Lézt po zmrzlém kamení, v ponurém tichu chrochtat, hřmít vzteky a biřmovat u hrobu nebo pírkem děvku lochtat? V nepřebernu možností utápíme své osnovy přebývání.
Mám ti to sladké tajemství jak slavík vyklokotat v loubí? Či jen vyzpívat mám, co mi zmítá srdce hloubí? Pět let žiji jen pro tebe, jen pro zákmit nylonových podvazků, pro tvůj otoman a vím snad, jaké to je, nebýt živ už víc? Tys touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší, mou žalostí. Z mých pustých dní tkáš nebeský šat. Tys osudem mi dána, z tvé ruky byť i zkázu vzít, jsi holubička krotká, jemná, hravá, líbezná, když s holoubkem se potká. Na tu tvou tvář i duši bez klamu se nelze dost vynadívat, slyším, jak mluví se mnou v bezčasí, stejně rozpustilá jako v minulosti, když ses zrodila z mořské pěny, dokonalý vzorek ženy.
Žádné komentáře:
Okomentovat