A nikdy nebudeš kráčet sám. Když přemýšlím o nadhozené možnosti, směju se do kapsy. Jedou jsem tak šel kolem tramvajového ostrůvku a oni tam dlaždili a nějaké nemehlo nemělo nic lepšího na práci, než mi mrsknout odštěpek čediče do oka. Tak jsem ho málem zabil, kdyby mě ostatní jeho parťáci nezadrželi. Co naplat. Rudý vzteky jsem se odebral do nedaleké nemocnice a začal bušit na dveře. Pan doktor se ptal, zda mám průkazku pojištěnce. Málem jsem ho udeřil po ostravsku mezi oči. Myslíš, že u sebe nosím průkazky, ty kašpare? Otočil jsem se, že odcházím a nikdo mě nezdržoval. Vyšel jsem prosklenými dveřmi a dál se nechal unášet chodbou invalidů až k výtahům, které měly maximální nosnost 350 kg. Se vším tím vztekem a tlustou maminkou kojící caparta se mi zdálo, že se pod námi výtah povážlivě nahýbá. Nicméně jsme úspěšně přistáli v prvním podlaží, kde na mě u příjmu čekal strážník a hlasitě se jal vyvolávat mé jméno. Ignoroval jsem ho. Pořád mi ťukal zezadu na rameno, víc mu však jeho zbabělost nedovolila. Nikdy více do Poruby. Radši zahynout na výtok ektoplazmy do duhovky než polemizovat s domýšlivým oficírem o povaze mé návštěvy. Z kusých zaštěkaní, která ke mně došla, jsem se dozvěděl, že policie dostala anonyma, že chci nechat vyhodit nemocnici do vzduchu, ti dělňasové od tramvají si ze mě vystřelili. Nevěděl jsem, kam dřív skočit. Napadlo mě, že se zúčastním válečné partie, ale bylo pozdě. Cítil jsem se unaven od hlavy až k patě, oko pálilo jak čert a moje holka už se týden neozvala, asi se přešvihla (a to jsem ještě netušil, že o týden později má v plánu skočit z mostu). Toužil jsem jen spát spánkem definitivních outsiderů. Kolem rtů zahrál mladé sestřičce úsměv, když scházela z točitého schodiště. Numquam. Quam. Sero. Potius. Ochutnej kozičky mladé dojičky.
Žádné komentáře:
Okomentovat