Oslavy v drogerii

Činnost je jenjakýmsi prozužíváním sil smyslů, jejím vyhořením, ochabnutím, morálka slabostí mozku. Za dynastie Ming neboli Ta Ming vzrostla polygamie a Velký král světla pěstoval na vietnamských plantážích balvnu, sám tkal a produkoval porcelánové destičky. Aby se úředníci ubránili před kočovníky, vystavěl Velkou čínskou zeď a když byly v roce 1556 severní provincie Číny rozvrásněny masivním zemětřesením, přišel Ta Ming wang a prohlásil, že už přírodu víckrát nenechá drancovat na lidských životech či hospodářském blahu, následkem čehož se spustila vlna rolnických povstání. Ženy v Mezopotámii měly od 24. století p.n.l. zapovězeny polyandrii. Trestem vůči prohřešku byla smrt utopením. Podle řídnoucího množství žen v populaci dalo se usuzovat, že v nich stále vězel osten hříchu.

Přemek z Šumperka

Je zabiják, břitvu místo zubů. Porve se a všecky zbije.

Když se napere, zpívá u tupláku:

Kdo mrdce jen nadává,

ten nemiloval ji ani,

neb láska odpustit má

a nezná proklínání.

Návrat ze zablácených cest

Noc se dnem se v dávání si přednosti střídá, dočkej času, buď jako lípa košatá, co svou korunou se bzučícího reje včelek dotýká. Oděj se do chládku, nech ptáčky přiletět. Jen co se naučí zpěvu, do daleka zas odletí. Ciť se jak to poupátko, co z něj se line spanilá vůně a co srdce po něm stůně.

Zdravého člověka vždy polije ruměnec, když napíše báseň

Jen nemocní, nemocní v jádře, nemocní a svatí, podivní a místy zlatí píšou básně, aby je nepolilo, ze všeho přesvědčení, z trampot, z nudy, co já vím.

NEpíšou je banditi v důchodu, staří páprdové v podvlíkačkách, extravagantní ženy, které vypadají jako zbraně, které zrovna jako zbraně nabijeme a odjistíme, než nás devět milimetrů s tlumičem odstřelí, neústupní likvidátoři sebevíce zbláznění do zvuku padajících bowlingových kuželek, NEpíšou je i sloužící na hradě Kašperku, zarytí stoupenci kalicha, svobodní povolanci, ozdoby cirkusů, třeba nejzarostlější muž na světě, NEpíšou je taky hovádka bez špetky soucitu, pilné masy farmářů v odlehlých končinách Nebrasky nebo dobrodružní horolezci dýchající póry klikatého úbočí hor.

Dusil jsem se krví, pískem, sedával kolem ohňů a proklínal život, mohutně si přihýbaje z lihových nápojů. Nikotin a xylen spálily mé plice. Lenošný jak mýval, ničeho nelituju. Poslední zbytky nevinnosti vzaly za své na úsvitu neřesti. Pochodem vchod, jen to vím, že další srdce zkruším. Nešlo mě zabít o nic víc než zombie. A směju se dani z alkoholu!

Jsem hovado. Nemám mravního smyslu.

V umrlém pohledu se zračí pouhé vyčkávání na večer, kdy se knajpa naplní smíchem přivandrovalců z kdejaké pastušky a já budu moci hlásit další rundu na mě. V břiše mám sauropody... jak jinak vysvětlit, že stále přežívám nekonečnou hostinu?

Občas potkáte člověka, který v sobě něco má, něco, čím by mohl léčit, snímat rány a útrapy z čel, co vykříčí do celého světa a jako věstkynin výklad se začne zvolna naplňovat, a to, co slyšíš dnes, tě přivábí, abys přišel i zítra a nechal se balamutit nebo aspoň abys hovoříval s tím problematickým, choulostivým člověkem o tak ohromných událostech, sleduješ ty tekoucí obrazy, které se nádherně jako tvář mladé ženy promeňují v obrazy a barvy ještě zajímavější. Uvádí v nadšení jeho bláznivé řečnění.

Jsem sice prasák ze staré školy, výstřední, ale vždycky mě polije, když čtu ten nadpis zde na blogu, svítí jak neón, krása a symetrie. Vždycky jde totiž o semeno, buď se ujme a není moc kyselý, nebo se neujme, a pak se nemáš s kým sbydlet. Vždycky jde o varlata, když máte jen jedno, tak neuděláte tak krásné děcko. A vy to víte. Jen se bojíte o tom mluvit. Jsou někteří, kteří se nebojej, ale pak končí v kriminálech, mají truchlivý zkušenosti, protože řekli, co si měli jen myslet v duchu.

Je vícero typů, na některé může spadnout world trade centre a nic se jim nestane, někteří vlezou na krasavici a chytí vředa. Jsou tací, co dají na posvátné svazky manželské, mlčky trpí a nechají si zatejkat do bárky lásky a jiní, co se kurví jako kořalečníci, bim bam vytahují bimbasy na prodavačky v trafice a pak se na půdě oběsí. A teď, kartářko, co je, do vytahaných cecek, lepší?! Ani se nezmiňuju o švindlířích, kteří předstírají spokojený rodinný život, zatímco o stovky kilometrů dál vedou ještě jeden, rovnež tak počestný.Ti se poznají po kolínských, že jich maj nastříkano vícero druhů na obleku a vítr burací do skel jejich meďáku, když se ženou z příkopu domů, do toho druhého domu. Mají je vytahané jak štangle od salámu, protože furt tlačí na pilku a ratata tatara se přetahují o flek v posteli.

Časteji trpí na nemoci močového traktu. Není se co divit. Takové nádherné prso s úžasnou bradavkou, do kterého můžete neomezeně kousat, vzbudí sval raz dva. Není těžké být statečný, když člověk žmoulá bradavku. Dokonce se musíte přemáhat, abyste neřvali vzrušením. Neduhy spojené s čuráním u takových počestných otců rodin nejsou nijak vzácné. Dokonce často zajdou za urologem a ten jim potvrdí, co už tušili. Mají kapavku nebo rakovinu prostaty. Na raka jsme všichni dost staří i v mládí. Dejte si před milováním se slečnou v posteli jogurt, uvidíte, že rituály napomáhají sblížení. Lpěte na blízkosti, čistěte si zuby a pouštějte si gramodesky. Nic vás v životě nepřekvapí. A když budete dost vytrvalí, dopracujete se k lákavým šarádám, že i ta nejcudnější se na moment stane solidní nevěstkou.

Jeden strejda říkával: Piš jako zamilovanec. Stejně zmateně jako osoba, které právě oznámily, že celá její rodina zahynula při hromadné dopravní nehodě na dálnici. Při vytržení i při topení děláš stejný pohyb, vztahuješ ruce k nebesům, ne?

The unfed mind devours itself.

Zvonek

Konečně mohu vesele usednout ke svému psacímu stroji a naťukat sračky odceděné krví. Jak jsem se zmiňoval, týden přinesl celou řadu novinek a zvláštních příhod. Ukrajinská mafie na mě nastrčila padesátiletou ženskou, tady se jí říká snatch, aby ze mě vykřesala peníze, protože se bojí přímé konfrontace, že bych je třeba všechny vyřídil jak seriálový hrdina Ray Donovan. V zásadě o nic nešlo, akorát mě chtěla dost nekřesťansky vydírat. Vzhledem k tomu, že už se neozývá, tak ji asi má reakce stačila (zaskočit).

Říkám, že konečně mohu usednout, což není tak docela pravda, protože mám volných asi jen tak patnáct hodin. Poté se začne celý kolotoč znova přelévat do ustálené rutiny, v mém případě ne tak docela nepodobné železné košili, kterou si nechal impozantní charakter císaře Barbarosy odlít, aby se leskl v zrcadlech, kdy slabí hravě zmáhali silné a děti se dožívaly jen tří let, než skapaly na lepry a mory. Řečeno bez příkras: všecko půjde znova k šípku.

Skokan

Bohatý týden na zážitky. Takže už co nevidět, jo a mám nový sestřih, kačerí prdel atd. Pank není tuhej!

Čas je ještě hroznější suverén než prostor! Kdo je placen od hodiny, ví, že ztrácí čas, kdykoliv nevykonává činnost. Na světě platí jen dvě hodnoty. Peníze a penze. Přitom my bychom chtěli být raději křak, kterému se křiví větve. Zvlášť když jsme takové tragické bytosti, podrobené slabostem a mnohým mylům a dychtivě zažehnávajícím v sobě světýlko, či prométheovské ohýnky, svůj jas, který září pouhých dekád do tunelu smrti! Ale ukáže se, že i v jícnu umírámí má bohatý výhodu, může se uspokovat tím, že si v pekle či nebi koupí výhodnější parcelu a v podstatě se může odizolovat od bezďáků či umíněných psychoušů. V pekle mají oddělení pro hlavouny organizací typu Tesco, kde se probírá skutečný stav jejich věcí. Jejich duše, jejich vzdor, které se neopírají o ně samé, ale pro ten malilinký svět, který stačili obsáhnout, budou spáleny na povrchnost a zahynou dřív než bys řekl švec. Stejně nikdy nedosáhnete svých mezí, takže v klidu dělejte, co můžete, nakonec se zbortíte jak ta stará babka na přechodu o holi a než si posbírala nákup, marmelády a nutely pro vnuky, dostala vynadáno od pupkatého traktoristy, který jel náhodou kolem.

Ututlaná

Ta děvka. Ututlala nevěru, dokud se neprovalila. Pak litovala, že se kdy vrhala do peřin s čurákem. Nás známý ji vzal heverem po hlavě, ale nejdřív. Nejdřív vzal heverem po hlavě jejího šamstra. I když měl víc rozumu než ona, protože se pokoušel o útěk, doplatil na to, že nevěděl, proti komu stojí. Ona nevědomost na své straně neměla. Podstatným zdrojem jejího štěstí byla harmonická osobnost, která rezonovala se vším pěkným a zdravým. Uměla si koupit pěkné šaty, nasadit pěkné boty a vzít roztomilý klobouček, uměla se zasmát při hře dětí na pískovišti a když chtěla, dokázala se zamračit na otrapu, který ji ošahával v tramvaji. Vynadala mu tak, že se víckrát na trase do masokombinátu neukázal.

Její kniha života byla popsána očima důvěry v to, co přijde. Tak mi napadá, že nakonec dobré zkušenosti převážily ty zlé a ona mohla tím vroucněji držet na ty dobré. Ale tvářit se, že něco je v pořádku, když není, to dělá jen pokrytec. Kdežto ten její klátič byl samé opojení smyslů, bez sentimentu, erotický, zvířecí typ brutálníka. Žádná kázeň, jen ponížení, hnán korupcí síly, plachý asi jako Radovan Krejčíř. Přiživující se na ješitnosti, naplněn svým významem a důležitostí.

Nok

Věnováno humanlizards

Smrt ti hnije v chřípí jako spirála hodinového pera

leskne se na tvých víčkách jako lak

roste ti v žaludku jako dítě

Den, kdy se jí smrt

Máš oříšek místo hlavy. Cukrově bílá mrtvola s černýma očičkama v malé rakvičce a na oltáři za rakví byla fotografie filmové hvězdy.

Žít, to znamená chtít věci. Budeš chtít novou střechu, pěkné boty a zase budeš chtít spát, budeš chtít tropické plody a déšť, dobré maso, zatoužíš znovu a určitě po spánku. Zachce se ti koně, zachce se ti dětí, zachce se ti klenotů z velkých zářících obchodu a no, vzpomínej... nakonec se ti zachce spánku. Budeš chtít věci tak dlouho, až už je nebudeš chtít. A pak už přijde čas, kdy se jen spát a spát. Kdy spánek je veliká a krásná věc. A když už člocěk nechce nic než spánek, pak myslí na všechny spící. Budeš si to pamatovat?

Ukážou smrti, kdo z koho

Nevím, co chtějí všichni lidé. Co se dá chtít?

Je to odpočinek a pokoj údů a těla.

Lebka s nápisem nahé tělo žen

Cukrovou polevou máš napsáno na lebce nahé tělo žen. Podívej. Cukrová lebka. Ach.

Na ulici vidím psa. Zastavím? Sundám nohu z plynu? Ne. Bum. Pes je štastnější, je pryč z toho světa, navždy.

Kapela na náměstí znovu hrdě spustila. Jdu na corridu. Vyřítil se býk z ohrady. Běžel lehce, lehounce. Kráčí vážně a důstojně. Jako modré pírko hnané větrem. Býk se najednou zvedá jako černý útes. Chvilku se neděje nic zvláštního, pak ho někdo píchne. Pikádor? Matador? Nikdo pořádně neví. Dav vykřikne olééé. Býk se s žuchnutím zastavuje a chropotně ječí, jak mu ostří zajíždí hloub mezi lopatky.

Sním vlastní lebku

Míjím věž muezzinů. Ozývají se fistule mužů s hlasem žen. Něco dál za městem vydávají orseje jemnou sexuální vůni. Na černém nebi kloužou světlé stíny zahalené v mlze. Možná hvězdy. Slyším pár, který se muchluje v křoví a prosí mě, abych šel čůrat někam jinam. Moc z nich nevidět, ale zdá se, že jsou navlečeni v maškarních kostýmech bobrů.

Drží se v naší moči jako bílý obláček

Nervózně se vyprazdňuju, až jsem celý unavený, svět je bolest a únava, krev pulzuje v čůrcích moči. Skrývám čepel v hypnotických očích. Přijímám rozsekání, moč mi crčí ze slabin. Podupávám nohou a po zrádných stezkách se vydávám vstříc spánku do hájenky. Prší mi z nohavic a místo deštníku mám vlasy. Cestou si všimnu zkrvaveného lidského ucha, které leží jako krvavý amulet na poli. Jindy bych si ho vzal, ale dnes nemám na blbosti čas.

Vyzraju na smrt, na smrt zabalenou do rubáše jemné obilné placky

Nastříkej se několika druhy kolínské najednou

Nejabsurdnější hlášky, které jsem kdy od děvčat slyšel? Budete se divit, ale netýkají se vůbec sexu. Spíš otázek, na které neznáme nebo nechceme znát odpovědi. Když jsem objevil hnijího stehlíka v podzimním listí: "Copak nevíš, že dívat se na mrtvoly není slušné? Nemůžeš po nich chtít, aby obživly a jaly se tě chovat v náručí. Tak to nefunguje."

Když jsem nejevil zármutku při zpackaně zahrané sonátě na klavír v podání mladého žáka ze ZUŠky? "Už jsi někdy slyšel něco tak tklivého?" "Jenom tvoje znuděné vzdechy, když čekáš na odvoz do masážního salónu."

Což se stává a obyčejně nám jde k duhu, když nestojíte tvrdohlavě na svém, otevře se někde ve zdi tajná chodba a tam si můžete docela zašpásovat. Je to lákavé. Mít obroušené hrany se hodí. Jste víc jak spjati s tvrdým a rázným. Mít hodně hran nikdy nevěstí nic štastného, značí často ničemu nepřitakávat, nebýt k nikomu šetrným. Může příležitostně svědčit o vzácné, savé, dokonale receptivní povaze, ale většinou jde o potrhané citové vlákno. Tak třeba málokdy narazíte na huliče, kteří jsou podivně kostnatí. Ale čím níž jdete po stupínkách drogového žebříčku, tím spíš narazíte na takový stín kluka, kdo ví, snad i dospělého muže, ačkoliv by měl nejspíš být už všemi těmi pády uondán, stále trčí do makrokosmu svými podivně skelnýma očima, pavoukovitýma nohama vysoce vybraného individua, právě proto, že je outsider, které nemá problém se porvat o pětikorunu. Zůstaven sám sobě, jedinou jeho hračkou nejsou ženy, nýbrž sebehana. Má motor trabantu pod kapotou rollse. Pochybuji, že ve chvílích potřeby - tedy nouze - nad něčím přemýšlí, že přemítá o svém neštěstí a dosahu jeho vlivu, aspoň já o něm nepřemýšlel. Chtěl jsem víc a víc znít zvony umíráčků a nenapadlo by mě, že bych se mohl dožít zítřka, nikdy mi netrhalo žíly být mimo týden, nevnímat čas, teplotu ani káravé pohledy spoluobčanů, když jsem ležel jako pouhý šerý záchvěv chmury na veřejném místě. Stesk může vnikat až do nebes, ale nakonec nejde o nic menšího než vstát jako každý, zavázat si tkaničky a zajít si do Lidlu koupit rohlíky a flašku starorežné. Za peníze, o kterou oberete babičku přímo na kase. I když pohledy těkají do prázdna, za nima je vždycky dost prostoru pro změnu, proto ty velké návraty pobloudilců na cestu ctihodného života. Jednou jsem viděl starce si tak truhlařit rakev. Všechno zlato uhnije a samet překryje plíseň. Vůbec nepospíchal, zdá se, že staří přecejen milují život. Mladí básní o smrti a staří o mladých holkách, jaká ironie.

Ale abych se vrátil k článku, aby měl nějaký řád a nejen povrchní účel. Jestli chcete někoho setřít, našel jsem si seznam věcí, které byste měli udělat.

Schovávejte doma jídlo na nepřístupná místa.
Pokud s někým mluvíte, opakujte po něm vše, co řekl, formou otázky.
Napište "X - ZAKOPANÝ POKLAD" na různá místa v něčí automapě.

Stříhejte trávu kolem vašeho domu nůžkami.
Ptejte se vašich kamarádů na divné otázky a jejich odpovědi si zapisujte. Mumlejte něco o psychologickém profilu.

V jukeboxu pusťte tu samou písničku 15x.
Pozvěte hodně lidí na cizí oslavy.

Celibátník a děvkař

Osud nás všech jednoten!

Nechal jsem ji, aby si na mě pokládala fusky, když byla po dvanáctkách zmožená z práce v továrně na odlévání mýdla. Dělal jsem ze sebe klauna, abych ji, věčně nasrané kuřačce, vykouzlil dolíček na líčku. Teď má čtyřletého cvaldu, kterého pojmenovala Rákosníček. Ta holka měla v hlavě guláš odjakživa, ale takhle pojmenovat děcko, to už je na pováženou.

Předpovědi konce světa. Víme o nich, že jsou trochu skličující. Pokud je slyšíme prvně. Pokud v jednom kuse, nerozhází ani křehkou emařku v období vypořádávání se s otcem, který ji pohlavně zneužil. Hlásit příchod apokalypsy je jednoduše jednoduché, podbízivě laciné. Apokalypsa přijde, tvrdí média, jakási děvčina dokonce v nějaké seminární práci na fakultě strojů hlásí, že přiletí Halleyova kometa a mayský kalendář že nám zavaří rok 2013.

Přitom víme, že už v různých apokryfních věštbách, třeba v těch Šadrakových zjeveních, kdy pokorný Šadrák táže se Pána, proč se musí za hříchy do pekla, proč byl stvořen svět a že by mělo stačit jen dvacet dní, aby se člověk očistil od hříchu, se to hemžilo výstrahmi, všude od proroků po gnostiky máme dojem, že se s tím koncem světa nějak pospíchá. Jako by svět nestál za to, aby se v něm žilo. V posledních letech jsou ďáblova osidla mikročipy a satelity, už ne marnotratný syn nebo Poznání.

Mi připomíná, že mezi všemi strakatými najde se jeden bílý aneb kuře filozof. Když jsem tak jako malé klouče byl u babky na vesnici, hrál jsem si s kvočnou a jejími mláďaty, všiml jsem si, že všechna jsou v pohodě, jen jedno bylo divné. Tělíčko slaboučké, nijak neprospívající, často zůstávalo ležeti na bříšku, nijak nebralo účast na ruchu ostatních, nemísilo se mezi národ kuřat, jen tak občas obrátilo zrnko, na broučky nereagovalo, má smutná, zkalená očička, je škaredější barvou a když vidí, že ho nikdo nebere, jen tak zakvívá a běží nahodile nějakým směrem, do všeho zmateně vráží, padá do každé díry, hrnu se do každé překážky tak úzkostně a naráží do všeho tak urputně, až vysílené poklesá na bříško, zobáčkem ryje do země a ta kalná očka propadají kuřecí rezignaci.

A rozbitý nos

V článku nazvaném poeticky "Myši" jsem chtěl popsat své zkušenosti s hubením těchto škůdců, kteří se často schovávají po domech v úkrytech a číhají, kdy budou moct okousat.. a kurva, zapomněl jsem na dopisy z války, celou bedničku, asi nějaké liebesbriefe... z 43. roku, které jsem tam nechal ležet.. ladem, aby je sežraly myši! Hrom aby to. Nevadí, možná skrývaly hrozivé tajemství. Kupříkladu v nich mohl muž na frontě zastřelit velícího důstojníka a schovat jeho mrtvolu ve stodole, kde ji našly o dvacet let později farmářovy děti.

Dny tečou do bot, až z nich vybírám vápencovité sedimenty. Často v takových kalech, že bych už potřeboval nějaké vzorkovače nebo žlábkovité sondy, které by mi umožnili změřit míru mého zanesení.

Neříkám, že nejsou myši roztomilé. Akorát bylo cosi děsivého v jejich pohledu, když jsem na ně vzal lopatu, zabil jsem asi jen čtyři, ale bylo to, jak by umřela celá divize. Nechtěl jsem je zabít, ale dostal jsem příkaz. Buď zemrou myši, nebo už nikdy neochutnám laciné polské pivo v sixpacích. Takže je jasné, že převážily instinkty ožralce a ta lopata se octla v mých rukách jaksi automaticky.

Mají sklony utíkat do rohů a tam se skrývat, ale stačí je botou dokopat do směru, kam je chcete rozmajznout a bum. Nejspíš se netrefíte, ani hranou ani celou plochou, pokud jsou mrstnější. Moje naštěstí byly tzv. lenochodky, takže jsem ani nemusel lopatu použít, jednoduše jsem je přišlápl chodidlem. Ale vtip je v tom, že pak ještě žily, tak jsem na ně vzal malý žebřík a exekuci provedl do hlavy tupým, drtivým nárazem kovových nožek. Nejhorší bylo, jak se jim rozdělala střeva, když to schytaly ne celkovitě. Úpěly a pištěly, až se mi o tom pár spánků zdály noční můry. Byla to asi rodina, nejmladší šel na konec, byl z té popravy úplně vykolejený a vypadal spíš jak pulec, tak byl malý a nepodobný myši.

Což mě zas přivádí k té rajdě. Ty vůbec nevíš, že když spíš takhle na paloučku u lesa nebo kdekoliv na louci, že můžou přijít divočáci a vlci a medvídek a opíchat tě, resp. sežerou ti kosti, ale spíš bych se bál komárů, klíšťat, natankovaných boreliózou, blbých myší, co se vkradou do zavadel, nebo kanců s dvěma nohama, který tě přijde přímo znásilnit, už od chatky tě bude sledovat dalekohledem a přiblíží se v jeepu, až les zahalí tma, ty budeš svítit čelovkami a pak si lehneš čelem k obloze, spousta hvězd se rozsvítí, tehdy jeep zhasne a přijde ten kanec a bude konec. Neubraníš se ani myslivci na el es dé. Protože jsi proti nasilí. Volná Láska a Sex pod vlivem a Mír pro všechny, to je tvoje motto. Ty bys, ty ludro, chtěla pořád nové gelové nehty a perličky na ně, ale na Sibiři bys pošla první den bez potravy. Ani to vyjebané reiki by ti nepomohlo. Nebo co bys dělala s polárními energiemi, když se podchladíš, odejdou ti ledviny, začneš se třást, zpomalí se reakce, kůže ti zmodrá, naskáčou boule, začneš halucinovat a to nejlepší nakonec se ztratí v tepu, mozek spolu se všemi pochody se zastaví a ty s ním? To už by nebyl čas na rotování koulí v dantienu. Velikostí jasného světla. Neprodýcháš si čakry ani omylem. Dlaněmi si můžeš vizualizovat tak akorát hovno. Tak prosím tě, zmlkni, zmlkni, když už jsi mrtvá.

Jenom čtyřicet lidí během historie na planetě vědělo, v jakém jsme svrabu. Teď je to už jen šestice lidí na celém světě, z nichž čtyři meditují na poušti a mají stoupence, které učí poznání Z Nuly vše pojde, do Nuly se vrátí, jeden je nenapravitelný trestanec a alkoholik a ten poslední jsem já. Blíží se doba, kdy vám zatuhne úsměv, už žádné cukrkandly, žádná vaty a strefování míčkem do terčíku na pouti. Tvrdá realita přichází, třeste se.

Při nástupu do vlaku - jsou to pokaždé jiné vlaky, jiná nástupiště - mě vždycky potká někdo z minulých životů. Zamává a řekne: oh my god, S. Myslel jsem, že jsi mrtvý.

G. říkal, že to táhneš s C., jenže C. chodí s P. a do toho sestra L. vykládala, že už nemáš zájem o C. a chodíš do tanečních za bratrem O., kteréhož otec platí alimenty I., jenže ta je v tom celém nevinně a teď za trest chodí s outěžkem.

"Dobrá, děkuji za uvedení do obrazu."

Trpí nejvíce jenom nevinní.

Tolik je na světě párů, že je až k nevíře, když je někdo přechodně sám. Opravdu, šance, že budete single, se rovná ve facebookové době šanci, že vám meteorit provrtá hlavu.

Tempora

Dopíšu to… jen co se posbírám podlahy. Ne, fakt. Dokážu se naprogramovat k úplnému soustředění, navzdory únavě a zánětu žil. Dostihla mě totiž má mladistvá léta chorob a obvazů, která se tady jen tupě upevňují!

V první řadě je divné, že paralelnisvet končí. Dora nás opouští nečekaně a s lítostí v srdci musíme říci, že smutně. Snad v sobě nalezne sílu a bude pokračovat na jiné adrese nebo v jiném paralelním světě.

Načež se odporoučela do módního salónu zanechávajíc mě v obludném zmatku, že já o minulý zelený čtvrtel raději neseděl doma na prdeli a nenalíval se absinty v pohodlí plesnivé skříňky z mahagonu. Chtěl jsem uchopit krásu, unikala mi, zanechávala jen flašku v rukách mých. Mluvím o nějaké holce, se kterou mám nevyřízené účty. Myslela si, že mě doběhne, když mi dá kopačky. Ale to byl omyl, vzal jsem na ni těžší kalibr. Ubil jsem ji pohrabáčem. Pořád mi opakovala, že se v ničem nezlepšuju a že život je o sebezdokonalování a učení se novým poznatkům. Já namítal, že seru na školu, seru na práci, seru na boha, seru na politiku, seru na vaše dokonalé, stabilní životy i úsměvy, za kterými se tají mělký cit, a venkoncem seru i na ni, načež mě propustila s napomínáním a výčitkami, že všeho moc škodí atd.

V jednom kuse mě tahala na své semináře, kurzy, pečovatelská sympózia. Vysvětlovala mi, že když chci mít psa, musím ho naučit chodit při noze. Na vodítku, jinak je to zlý pes a pokouše ostatní. Chtěla ze mě vycvičit psovoda. Pokud chceš být dobrý psovod, musíš znát triky s řetízkovým obojkem. Ale mě nezajímají tvoje teploušské triky; jediné, co chci, je vidět sílit kmeny stromů, slyšet bušení srdce nenarozeného dítěte. Když mi pes nejde u nohy, tak se neposeru, v lesu číhá nebezpečí, každá natažená pavučina má v sobě potenciál tě uškrtit (při troše fantazie) a pes si ho užívá plnými doušky, tu vyhrabe starou botu zálesáka, tam vyčenichá mrtvolu jezevce, nad kterou se sletují masařky. Ty se všemi těmi reiki a reinkarnacemi a astrálními dušemi bys měla strach přespat v lese, bála by ses tlupy naštvaných veverek, co bys asi tak dělala, kdybys šla navatým sněhem a divou vichřicí v tajze, kdyby tě zastihl pád spršek ledu na hřbetu hory a tys neměla ani lyže a musela někde bivakovat, vždyť ty bys ani neveděla, jak si zachovat život, či oddálit umrznutí, skrz bivak, udělat si stanový prostor. Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Co bys dělala v dolech, kde se kutá olovo. Ani nevíš, jak by ses dostala dolů do dolu. Ano, mluvím k mrtvé. Ale co na tom, třeba mě slyší i přes tu půdu, do které se vsákla jako malá molekula, kterou byla. Vždyť měřila metr šedesát, co je to za výška. Byla problematická i jinými věcmi než nevymáchanou hubou. Měla tajné dorozumění s jakýmsi vzdáleným bratrancem, ale podle mě ten takzvaný bratranec vůbec nebyl bratranec a místo na kávu a zákusek s ním chodila do nějakého povedeného motýlku! Jestli mě ještě podváděla do toho všeho, jak se chovala, tak vůbec nelituju, že jsem ji ubil. Co jiného si zaslouží člověk, který vás v láskyplném vztahu na každém rohu vystavuje výsměchu, nasazuje vám parohy, uspokojuje se jiným tělem a ještě se vám nepokrytě dívá do očí a přísahá, že je hodný a poslušný. Vzít na něho pohrabáč, nažhavit ho v krbu, vypálit cejch D (jako děvka, ne emotikon pro smích) a bít páté přes deváté, dokud se krev nepromísí s ožehlou kůží v symbióze nenávratna.

Zas zapierdalać

Goethe říkal, že kdo usiluje vší mocí, toho můžeme spasit. Taky říkal, nebo nějaký jiný klasik říkal, že excelentní manželství se projevuje tak, že se na sebe manželé ironicky ušklíbají. A že se manželka probírá z menopauzy. Kdo mohl vědět, že bude dopravena do samoty, sama v temném pokoji třesouc se na kanapi, pořád se pokouší něco vymyslet, raději než ležet v posteli a nervózní, vybírat z police z dětských knížek nějaké aspiriny. Potkal jsem jednoho kluka, který si myslel, že je zvěstovatel nové víry a že bude prospěšný lidstvu. Potkal jsem ho, když jsem ústavně pobýval v blázinci, ale narozdíl od oněch ostatních bláznů, já byl duševně zcela při smyslech.

Byl jsem zavrženec a žalost byla mou právoplatnou chotí, skráň zjizvená se mi tou ožehavou úzkostí potí a ani pazneht vtipu se nesměl ukázat tam, kde rostl žal a v místnostech bláznů, kde se ani doktor nezasmál. Jisté je, že až pojdu, nikdo pro me nezpláče, part mi vrznou někam do doprostřed rybízového koláče, nemám rád mák, žeru jen slívy, proto jsem asi děvky jímal k slzám, t ymelancholické okaté děvky, jež byly živy. Tma před, tma bodejť i vzádu, před tmou za mnou, ať nikdo na mě nevidí, ať nikdo neví, že jsem a ať v dalekých distancích jsem od lidí. Ať sám nic nevidím též a slibuji, že klid vám dám, nebudu vás v posledních hodinkách mučit, chraňte se však chvil, kdy se uspávám.

Ať sen je hluboký jak oceán široký a v něm vše nechť uhasne, ať přijde věčné spaní úžasné.

Lustr pro královnu

Věnováno banalitce

které navrtám co chce.

Akorát musí počkat, protože práce i v neděli. Zatím pár vět.

Nemohl jsem tušit, cos cítila. Jaká odporná huba se tu otevřela. Jak místo zubů jako perliček svítily na tebe černé masívy tesáků, jak smrděla morda kořalkou a ukrajinskými mačkami a jak mi babička, než se skutálela ze schodů, říkávala: ty rosteš pro kriminál. Kdyby jen věděla, že jsem rostl pro něco horšího, ani by nečekala na mozkovou příhodu a rovnou by si pustila plyn, to je poslední vzpomínka, dál už nesahá paměť. Je možné býti andělem a Smrtihlavem zároveň? Jestli ano, ty máš obojí, ten plachťák v tobě nosí cejch ukřivděné slečny, to je onen smrtihlav, horší než žlutá lebka v hrobě, taky jsi ale šílená, s obarvenými listy vlasů, zabalená do deček a celá se jen třepeš v židli, odkud, otřesená, bolavá, svoláváš všecky svaté, protože jsi především anděl. Snil jsem o tom, že ses proměnila ve strom. Těhotná stromem jsi mi uřízla nos. Ve válce o lustr, navrtám ti kde co, vlastně cokoliv, ale tys chtěla tak moc vrtat, že jsi mi v nejlepším uřízla nos rampouchem. Znala jsi své místo na mapě, V REZERVACI STROMŮ A STŘEDISKU CHRÁNĚNÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE. Nebolavá, neotřesená, dokonce podivně smířená. Byla jsi moc dobrý strom, zdravé dřevo, které se umělo ohánět větvičkami a švihalo proutky do penisů jakoby zdrogovaných, nebo aspoň zhypnotizovaných, elektrických, vlastně kuchyňských robotů, vymyšlených v Číně, ale vyrobených na Okinawě. Sám jsem býval tak trochu robot, tedy vím, kdy končí legrace a kdy jde do tuhého. Tehdy, když jsem tě vyhlížel v každé ponožce s pandami, . Všechna ta těla, která nás svírají, boty, které drtí klenbu, ňadra, která se nevlezou do podprsenek, všechny ty ubíjející rozhovory v nemocnicích, na policajtech, v pohřebních ústavech, v porovnání s tebou měly všechny věci vady. Až tys vynalezla kratší cestu k branám extáze. Včera jsem se jen kvůli tobě neozřal do maxa, abych dneska, než odjedu budovat, mohl tě potěšit pár slůvky, pohovořit s tebou a i kdybych měl troje ústa, nevypověděl bych, jak běžíš napříč mým životem, jak jsi mi vykolejila mysl, jak zešílená květina mě pronásleduješ ve snech a tvé jméno se opakuje den co den, zaslíbená patronátu žen, kamkoliv jdeš, vrhám svůj stín s tebou a kamkoliv kdy půjdeš, budeš mít strážce v kapse, nebo na ramenou, uneseš-li ho a ať půjdeš na světelnou párty či tunelem, přijmi mé chvalořečení, které nezlomí smrt ani žáden boj zde na zemi. Navždy, rychleji než myslíš, bude mi znít v uší jméno neeq, a i kdyžs bývala dřív občas smutná, za těch dlouhých nocí jsem myslel jen na tebe a dostával šoky, byl jsem ztracen, od chvíle, kdy jsem tě poznal, ztracen ne tak, abych byl nalezen, ale ztracen doopravdy, abych nalezl tebe někde uprostřed moře, uprostřed původního matrixu, víš, že oceán má tvar čočky? je to jen oko do dalšího oka a pod ním je jen slupka nalepená na písčité dno, je to vlastně jen pole, je to hustá voda propadlá na dno, a ty jsi jako kra tvořená sladkou vodou, hezčí než požární žebřík, kterým se šplhá do bytu, jsi vytrvalejší než bušící srdce mezi žebry, tak mě napadá, stojíš někdy sama před zrcadlem? nic se ti nevyrovná před zrcadlem, nic se nevyrovná popraskané dušičce, usmíváš se jinak očima než jahodami úst a v duchu se kolébáš, proto žádám na kolenou, i když nikdy neprosím a nikdy nežebrám; světě, kdybys měl chvilku, předčítej té se svatozáří trpělivý příběh o tom, který šel sám bez naděje a hledal a našel, zotav ji svěží a každý hluk jejích pochyb přehluš tichem uspokojení, buď krásný na tu vzácnou laň s břečťanovými parohy, stel ji do nejměkčího mechu a předčítej té se svatozáří trpělivý příběh o tom, který šel sám bez naděje a hledal a našel.

Myši

Věnováno ještěrčímu králi

Je to zvláštní myslet na plešatou tanečnici od tyče z baru, kam mě zavál čas, tak jako zavěje stopy našich těl, oči v práchnivějící díry a mozek v uschlou bublaninu, je zvláštní myslet, jak se usmívala, jako hořící květina za Dne, který blízek apokalypse loučí se v náručí buddhistických potulných a pajdavých mnichů na listu zvadlém vlastní fantazií v lese přízračného Ruska, na pokraji procházení minulého života, vzešlého ze zrnka prachu a vrhaje triumfální odlesk slova na náš čas.. nebo na naši zválenou postel, která nás spojila v zárodky Bytostí chycených do pastí a není už nad čím plakat, není nad čím vzdychat a skučet, jen snad na tím, že Sen zmizel, vypařil se a je to v tom možná Touha, dost možná i Nevyhnutelnost, je v tom úporná snaha snít o něčem víc než o kancelářských budovách navršených vedle sebe bez ladu a skladu jak změť doby a když se ohlížím přes ně, vidím prchat cáry přízraků, vidím jednoho každého z pracovníků zívat za stoly a hřát si na prstech zmiji úkolů jako za dávných časů v Temnotě, kdy lidé jeskynní pomysleli na to, jak trpíme, a proto spali pod širým nebem, aby nenarušili statiku jeskyně skrze samé ronění mamutích slz, nelze nezaplakat při pomyšlení na manželství, na vzdělaní, na prkna podlahy zalitá v betonu, na nervové zhroucení, na bezvýznamné zlodějíčky mobilů, na sodovky ručně vyráběné a stovky operací menisku, kterými příliš tlustí berou zavděk, aby mohli být mobilnější, aby se v jediném nepřetržitém úsilí dobelhali ke krovu, kde v okamžiku konce zvadnou v přítomnosti starajících se potomků nebo dokonce umřou bez obecenstva, jen tak, aby se neřeklo, že po sobě aspoň popel nenechali, tohle já už znám a už se o to valně nestarám, na zápraží, kde praží slunko šikmými paprsky teď sleduju holčičky s bublifuky, nebo babičky tlačící kočárky pro panenky a vím, že v bublinách je autentično, nic je nerozfouká, ani v těch starých, příliš dobrodružných krajích, kde se tasí kolt rychleji, než bys rozchrchlal mulčovací sekačku, nedají dopustit na bubliny, co je to vlastně tenhle život? Kromě místa pro lítost, pro jedovaté hady schované v košících s tropickým ovocem, trýzně a utrpení, co kdy přišlo - navždy odchází, není zbytí, a co klíčí, je právě jen bublina, nápor vzduchu deroucí se pod izolací tak skleněného, něčeho tak skleněného, jako je koncentrovaný vzduch v elipse nebo kruhu nebo kvadratuře kola, který dýchá jen svým povrchem, přestože uvnitř se zmítá jako strach, jako bolení zubů, jako vyšinutý pedofil s jazykem na rozkroku malého, bezbranného chlapce v křovisku, nad kterým létají havrani černější než mour, co chci říct, je, že nic říkat nemusím a všecko je jasné, když kráčím ulicí k osamělé budově útulku pro psy, starší než plesnivá podlaha v divadle komedie, kde původní ansámbl nacvičoval své Nadívané ryby, své Šalom a já měknu pod dojmem, že už nejspíš nikdy neuvidím o*****skou Mary, zrzavou, pihovatou, krvavou, plnou konfliktů a zatarasenou mezi ulicí a publikem, mezi vytím šakala a cukrování hrdliček, mezi poklidem a bouří, kterou jsem líbal na šíji a nebo na špičky kotníků, nebo na vlasy, ale dál jsem se neodvážil, tak mi připadala Nedotknutelná, jako dluhy, hovory "haló, to bude omyl", středoškolské lásky, pečeť na dopisech a Nedosažitelná jako pojídači hříchů, kteří se mnou jedli buřty u táboráků v Moneygall a opékali chléb vedle nahastrošených snopů dóžinek a pořád se usmívali, asi se maličko styděli, že v té jejich rajské zahradě se usadil takový narkoman, takový podivín, který jen bez ustání šňupe a zírá napůl mrtvým okem na stříbrný měsíc a nic víc, dává přednost tvarům jazýčků ohně plivajícím do chřtánu noci své sáhání až za jas viditelna před zpíváním irských odrhovaček.

I v tmu i v nic

Se srdcem sníženým hrůzou a děsem nehledím k vrcholkům vroubených lesem. Za pár hodin se přiblíží volnější režim, tak doplnim zanedbané zápisky. Neni se však nač těšit. Ponesou se ve znamení dekadence.

Věnováno mayovi

Bylo to, jako bys ji zabila. Vlastně ji zabila Smrt. Nemohla to vydržet. Ona a to její artritické srdce. Ona a to její srdce rozedmy. Zamordovalas ji ve vaně, ale bylo to, jako by Smrt vzala sekáček na led a sama ji, zuřivě máchajíc, zasahovala rány, z níž každá by byla smrtelná. Nelze zde mluvit o afektu. Či o přechodném pominutí smyslů. Tys ji prostě vymizíkovala svistem nože z povrchu planety…

…

…

Skoro by se zdálo, že vás Smrt zabila obě. Čas neojebeš, bere si popořadě, co ji přijde pod ruku, to nejlepší, to horší, to, co si zasloužíš, i to, cos získal bez zásluh, zkrátí tě o dny a vrhne bez peří někam do muničního skladu, kde budeš přebírat na pásu kalašnikovi a tvářit se jako že je to nejlepší z možných životů. Nic není tak plaché jako rozesmáté oči Času. Je v něm něco z věčně čistého studenta práv, z jeho dlouhých mastných vlasů, z panictví, které hravě odolává náporu roztoužených orgánů, které si nic nedělá z vytrvalého zájmu děvčat s očima pomněnek, které česky neřeknou ani slovo, ale které už byly zvalchovány tolikerými bedry, že si pořádně nevzpomenou, kdy o to přišly ponejprv. To se povedlo. Kdy o to přišly nejprve. A co je komu do píchání? Vždyť i zvířata kopulují - a často s větším rozmachem než tvoreček Člověk. Věneček panenství trošku uschl, nicméně růže v něm věčně kvete, věčně v bodláčí chrastí svou píseň o zmařeném údělu, o lůžku v bordelu, kde doslova a do písmene v nohách (tam, kde obvykle není polštář) sedí hejno štěnic a pod přikrývkou odpočívá rakovina kuřby, protože i zdravé kouření škodí, co neškodí, je snad - za určitých okolností - pasivní kouření, ne v ledajaké místnosti, v nevětrané zpravidla, v kuřárně na hotelové škole. Tam je kouř tolik součástí výchovy, že ho inhalují i během výuky a světě, div se, hotelnictví a turismus tak právem patří k nejzáslužnějším odvětvím, protože vštěpuje základy příjemného rozkladu už od nestabilních let růstu. V té vaně jsi udělala jedinou chybu. Výlevku jsi nechala ucpat vlasy. Čímž jsi zamezila odtoku. Víš, jak nechutně vypadá pobodaná, třeba přitažlivá, nahá bruneta spočívající v embryonální poloze v poloplné krvavé lázni? Ostatně, asi víš, když jsi ji zabila… A lejdy Smrt, ta vás zabila obě.

Artritické srdce

Touha po děvce vabí klátit, jít za tebou do neznámých krajů, odkud se nevrátím ani nechci vrátit,

a jako by mi nebylo líto a o nic líp, než jít bez cíle do světa kundy sýt, raději dát ti pus na tisíc

prahnout po tobě bez přestání, v tmu v i nic.

Znáte ty zahrady,

vůně zvadlých listů

umdlený hmyz

a vazby k posledním šukaček místům

Pod růží odkvetlou s rudými lístky krve leží

pavouček

s křížem na břuchu už neleží, do proutí běží

ten pavouček je opuštěn jak letohrádek, opodál kde jsme, jak stoletá tráva na schodišti,

nad hlavami chrličů odvíjí se

naše příboje svárů milenců-tuličů

Kančí ragú

Jestli seš kanec.. jednou provždy jsi,

na tváři ti úsměv zahraje

na ubledlých tvářích tam vášnivě hvězda hraje

a ptá se: myslíš, že jsi květ?

Sám neumím povědět.

všechno uschlo jak mety, kam jsi nedospěl,

jak hroby, oplakané a neudržované

sotva se zájem o život probudí

už ho mladá samice zapudí

Nebráním se neskromným návrhům,

nad bezednou roklí či nad

pěšinou stmelenou z révy

nad tratí bez vyhlídek a vnad

Chci jen uniknout žití trudům

všem těm potyčkám a bludům

všem těm zmrdům a násoskám,

vyhnout se soudům a rakoskám.

Sliz z hlemýždů ohladí pleť

Dnes konečně můžeme s hrdostí prohlásit, že víme, jaké národnosti byl Jack Rozparovač. (Polák.)

Aaron Kosminski.

(Další Polák? Kolik jich ještě bude?)

Prezident ghanské fotbalové federace je nešťastný z návštěvnosti fanoušků na místních stadionech. Aby je nalákal, chce mít krásné ženy, které mají do ochozů přilákat velké množství mužských fanoušků. Zjistili, že muži, kterým takové polonahé krasavice zamávají, začínají šílet a ochotně se vrací.

V Japonsku se zrodila originální dívčí skupina. Skládá se ze třiatřiceti zpěvaček a tanečnic, jejichž průměrný věk činí 84 let. Nejstarší členka má 97 let. Kdo si je chce poslechnout, ať zbystří na KBG84.

Kdo má rád kostely a kostnice v nich, asi bude potěšen zprávou, kterou nám potvrdil hlídač kaple Capela dos Ossos v kostele sv. Františka v Portugalsku. Z původních pěti tisícovek kostí plánuje vedení rozšíření úložných prostor na sedm tisíc.

Mrtví, ti mají vždycky pravdu.

Ale co z toho, když jsi živá?

(Inspired by Žáček)

nejlepší mrdky jsou žena s níž jsem probděl noc diskoték
a která ráno mlčky zmizí z bytu bez kalhotek
bez hlesu
a nenechá ani adresu

jojojo mrdky mají řád,

moh bych na ně srát

ale radši se nechám sát

tak už jsem starý jak groteska

která z vás sladkých kund

lesklých bot a bund

mi k tomu zatleská?

dvacet osm zim vsáklých v líhu

moh bych si hádám napsat knihu

ale radši vlezu do pajzlu

a ojebu tu šťabajznu

Ivan je dobrý chalan

akorát trochu pijan

nezbouchl právě moc holek

na nahou čumí jak čolek

přestože mu jdou rýmy jak slonu chcaní

je pořád zde a je často k mání

kdo s ním touží pohlavní styk mít

měl by ho prosím odnaučit pít

kdo v lásce rád rešerše

začne říkat si milenče

však krmíš-li se verši

orgasmus tvůj je delší

o mrdky pomalu ztrácím zájem

jak o špinavé kalhotky s pandami

leda by přispívaly na nájem

leda by mě štvaly trucem jen chvilkami

Camerata de' Bardi

A co je zajímavé, děcka. Že jsem tak hustoprdelil po globuse a prstem jsem dopadl do Baltského moře, do Švédska. Občas si tak z podivného rozmaru roztočím koule, abych se aspoň na fotkách podíval dál než za sousedův plot. Jakousi náhodou, která v první řadě vůbec nemusí znamenat náhodu, ale třeba řízení Prozřetelnosti, jsem dopadl teda někam doprostřed Botnického zálivu, kam bych se určitě podíval jen nerad, ne bez rukávků k plování. Dobře, říkám si, vemu teda mapy na googlu a jedu menší rozsah, naslepo na obrazovce jebnu do nějakého místa ve Skandinávii a bum. Malmö. To už je lepší. Docela udržitelné počasí, jak tak koukám, vlhkost vzduchu je ještě na hranici snesitelnosti, větřík fouká jen mírný, protože ho zastavují mořské proudy, co jdou proti směru ručiček a ostrůvky s přístavy, jichž jsem napočítal aspoň padesát. Pak všechny ty ledoborce. Skočné dmutí. Prostě romantika na entou. Dobře, ať je to Malmö, obdivuju rušná města a zástupy nevyspaných lidiček naloďujících se na zpožděné trajekty, a co teprve lodní bary s dostatečnou zásobou vodky! Když už se dostanete někam na sever, všimnete si, že pořádně neumíte mluvit tou jejich hatmatilkou. Pokud jste měli štígro a emigrovali před osmdesátým rokem, museli jste si žádat o azyly a podobné formalitky, zato žijete třicet i víc let v pohádce o bezstarostném konci, možná vyšší daně, ale zas platíte jen za kvalitu. Kdyby pro nic jiného, a mě zrovna moc věcí na světě netankuje, jen věci, které si nemůžete koupit, Malmö je pilířem evropské architektury. Mají tam tu nejhezčí secesní synagógu, která kdy byla v těch krajích zasazena, kterou chtěli synagobijci vyhodit do povětří, ale měli na ni málo trhaviny. Mají tam prosklenou městskou knihovnu, která připomíná skleněnou dózu na květiny nebo na vařečky. Jsem vysazený na služtičky s krajkami na titeřných zástěrkách, které nosí chody na stoly v kastilské hodovní síni jako za rytíře El Cida, El Campeadora třeba sedm chodů a sedm orgasmů k tomu, teda nevím, kolik měly na sobě tehdy krajek a jak dlouho jim vydržely, ale vím jistě, že měly na zápěstí, na krku i na kotnících hromadu perel. A perly, jak známo, dělají ženu. Nestává se často, že by mě pohled na knihovnu vyburcoval k vzpomínce na španělské konkvistadory.

Mají tam velice ošklivou oranžovou kostku moderna museet, tak ošklivou vedle té vpravdě působivě prosté gotické branky, že až bije ten kontrast do slabin a já si říkám, že je to vlastně vtipné a tak blbé, až je to dobré, že bych tam na baru asi položil hodně papírků, než bych se z té elektrické klece zbláznil nebo pobláznil ostatní příchozí. Hédonik ve mně, víc než ten slavný mučedník, by si asi dlouze užíval návštěvu té geniální stavby našeho věku, nákupního střediska Emporia a beru jed na to, že by se vydatně zšalvějoval a napůl v jiné dimenzi osáhaval všecky prodavačky parfémů, aby ho securiťáci vyváděli zbitého v klepetech.

Mlátička šlemu

Prasečinky stranou. Ale jen proto, aby v tom rožku víc vynikly, ne?

V knize stínu jsem se dočetl o jednom kocourovi, který ležel na sudu ginu a byl obří a černý jak smrt.

Já jsem však brzy shledal, že se mi začíná protivit. Předpokládal jsem pravý opak, přesto však mě jeho očividná příchylnost - nevím jak a nevím, proč to tak bylo - spíše odpuzovala a obtěžovala. Znenáhla se tento odpor a nedůtklivost vystupňovaly až k rozhořčené nenávisti. Vyhýbal jsem se zvířeti; určitý pocit hanby a vzpomínka na dřívější ukrutnosti mi bránily týrat ho. Několik týdnů jsem ho neudeřil ani jinak netýral, ale znenáhla - opravdu znenáhla mne při pohledu na ně začal jímat nevýslovný hnus a raději jsem od něho mlčky prchal jako před morovou nákazou. Mou nenávist podnítilo nepochybně i to, že jsem hned ráno, jak jsem zvíře přivedl domů, zjistil, že mu tak jako Plutovi chybí jedno oko. Tato okolnost je však tím víc přiblížila mé ženě, která - jak jsem již řekl - byla prodchnuta onou laskavostí, kterou jsem míval i já kdysi v povaze a jež mi připravila tolik prostých, čistých radostí.

Čím silněji se mi však kocour ošklivil, tím byl ke mně přítulnější. Chodil mi v patách s takovou vytrvalostí, o jaké bych čtenáře jen stěží přesvědčil. Ať jsem se kdekoli usadil, již se krčil pod židlí nebo mi vyskočil na kolena a odporně se ke mně lísal. Jakmile jsem se zdvihl a chtěl jsem odejít, zapletl se mi pod nohy a málem mne porazil anebo se mi svými dlouhými, ostrými drápky zaťal do kalhot a vydrápal se mi až na prsa. V takových okamžicích se mi chtělo jedinou ranou ho zabít, avšak přece jen jsem se ovládl; bránila mi v tom jednak vzpomínka na někdejší zločin, ale hlavně přiznám se vám - nesmírný strach před tím zvířetem.

Tento strach nebyl v pravém slova smyslu strachem z nějakého fyzického zla - a přece si nevím rady, jak jinak to nazvat. Já se až stydím přiznat - ano, i v této zločinecké cele se stydím přiznat, že strach a hrůza, které mi zvíře nahánělo, byly vyvolány pouhopouhou chimérickou představou. Má žena mne nejednou upozorňovala na tvar bílé skvrny v chlupech, o níž jsem hovořil a která vlastně byla jediným viditelným znamením, jímž se cizí zvíře lišilo od kocoura, kterého jsem usmrtil. Čtenář si vzpomene, že toto znamení, ač velké, bylo původně velmi neurčité; avšak zvolna, téměř nepostižitelně nabývalo - a můj rozum se tomu dlouho vzpíral jako nějaké smyšlence - pevného a určitého obrysu. Nakonec dostalo podobu předmětu, jehož jméno se děsím vyslovit -především proto jsem si tu obludu hnusil, bál se jí a byl bych se jí i zbavil, kdybych si byl troufal - dostalo podobu, jak říkám, ohyzdné, příšerné věci - ŠIBENICE! Ó truchlivý, strašlivý nástroji, ztělesňující hrůzu a zločin - agónii a smrt!

Osude, osude

Vybavuji si ze svých kusých vzpomínek, že jsem kdysi patříval mezi těch nepatrně málo štastlivců, kterým se dařilo žít výhradně podle svých představ a plánů. Dokonce jsem býval pln míru, i když jsem v kapse neměl ani vindru. Chodil jsem bos po dlažbě hrbolaté jak valcha a když cesty zavál písek, opatrně jsem vytáhl pergamen a popisoval ho tajemnými, runovými značkami, kterým jsem ani valně nerozuměl. Když písmo uschlo, zapadlo slunce nad dnem, který nebyl i rozprostřela se tichá noc posetá smaragdovými hvězdami. Těch dnů, které vědomě či ne protekly pokojně mezi prsty, odkázal mi bůh nespočet a dlužno dodat, že pokaždé byly mi stejně vzácné a chutnaly po víně z první sklizně révy ve Vilharticích.

S nějakou buchtou jsem v Rumunsku měsíc zimy žil na rovenském statku. Když přes noc napadlo půl metru sněhu, koně se samou radostí váleli v závějích u napajedla. Jako malé děti se kolébali na zádech sem a tam a radostně vyhazovali kopyta k modré obloze. Všudypřítomné cikády si klestily cestu orchestrionem zvuků na nedalekých pastvách. Radostné hemžení všech červíčku, červotočů, tesaříků, stehenáčů na květu petržele dosahovalo pověstné meze, nad kterou se všechno už zvrací ve svůj opak.

Mám teď těžkomyslné zařízené žití, a proto nemohu jasně myslit, ale za ty roky, co tu jsem, jsem si uvědomil, že jediný obsah blogu, který není u čtenářské obce závadný, je striktně obscénní, plný nechutností a že to tahá, protože blogeři jsou asi čuňata či co. Podívejte se na blogy, které jsou o sexu - každý je chce číst, denně stovky komentářů, tisíce návštěv. Kdežto já, se svou cudnou a takřka mnišskou povahu, kterému je cizí zraňovat city žen, který až na výjimky nemá skoro žádné sexuální zkušenosti, jednoduše takový blog nemůžu psát. Zjištění, které mě privedlo na kraj propasti. Co teď dál. Už budu asi psát jen pro jednu speciální dívku (mušličku Kiru). Uvidíme, jestli ze své nevinnosti vykřešu nějaký ten plamínek, co zapálí svíčku. Navíc s přihlédnutím k Akimovým trampotám s vedením, které mě dokonale znechutily, mám dokonce místy chuť celé to tu zaspamovat nejúchylnějšími darknetovými zvířecko-děcko-porním materiálem, nalákat zde crawl boty z nejodpudivějších míst a nechat pracovat anonymní zrůdy za obrazovkami zelených "war games" kompjůtrů, aby to tady rozebrali do posledního elementu.

Stříbrňák

Morální kritéria jsou k ničemu tváří v tvář nezkrocené zvůli živočišné říše. Proč mít pravidla, kterými se řídi jen člověk, když můžete být v tajze svědky pudových námluv ussurijských tygrů. Zničehonic na samičí volání se ozvou z hloubi lesa tři samčí hrdelní pokřiky. Dva se perou, třetí sleduje jejich vyčerpávající boj a samice, která kouká se zájmem na ty bitkaře, pak začne olizovat toho třetího, smějícího se, který zahnal zraněného vítěze do nenávratna.

Lístek ve sklenici

Tragédie vědění. Proč to neříct? Vědění je ta nejčernější temnota. Raději bych vyměnil všechny trýznivé problémy světa za sladkou, nevědomou naivitu. Duch nepovznáší - trhá tě na cucky. V entusiasmu stejně jako v milosti a kouzlu duch nestojí proti životu. Tajemství štěstí tkví v původní nedělitelnosti neproniknutelné jednoty. Život obvykle chrání svou plodivost a produktivitu skrz tlaky a čelení pochybám. Entusiasmus jde dál - přistupuje k životu bez tragédií a k lásce bez sexuality.

Faleš všech těch systémů a historických poplatnosti se nejlépe předvede na klamné interpretaci dualismu světla a temnoty. Nejvíc asi v orientálních a "mystických" náboženstvích. Někteří tedy trví, že lidi, co zaznemanali střídání dne a noci, přirovnávají první k životu a druhé k tajemství a smrti a tím pozvedají světlo a tmu do řádu metafyzických principů. Tahle interpretace je přirozená, ale jako všechna vnější vysvětlení, nedostatečná. Otázka světla a temnoty je řazena k otázkám extáze. Jejich dualismus poskytuje hodnotu, jíž lze vysvětlit jen těm, kteří úspěšně přetrpěli spoutání silami světla i tmy a znají jak posedlost, tak zajetí. Extáze se mísí se stíny a září v divém tanci. Tká dramatickou vizi prchajícího třpytu v tajemné záhadě hrající si se všemi nuancemi světla skrz absolutní temno. Nicméně tahle krásná podívaná není tak důležitá jako pouhý fakt, že tě drží s očima na šťopkách a fascinuje. Na výšinách extáze mizí obklopující předměty, podobné formy světa, dokud churavění, které zbylo, není tak velkolepé jako světlo a stíny. Je těžké vysvětlit, proč je důležitý výběr a očista, proč právě nemateriální stíny mají nad námi takovou moc. Démonismus je vrozený každému extatickému vytržení.

Ils viendront tous

Co tu okouníš? Vymrdám ti střeva... a stejně příšerný zápach se line z pekáče tvojí babky, která už mi posloužila, její telecí kunda už se neroztahuje, je svázáná u topení a blije šlemokrev potom, co jsem ji rozmlátil xicht, protože se blbě zatvářila. Vy dvě (vnučka a babka) jste jako sekta. Skoro stejně máte v hlavě naděláno jako postávači u dveří, tanečníci u kašny, jako všichni ti Hare, hare a Svědci.