím snad, jaké to je, nebýt živ už víc? Tys touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší, mou žalostí. Z mých pustých dní tkáš nebeský šat. Tys osudem mi dána, z tvé ruky byť i zkázu vzít, jsi holubička krotká, jemná, hravá, líbezná, když s holoubkem se potká. Na tu tvou tvář i duši bez klamu se nelze dost vynadívat, slyším, jak mluví se mnou v bezčasí, stejně rozpustilá jako v minulosti, když ses zrodila z mořské pěny, dokonalý vzorek ženy.

Droby - krmení klisen a klitorisek

Nakrm zkrušenou děvku droby. Z pod stolu zrníčky slunečnic. Až ji vykrmíš, bude vypadat jak slečna na obraze. V surovém stavu použitelná akorát na řízky. Špetka její duše však vynikne v záhybech jejích faldů.

Mohl bych dostat patent na hodnocení dívčích křivek? Nemohl, protože k hodnocení se nikdy nedostanu, vždycky skončím u pohledu na rozesmáté oči a už běžím k ní, abych ji pomohl ze šatiček. Nemyslete si, že jsem nějaký pasák, kterého baví sledovat, jak se má svěřenkyně trápí se zbavováním se nejapných prasáků. Jenže kdykoliv na mou buchtu má zálusk jiný kluk, důrazně mu doporučím, aby se stáhl, protože jinak bude muset jít přes jednotnou sazbu. Ne že bych měl pifku, akorát pravidla vztahů jsou jasně dané, když někdo chodí s někým, musí se tam vrazit klín, aby se vztah rozdrtil. Sazba tedy spočívá v úkolech. Překonat nejdřív mě, což je snadné, protože já jdu po první rance k zemi, posléze překonat stud mé schovanky, což často není taky nijak obtížné a nakonec zabodovat u její matky, u mé potenciální tchýně. Kdo hádal, že tady je zakopaný pes, přátelé, trefil se.

Dobrá, napsala mi bejvalka z mých náctilet, ať se zruším, že už stojím za zlámané hovno, na které nachčije v rauši milionářský synek na heráku. Psala to ta bejvalka, která mě prosila, abych ji nikdy neopouštěl, že beze mě nezvládne tíhu světa. Vysvlékli jsme se po pařbě donaha u slepého ramena říčky a dělali orchideje. Byla to naše zábava, že jsme se k tobě tulili jak narcisy a slíbavali si z těl kapky potu nebo vášně či čeho. Ona navíc pronášela sliby a přísahy, takže to bylo dramatické. Kdeže předpředpředpřed------------loňské mrdky jsou?

Ztratil jsem niť, ale navážu v pohodě, dobře pletu, jsem dobrý na ruční práce a ferda mravenec atd. Koukám na Minority report seriál, je to lepší než Daredevil, brutálnější než Hvězdná brána a našlapanější kundami než Californication. Přesně tak si představuju ráj, s donutem v ruce a očima zírajícíma na dekolt mladé černošky, která hraje detektiva z oddělení vražd. Občas pronesou takové hlody, že si je až zapisuju, navíc si tvůrci pohráli se zrcadlovými neurony protagonistů, takže působí všichni, jak kdyby měli místo mozku mlýnek na maso přejetý parním válcem. Taky čím dál častěji probírají myšlenku, že když někoho zabijete, tak nic necítíte. Je to pravda, pro vyprahlé lidstvo už ani vražda nemá ten správný říz. Jinak ta černoška je tak povrchní, že to až nemůže hrát, snad takovou roli ještě nevymysleli pro tu ženskou, příště, až budu méně opilý, si vygoogluju její jméno a budu jí bezmála uctívat.

Cadere, budeme všichni cadere

I pokrok má svůj konec, už nelze přidat nic ke koni, nic ke kocourovi, jeho vývoj skončil, tvar a forma jsou vyhmátnuté, jedině lidské vztahy jsou neseny křídly pokroku. Když jsem byl maličký, tak na trhu prodávaly selky máslo, každý mohl prstem urýpnout si kousek a ochutnat, než koupil. Pak bylo to revolucí, že krajsfyzikus města nařídil, že prst je nehygienický, že je třeba jen nehtem urýpnout kousek másla na ochutnávání, vyvinuly se u kupujících žen jeden dlouhý nehet na ochutnávání másla, ale i to bylo překonáno a shledáno nehygienické, že musí mít, kdo chce ochutnávat, nožík. Tak nožíři měli kšefty s nožíčky na řetízku a kupující ženy ukrojily kousek, chutnaly, některé žehy nikdy nekoupily, jen ochutnávaly a tak s houskou se najedly. Avšak i to bylo shledáno nehygienické. nyní se kupuje máslo ve staniólu, už zabalené, zmrazené - a to už zůstane do konce lidské společnosti.

Hrabal

Při koukání nazad do vzpomínky vidím rozcuchané vlasy sotva praktikující právničky, která mi přišla říct, že si musí vzít pilulku proti otěhotnění, že jsme nějak nezvládli prevenci. Měl jsem tehdy plná ústa koňaků a čoudilo ze mě jak z koksovny, ale přesto jsem onu novinku vzal na vědomí jaksi rozpačitě. Přemýšlel jsem, jestli mám udělat nekřesťanský výstup a nebo se jen sebrat a projít se dolů k řece ovívat proudem vědomí, řešit hlavolamy svých nevyslyšených proseb nebo docela jednoduše vyskočit z páté etáže domu v Kaprově ulici. Později sama přišla na řešení a spolykala víc tabletek, docela nenáročných tabletek na spaní. Pohřeb mší se doslova vlekl v katedrále Dominikánů, kam pro mou smůlu museli převést její zhroucenou matku, aby mi vlastnojazyčně přednesla svou vizi věčného utrpení a smažení v pekle. Jako bych neměl tam místo jisté už odjakživa. Vývoj její ztrápené dcery skončil, takříkajíc se dovršil na hraně napjaté k obvodovému úhlu středu tohoto nepříliš veselého údolíčka. Co následovalo, se mne však už netýká, nade všechny pochyby se jedná o jiskřivou názornou pomůcku při řešení obdobných vztahových reliktů. Třeba udržet vysmátou hlavu a být pokaždé, když dojde na lámání pecnu, kikot nebo i kokot v zastoupení.

Komu lezeš do zelí

Noční svítilnička hnala k ztroskotání stín na emailových dveřích. A já jsem se ptal, byl původ stínu sám, či byl tam s někým? Chvěl jsem se tenkrát, protože za noci studeně prší a šlápoty se ztrácejí v blátivém lijavci. Avšak dobré je bydlit v úzkosti a strachem slyšet své zuby, dobré je přivádět život do zkázy a ráno nanovo začít.

Hrabal

Nula nulou projde

Dvě úhlavní nepřítelkyně byly má matka a je moje manželka. První mě předala druhé, a obě mne chtěly a chtějí neustále vychovávat a vylepšovat. Tak utíkám pořád z domova a v nejhroznější hospodě je můj domov, ve kterém pořád trnu, že se otevřou dveře a vejde tam moje manželka doprovázená nadstavbou mojí zesnulé matky, tak jsem pod kuratelou dvou žen, které jsem tak miloval, až jsem se s nimi znepřátelil na život a sklerózu.

Hrabal

Povrchové trhliny

Shodila střevíčky z nohou,

ptala se, zda kojenci šukat mohou,

Ptala se, jak to mám s Evou,

která povila zadní levou

zrůdu, jejíž sémě jsem zasyl

potom, co jsem ji důkladně zprasil

zašeptám, že nevím přesně,

že se asi chci držet obou,

že ji natrhám třešně,

kleknu si k jejím nohoum

kmeta city vroucí nematou

fotbálek v tévé je jeho záplatou

nezná slast pohlavnosti mladých

kteří se neváhaj z lásky i zabít

sát štávy z jejich kund,

odzátkovat brandy špunt,

nic mu valně neříká

svatost v kráse zavitá

neví, že když rozmilé čelo děvky

bouřný mrak slunce hasí

tehdy ji jen čůrák spasí,

navrch pokousá jí dané přírodou pětky

Nesvéprávní

Představte si, přátelé lahodného mokačína, že jsem zavítal do kavárny Wild roses v nejcentrovatějším centru u mrakodrapů. Pod stísněným loubím spleteném z puškvorce se od západu částečně skryta očím náhodného turisty prostírala hromádka dobře vyhlížejících mladých lidí. Už jsem doufal, že usednu ke stolu, resp. že přisednu ke stolku, kde si slunila nohy roztomilá petite manekýna popíjejíc z hrnečku s logem trnitého poupátka, když tu mi zrak sklouzl po jiných šik nohách a zadečku a vystoupal až k nebezpečně vystouplým vnadám hrudního koše. Bezpochyby koketa, říkal jsem si. Tu musím poznat! Tak jsem jen naznačil odsouvání židle u té první brunety a vydal se raději kolem slunečníku k oné druhé, elegantní tvářičce pravděpodobné maminky, která tráví svůj čas vypisováním úředních listin na 55. - 60. patře výškových budov, ženské bez vztahu, protože v románku s telefonem či její šéfkou, které poslušně ráno co ráno chystá kávu.

Začal jsem ji opíjet rohlíkem, tvrdil jsem, že mám barák za 100 mega a super káry. Pak jsem vykřikl před všemi, anglicky, to se rozumí: Jediná bytost, která byla smyslem mého života, se mnou skoncovala. Jsem sám a trpím! Zároveň jsem prokládal svá slova hysterickým smíchem. Jsem sám jako kůl v plotě, jak sirotek se špatným chrupem. Jako kadibudka v poli a golfový vozík na židovském hřbitově. Celé roky jsem toužil se otrávit. Vzít si arzenik nebo jiný jed. Polknout ho zcela obyčejným způsobem a co nejméně trpět, zředit třeba dvěma třetinami vody a vypít na ex. Sebrala si kabelku a kvapem odešla. Na stole zůstalo ležet nedopité našlehané kapučíno.

Sed omnes una manet nox

Všechny čeká stejná noc...

Ab initio.

Nesnesu pohled do rozevřeného chřtánu nadržené čtrnáctky s copánky a pierciengem v jazyku. Mají v sobě něco pekelného, co nevymýtíš. Vypadá to tam jako v peci. Ale nemůžu ji přece, než ji kalhotky nacpu do huby, říct, že má čoudící kotel v hubě. Co brání říkat pravdu jakoby žertem? Čtrnáctka je připravená se podělit o svou jeskyňku s medvídkem nebo zajíčkem, ale tygra dovnitř nepustí.

Když bouří, hrom přichází jako akustický otrok až po blesku a blesky bijí relativně osvětleně do nejvyšších vrcholů. Proto se vymyslely bleskosvody. Abys nemusela svádět blesky sama, když si pigluješ nehty.

Muž pevných zásad vždy bude na svém stát. Ať kráčí o nevyřízené účty s dealery perníku nebo o obyčejnou složenku z pojištovny. Z chlapa nevytlučete přesvědčení, ženská se zlomí při prvním nárazu perlíku na kolenní oblouk. Ale zato ženská si navymýšlí spoustu polopravd či evidentních lží, kterým mužskej uvěří.

Dominus fortunae meae sum,

Jsem pánem svého osudu. Kapitán bárky řítící se do maelstromu, korzár s vypitým mozkem, co má místo toho mozku kostku a z piva se mu dělá břuch, ze všech těch sexpacků, které musel prožít, aby se stal zhrzelým a nenapodobitelným proplouvačem. Symbolicky mi nad hlavou plachtí ve vzduchu orli. Brnkají na své pérka a těší se ze zašlé slávy, dneska se střílí ty hovna, ti poslové nebes. Pročež znovu napnu plachy té ponuré lodi s nákladem děvek, řítící se do poloanarchistického území nikoho.

Šňůra na prádlo jistí můj odchod do Hádu. Mám vlastní hřbitov a těším se, až se položím pod palmu, odpůrce osudně osamocených, kteří se splnili až příliš. Jak příběhy mých nočních můr, suchých a zoufalých. Kape z nich vzpomínka na netopýří bomby.

Sperate quasi in perpetuum victuri

Sněte, jako byste žili navěky. Jednou za věčnost objeví se někdo, kdo se měl objevit už před staletími. Tak jsem seděl v baru a začal mě manžel obviňovat, že mu screw manželku, se kterou je patnáct let. Propršel se až do cadillacu mého cool drunkerství, vůbec šálky whisky padají dnem navrch, když mě jebe někdo za něco, co jsem neudělal. Chladnokrevný klaun stiskl spoušť a neslyšná nedělní puma spadla na můj klid. Přes odrazy vidím kožešinové listí a kobaltové listí, listí podzimu prostě s mírným úžasem bezostyšně kulatí hbité stromy plné záhad. Korunami stromu svítí duha jako déšť. Umělá mračna slibují svobodné počasí. Musel jsem přerušit zadumání. Protože přišla manželka.
Skanul na baře právě, když já, omámený povaleč, jsem si vykládal s jeho ženou, ve vší počestnosti, že?

Miliardové zástupy se přibelhaly, aby nás odtrhly.

Šálky whisky plné popela. Následující whisky je na tebe, ty podivuhodný žárlivče.

Kdo se objeví, objeví se zpravidla pozdě, jak ten chladnokrevný klaun, který si dovolil na mě vztáhnout ruku, pásek, který tohle všecko spískal.

Pergamen by mě nepřekvapil víc, kdybych ho našel v mrazáku, než že si dovolí střízlivec sáhnout na opilce.

Mráčky běží podél pobřeží, tak napněme plachty a vydejme se dál. Přisprostle dále.

Ne umquam desperaveris

Nikdy to nevzdej. Myslím, že autorem následujícíh slov je Teodor Pištek. "Chci poznamenat, že mým přičiněním se zrodilo něco neobyčejného, co za komunistického režimu podrývalo morálku těch, kteří si cenili jen sebe." Pokud není, tak jsem si je vymyslel. Tato navývost skromná poznámka došla svého určení v nepraktickém obyvateli Žižkova a pražských náleven, aby ji zprofanoval na Hradě a stačil s ní ostatní obyvatele natolik otrávit, až už nebylo co oslavovat a před kým se chlubit. Řeč je samozřejmě o pravdoláskaři blahé paměti a cinkání klíču coby manifestu revoluční změny nálad. Mohl bych svým pověstným způsobem zaútočit na bývalou hlavu státu, aby si provždy jeho životopisci zapsali za uši, že být věřící neznamená automaticky přijímat milost, i když by pastor třeba tvrdil opak. Všecko si člověk musí zasloužit - kór něco tak objímacího a svrchovaného, jako objetí od Boha. Zatoulaná ovečka se eventuelně vydá hvozdem smrti, aby našla své stádo, zvoneček zacinká a třeba bude žít šťastně až fdo smrti. Ale rozhodně bude jiná, než když se vydala do toho zpropadaného lesa, kde ji stačil opíchat jelen v říji. Bukolické idylky přísluší lidem, kteří mají čas na výchovu svých potomků, pro všecky ostatní vymysleli melodram a horor. Pro hrdiny možná ještě tak tragédii, ale moc bych jim nevěřil. To Asgarďané sestrojili našeho Boha a momentálně pracují na klonu, který bude dohlížet na Bronx, tam očividně původní judský Bůh nemá jurisdikci, poněvadž co tam se děje, to hlava nebere. Pokud jde o názory na potraty a gaye ve Vatikánu, asi od desíti let zastávám stanovisko, že svatouškům by se měla povolit uzda.

Nullum crastinum

Není zítřka. Cementové nebe na sebe stáhlo omamné červánky cizoty, plující v nezměru a jdoucí po spodkách milenců na lavičkách, po všech těch kočičkách v tangách a jejich mlsných jazýčcích dělajících si zálusk na obřího čůráka, který ji rozpárá dělohu a potrhá střeva. Zase se opakuje děj z roku, kdy byl na Kubě zastřelen ministr Antonio de la Guardia, z roku devetácticstého třicátého třetího.

Možná oddychuješ jako nafukovací člun, protože jsi jako malá příliš spala na břichu a praskla ti žebra, ze kterých je teď píšťalka. Mezižeberní oblouk vůbec stíhá jedna kletba za druhou. V těch místech bije srdce svým stejnoměrným tepem a narozdíl od penisu zná svoje možnosti, nikdy se nežene do situací, které by ho později mrzuly.

Někdy si připadám jako člen klubu seniorů, tolik stresu na mě dopadá při organizování. Nedávno nějaká černoška nedokázala vycouvat a vyjet s károu, tak jsem ji musel naznačovat, ať protočí kola na druhou stranu. Pořád vrážela do buicku před ní, až nadskakovala karoserie, nakonec po boji ujela. Vystoupila, prohlídla škody, které neviděla, nastoupila a snažila se prosadit znovu. Nejde o to, že má problémy s nějakým postupem, vtipné je to, že se nenajde nikdo, kdo by ji ty věci ukázal. A pak se divíme, že se mezi vás sáčkují běženci s utopenýma očima, před nimiž byste nenechali bez dozoru ani tchýni. V časech jakési celistvosti jsem písával vyprávění o událostech docela všedních, přesto s přesvědčivostí, podané tak věrně, že mohly konkurovat Blesku. Od té doby však minula velká voda a utekl nějaký ten pátek, kdy moje bezvědomá mysl bloudila v prázdnu a všecko přesvědčivé šlo ku dnu, poztrácel jsem korále nápadů a kramflíčky princezen nepadaly napříště nijak blízko mé rohože.

Beztak není oddechu na planetě sešlosti. Kolem spánků levitují hvězdičky, toužím spát jako marod v blázinci.

Nihil paeniteo

Ničeho nelituju!

Kosa na kámen a prach na uhelný prach.

Šukat děvky v kalhotkách od tyče. Kupovat jim z lítosti BMW. Dolce vita. Všechny striptérky zahynou strašlivou smrtí, vezme si je dech opilého draka Šmíráka.

Numquam solus vades

A nikdy nebudeš kráčet sám. Když přemýšlím o nadhozené možnosti, směju se do kapsy. Jedou jsem tak šel kolem tramvajového ostrůvku a oni tam dlaždili a nějaké nemehlo nemělo nic lepšího na práci, než mi mrsknout odštěpek čediče do oka. Tak jsem ho málem zabil, kdyby mě ostatní jeho parťáci nezadrželi. Co naplat. Rudý vzteky jsem se odebral do nedaleké nemocnice a začal bušit na dveře. Pan doktor se ptal, zda mám průkazku pojištěnce. Málem jsem ho udeřil po ostravsku mezi oči. Myslíš, že u sebe nosím průkazky, ty kašpare? Otočil jsem se, že odcházím a nikdo mě nezdržoval. Vyšel jsem prosklenými dveřmi a dál se nechal unášet chodbou invalidů až k výtahům, které měly maximální nosnost 350 kg. Se vším tím vztekem a tlustou maminkou kojící caparta se mi zdálo, že se pod námi výtah povážlivě nahýbá. Nicméně jsme úspěšně přistáli v prvním podlaží, kde na mě u příjmu čekal strážník a hlasitě se jal vyvolávat mé jméno. Ignoroval jsem ho. Pořád mi ťukal zezadu na rameno, víc mu však jeho zbabělost nedovolila. Nikdy více do Poruby. Radši zahynout na výtok ektoplazmy do duhovky než polemizovat s domýšlivým oficírem o povaze mé návštěvy. Z kusých zaštěkaní, která ke mně došla, jsem se dozvěděl, že policie dostala anonyma, že chci nechat vyhodit nemocnici do vzduchu, ti dělňasové od tramvají si ze mě vystřelili. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Napadlo mě, že se zúčastním válečné partie, ale bylo pozdě. Cítil jsem se unaven od hlavy až k patě, oko pálilo jak čert a moje holka už se týden neozvala, asi se přešvihla (a to jsem ještě netušil, že o týden později má v plánu skočit z mostu). Toužil jsem jen spát spánkem definitivních outsiderů. Kolem rtů zahrál mladé sestřičce úsměv, když scházela z točitého schodiště. Numquam. Quam. Sero. Potius. Ochutnej kozičky mladé dojičky.

Novum castrum

Vykastruju tě. Řezník zatopil svýma čtyřma dětma v kamnech. Nezřetelná stínohra jejich výkřiků na skleněných stěnách, neboť všechny agónie jsou hlučné a každé drama se má odehrávat před početným publikem. Po cestě z bordelu (smráká se, čas na pivo) vidím odhodláné namlouvání jiřiček ve větvích. Tentokrát odolám pokušení a nebudu po nich házet šutry. Krutě pyká ten, kdo potlačuje příznaky. Dnes si však povíme o demenci.

Co člověka přepadá, když zjistí, že ho zasáhla demence? Zmatek? Určitě. Strach? Asi ano. Ale hlavně:

Prudké horečky, zimnice, všelijaké revmatické choroby. Nutí ho probíjet se z hlubin zoufalství, i když se tělo ustavičně staví na odpor. Víme, že při nástupu demence tělo je jen taková nádobka, křehká a neduživá, smete ji kdejaká peroutka. Počíná si prostě k lidem nelidsky.

Zabušit na vrata - ale co, jděme ještě dále. Zazvonit na zvonek!

Na zvonku stojí doktor Moudivláček, homeopatik všeho druhu. Domlouvám si s ním schůzku. Jde o to včas přijít na vizitu, svléknout šaty, nechat se prohlédnout a zas odejít. Nemá námitek vůči jizvám ani vředům, které zdobí mé tělo. Je to solidní chlap, na mou čest dobrý chlap.

Trochu podivín, ale má zásady, tak lang zal hij leven. Nechť si žije, de zeer eenvoudige monster. Jediné, co na něm vzbuzuje pochyby, jsou ty jeho trhavé pohyby jak vystřižené ze zpomalené grotesky neonek v akváriu, když jim natrhnete ocas. Hýbá se jako chirurgická ocel před vytřeštěnýma očima houpacího koně, až na to, že v tomto případě koněm je mladá dívka, která prvně vidí na vlastní oči nabroušenou čepel nože. Před vším působivým se třeseme.

Všechny stěny z mých nočních můr jsou ze skla. Někde v labyrintu je ukryt pamlsek. V boudě při místnosti s pamlskem čeká osmipérý čokl, který na povel znásilňuje malé holčičky. Nevím, proč jich má právě osm, ale možná to souvisí s nějakým výkladem v satanistické bibli, že osm je víc než šest a osm často mají hmyzáci a podobně. Jelikož mladé holky ani osm otvorů doposud na těle nemají, poznají, jaké to je...prohloubit díru drápy, být potrhána nelítostným zubem, nechat si páníčkovou sešívačkou slepit rty atd. a zjistí prvně v životě, že chlapům by se neměly příliš oddávat. Jsou samozřejmě i emancipované školačky, které padají do náručí klukům samy nevědouce o komplikacích, které ve vztahu mohou nastat. O svazování proti vlastní vůli či horších zvěrstvech. O takových ale dnes mluvit nebudeme...

Rád bych poděkoval všem těm, kteří přímo nebo nepřímo propadli demenci a přispěli tak k vzniku tohoto článku. Fascinuje mě jejich vyhýbání se závazkům, je v nich něco z červivého jablka, které si had obtočil kolem kůže. Proč do úmoru probírají dementní ženy jedno a totéž téma? Nepochopitelně. V době, kdy se Adam poprvé pohádal s Evou, by si nic takového žádná dáma nedovolila. Ale nyní. Jelikož pomalu každá emancipovaná ropucha vystupuje v televizi i rozhlase, přichází trestuhodně ovlivněným děvčatům stále častěji na mysl, aby nesmiřitelným mužům vzdorovaly a šířily tak rozčarovaní v řadách těchto posledních vládců vesmíru, generačně trochu v křeči, ale co, neházet flinty do pole, co je rozbité, se dá s trochou chuti spravit, čímž vlastně otevřeně napomáhají konfliktu a působí, že i muži dementí.

Populární a poučná

A fale biją o las - i nikt nie wie,

Kto kogo spycha i kim kto pomiata?

Norwid

"Vykouřím ti z hlavy starosti," řekla kuřačka, než zmizela v oblaku dýmu. Vyšukám ti mozek z hlavy. Řekl neznámý, než se vrhl nosem napřed do propasti. Oba mají o zábavu postárano. Jedna experimentuje s jazykem, druhý si rozbíjí kosti napadrť, nechává stéct kamínky do krevního řečiště.

Když jsem klátíval vedoucí turistického tábora Orion, dodnes si pamatuji, jak voněla po granulovaném hnoji a rdesnu, moje znalosti zakoutí malebných jihočeských vesniček vzrostly a všecky ty hrady a zámky po našich předcích, stejně jako tvrze a kláštery se přede mnou otvíraly, jako kdybych k nim měl paklíč. Poznal jsem např., že mocný rod Vítkovců soupeřil o vliv s Přemyslovci a že Třeboň, Český Krumlov a jiné bašty vypadají zevnitř docela jinak než soudě dle fasády. Jistý Vilém z Rožnberka na půvabné Kratochvíli oslavoval narozeniny, a já si myslím taky, že v takových honosných vilkách by se dobře pařilo.

Bavilo mě spokojeně naslouchat, jak měli nějací kustodi přednášky o silnicích z dusané hlíny a štěrku, jak na ně namrdali kolejnice a dřevěné latě či co, možná spíš trámy, latě jsou dobré na hoblování, ale ne na pobijení pásy kujného železa. Na pražce, které ležely namrdané, navrtaly ďury, jen pro jistotu a celé trámy zapouštěli do nich příčně. Vznikla koněspřežná železnice. Přes sto kilásků rajtovali zachmuření mamrdi na koních nebo snad i oslech, aby dotáhli nějaký artikl přes nehostinné pásmo do obchodního řetězce, do tehdejšího Makra.

Selfie.

Ryba s nádechem do námořnické bledi

Tělesné schráně, toť jasné, postačí málo,

ba velice málo - jen to, co ji bolesti zbaví

a nejednu rozkoš ji nad to dovede schystat.

Toužíte po billboardech, protože jsou na nich prezentovány krásné, nedosažitelné věci? Nebo po věcech, které jsou tak hezky prezentovány na reklamách? Jsme obklopeni obrázky přepychových výrobků, ale takový krajíc čerstvého chleba namazaného sýrem už neoceníme.

Jste všichni kojoti. A jen jako kojoti doceníte kokoty. To jsem zas já!

Parádní kousek

Štěstí - mít kde bydlet

Kamarádi

Obejít se bez nadřízených, vyvarovat se blahosklonností, skrytých bojů

Dokázat přemýšlet

Žít s převtělenou Madonou Giovanniho Belliniho, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností, která by se oblékala do vršků z umělých materiálů, jež by pořídila ve výprodejích v levných obchodních rětězcích.