pondělí 26. října 2015

Srovnej čuráky juxtapozičně

Abyste si, zvláště má nastávající, nemyslely, že jsem, když se navalím, odporný slimák nebo nedejbože špatný člověk, dovolil jsem si sepsat ještě jednu poslední ospravedlňující stať, která mě doufám ve vašich rozkošných namalovaných očích pozvedne na roveň dinosaurů nebo aspoň víš než k ubohému opičákovi. Přemýšlel jsem tuze těžce, o čem bych mohl psát, protože nic neznám, nic neumím, když tu mě do hlavy uhodilo tiskacími písmy: ALKOHOL. Pověz jim o svých začátcích s těmi břečkami, ať jednou provždy děvčata pochopí, že jen opravdičtí chlapi pijou od nevidím do nevidím a často taky oslepnou a cestu jim zkříží nějaká ta opilá sukně, prostě opravdickost se projevuje od vypitých džbánků.

Bylo mi pět let, když jsem se poprvé opil. Vím, že je to klišé a dokonce bych se měl trochu stydět, protože dneska je v módě začínat ve čtyřech, ve třech, ba i v půl roce žití, místo sunaru syn mého známého popíjí becherovku, ale vem to nešť, začal jsem zkrátka až v pěti letech, zato jsem na rozdíl od těch mladších ročníků vydržel o to déle. Pamatuji si, že to bylo v létě, v srpnu, byl horký den, po rozpáleném chodníku jsem šel bos a měl jsem v ruce obrovskou karafu s vínem. Otec zrovna popíjel asi v půl kilometru vzdálené nálevně a matka mě poslala, abych vyřídil, že může dnes večer zůstat v hospodě o něco déle. Říkal jsem si, že v té nádobce musí být asi velmi vzácná věc, když se tak krvavě rudě rozlévala do stran jako se rozbouřené vlny rozlévají s přílivem do zátoky. Stejně vzácná a možná stejně lahodná jako mořská voda, možná se špetkou méně soli. Zabočil jsem do uličky a řekl si, že už nazrál můj čas být chlapem. Usrkl jsem. Můj první dojem byl, že ta tekutina není vůbec dobrá. Napil jsem se víc a začal jsem ji reflexivně dávit, napůl ji zvracet. Jenže pravý chlap nikdy nepoleví, i za cenu zhroucení a smrti, a proto jsem si řekl, že vytrvám a že hnusný lék lze užít jen jedním způsobem - polknout ho. Nevím, kolik jsem vypil, ale obsah karafy se povážlivě zmenšil. Než jsem doklopýtal k tatínkovi, měl jsem už za sebou tři zastávky, divoce mi bouřilo v žaludku, srdce mi bušilo o překot a nemohl jsem dýchat. Přitom šlo nepochybně o kvalitní, ne natrpklé a nakyslé víno, matka by otci nikdy nedala šunt. Když pijou dospělí, mohu já taky, jenže pro dětské útroby je víno jed, s chlapy s knírky a pivním bříškem alkohol už příliš nenadělá. Usnul jsem u posledního kandelábru na rohu ulice, kde otec popíjel, objevil mě náhodný štamgast a šel otci poreferovat, že jeho synek spí jak mula u lampy veřejného osvětlení. Byl z toho celkem poprask, div, že mě nedonutil vyzvracet obsah žaludku zpátky do karafy. Víno zkrátka přišlo nazmar a má hrdinská oddanost věci se neobešla bez pohlavků a výčitek. Nicméně, po pár týdnech se na celou záležitost jakoby zapomnělo, ve mně ovšem vězel vetřelec neuspokojení. Stále častěji jsem se potuloval poblíž nálevny, kde otec pil. Najednou jsem se nedokázal odtrhnout od pohledu na pivní tácek nebo i obyčejnou hostinskou za pultem. Všecko mě vábilo k těm pěnovým mokům a když si někdo dal objednat domácí pálenku, musel jsem se obrátit na obrtlíku a vyběhnout pryč do pole, protože touha ji vypít mě drásala až v konečníku, někdy i na patře, jako Lotovu ženu vábily solné sloupy v Sodomě. Bylo mi šest, když jsem se seznámil s dcerou nových sousedů, byla asi tak ve stejném věku, měla ohnivé vlasy a celkově irské vzezření, její otec byl osmahlý, vyzáblý a vypadal krutě, měl opasek a nosil při sobě obušek, asi byl policista v přestrojení. O matku přišla při požáru tkalcovny. Navzdory ztrátě i on pil víc než dost, jako by ji chtěl propít až do dna. S Irinou, tak se jmenovala, jsme se okamžitě spřátelili. Byla mnohem chytřejší než já a dokonce ani nepila alkohol, ale mrzelo ji, že její otec na ni nemá čas a raději tráví s kumpány čas karbaničením a kouřením doutníků a hlavně pitím. Chápal jsem ji a soucítils ní, kdybych neměl tolik fantazie, nabídl bych ji, že se stanu jejím ochráncem a celoživotní oporou, ale místo toho jsem začal krást v obchodě piva a sledoval, jak mi mizí v hrdle. Pil jsem a chlubil se jí, kolik vypiju, protože mi záleželo na jejím dobru. Chtěl jsem, aby se stala mou manželkou a nebýt ní, sotva bych se v životě později dostal do takové bryndy, ze které mě už můj Anděl alkohol nevytáhl. Věnoval jsem ji veškerý volný, střízlivý čas, kterého ovšem diametrální řadou ubývalo. Cítil jsem, jak z mého mužství pozvolna ukrajují kastračním nožem, neviditelná síla byla vykoupena slabostí a mě pěstičky zvolna musely uznat, že některé věci, co vidím, jsou zmatené. Delirium zkrátka už si na mě brousilo jazýček a zkušenost, jakkoliv veselá a světlá, neboť děti nevidí celý rozsah utrpení na světě, mě pomalu začínala strašit. Pivo ani víno mi stále nechutnalo, zato jsem začínal přicházet na chuť rumu. Naučil jsem se sedat na vozech naložených pytli s brambory, zahalen houstnoucí mlhou podvečera, a otvírat láhve rumu, zatímco mi nohy brněly nečinností a ztěžklostí únavy.

Žádné komentáře:

Okomentovat