Představte si, přátelé lahodného mokačína, že jsem zavítal do kavárny Wild roses v nejcentrovatějším centru u mrakodrapů. Pod stísněným loubím spleteném z puškvorce se od západu částečně skryta očím náhodného turisty prostírala hromádka dobře vyhlížejících mladých lidí. Už jsem doufal, že usednu ke stolu, resp. že přisednu ke stolku, kde si slunila nohy roztomilá petite manekýna popíjejíc z hrnečku s logem trnitého poupátka, když tu mi zrak sklouzl po jiných šik nohách a zadečku a vystoupal až k nebezpečně vystouplým vnadám hrudního koše. Bezpochyby koketa, říkal jsem si. Tu musím poznat! Tak jsem jen naznačil odsouvání židle u té první brunety a vydal se raději kolem slunečníku k oné druhé, elegantní tvářičce pravděpodobné maminky, která tráví svůj čas vypisováním úředních listin na 55. - 60. patře výškových budov, ženské bez vztahu, protože v románku s telefonem či její šéfkou, které poslušně ráno co ráno chystá kávu.
Začal jsem ji opíjet rohlíkem, tvrdil jsem, že mám barák za 100 mega a super káry. Pak jsem vykřikl před všemi, anglicky, to se rozumí: Jediná bytost, která byla smyslem mého života, se mnou skoncovala. Jsem sám a trpím! Zároveň jsem prokládal svá slova hysterickým smíchem. Jsem sám jako kůl v plotě, jak sirotek se špatným chrupem. Jako kadibudka v poli a golfový vozík na židovském hřbitově. Celé roky jsem toužil se otrávit. Vzít si arzenik nebo jiný jed. Polknout ho zcela obyčejným způsobem a co nejméně trpět, zředit třeba dvěma třetinami vody a vypít na ex. Sebrala si kabelku a kvapem odešla. Na stole zůstalo ležet nedopité našlehané kapučíno.
Žádné komentáře:
Okomentovat