Ta svou dírkou díru do světa neudělá

Představ si zahradu ledových květů,

bělostně skvoucí, stříbřitě šedou.

Není jí na území nám známých světů.

Jen představ si krásu - tak průzračně bledou.

Co tančírna závěje bytosti slouží.

Bytosti nádherné. Bytosti bledé.

Bytosti co po slunci jarním zoufale touží.

Bytosti oděné do róby šedé.

Tancuje bosa, dívenka bílá.

Bledá a chladná, co ty květy ze skla.

Tancuje panenka, lehká jak víla

a volá po teplu, po slunci ze sna.

Kolik už staletí je kráse vězněm?
V zahradě skleněné, bez slunce svitu?

S krásou co neumře, co působí něžně,

však na druhý pohled postrádá citu?

Tak dívenka skotačí ledovou plání,

se sny a touhami o sytosti barev.

Když vítr zazpívá, hlavičku sklání,

schovává oči - tisíc let staré.

Jediná barva na skvostné bělobě

kapička rudá se třpytivě skví.

Překrásně plná ve svojí chudobě

a smysl smrti v té krůpěji tkví.

Dívence divící se plní sny

s krůpějí její krve

jde vstříc teplu.

Jenom dívka dokáže takovými obraty vytvořit obrázky ledových květů a spanilých tanců víly. Takže se divím, jak se dívčí výtvor ocitl na mém blogu? Nemám s děvčaty nic moc společného. Sice pocházíme z ženy, ale máme bimbase.

Ležím celý dny schoulený v posteli, do práce už nechodím, mám chandry, jen do sebe liju jednu whisku za druhou a nadávám na zkurvený systém. Zkoušely jste si někdy vykouřit vlastní penis? Asi spíš ne, protože jste děvčata, ne? Já to zkoušel hodněkrát. Nevím, co dělám špatně. Mám problémy s játry a páteří, ale hlavně se sraním. Všecko jde do sraček, doslova, pořád se mi rozpohybovávají střeva, takže jsem třeba desetkrát denně na velké. Navíc se ucpal hajzl a já jsem úplně levý na všechno, takže si ho neumím spravit. Když zavolám kámošům, jestli si nemůžu odskočit u nich, řeknou něco jako: jo, jseš vítán, S., u nás se můžeš kdykoliv vysrat! ale řeknou to takovým tónem, že pak vůbec nemám chuť někam chodit... Prostě se pokouším si teď vykouřit ptáka a cítím, jak mi strašně rupá v zádech, krk mi ochabuje, svaly se hroutí. Začnu si nejprve mastit tágo, když si ho nahoním, aby bylo co nejdelší, tak si zapřu nohy o příčle postele, ale pak je tu zas ta prdel, chvěje se jak vrabčák umírající na mrazu, a navíc bachor... jistě si dámy umíte představit, že nejsem žádný model, takže místo vyrýsovaných buchtiček bříška mám pivní cejchu, přes ní se převaluje sádlo a praskají tuky, a nejvíc bolí to, že nechybí půl metru nebo kolik, ale schází doslova milimetry. To je pomyšlení nadmíru bolestivé. Špička jazyka a koneček ptáka se bezmála dotýkají, jsou tak blízko, že se zdají být spojeny, ale nejsou... je to jako věčnost daleko, i těch pár milimetrů, půl cenťáku...Hodinář, Velký Šéfík, Otec světel, Architekt vesmíru, prostě ten, co nás dával dohromady, zatraceně dobře věděl, co dělá... Zde na zemi nám nedopřeje jediné potěšení. Beztak se nám, zoufalým, z orbitu směje.