Tragédie vědění. Proč to neříct? Vědění je ta nejčernější temnota. Raději bych vyměnil všechny trýznivé problémy světa za sladkou, nevědomou naivitu. Duch nepovznáší - trhá tě na cucky. V entusiasmu stejně jako v milosti a kouzlu duch nestojí proti životu. Tajemství štěstí tkví v původní nedělitelnosti neproniknutelné jednoty. Život obvykle chrání svou plodivost a produktivitu skrz tlaky a čelení pochybám. Entusiasmus jde dál - přistupuje k životu bez tragédií a k lásce bez sexuality.
Faleš všech těch systémů a historických poplatnosti se nejlépe předvede na klamné interpretaci dualismu světla a temnoty. Nejvíc asi v orientálních a "mystických" náboženstvích. Někteří tedy trví, že lidi, co zaznemanali střídání dne a noci, přirovnávají první k životu a druhé k tajemství a smrti a tím pozvedají světlo a tmu do řádu metafyzických principů. Tahle interpretace je přirozená, ale jako všechna vnější vysvětlení, nedostatečná. Otázka světla a temnoty je řazena k otázkám extáze. Jejich dualismus poskytuje hodnotu, jíž lze vysvětlit jen těm, kteří úspěšně přetrpěli spoutání silami světla i tmy a znají jak posedlost, tak zajetí. Extáze se mísí se stíny a září v divém tanci. Tká dramatickou vizi prchajícího třpytu v tajemné záhadě hrající si se všemi nuancemi světla skrz absolutní temno. Nicméně tahle krásná podívaná není tak důležitá jako pouhý fakt, že tě drží s očima na šťopkách a fascinuje. Na výšinách extáze mizí obklopující předměty, podobné formy světa, dokud churavění, které zbylo, není tak velkolepé jako světlo a stíny. Je těžké vysvětlit, proč je důležitý výběr a očista, proč právě nemateriální stíny mají nad námi takovou moc. Démonismus je vrozený každému extatickému vytržení.
Žádné komentáře:
Okomentovat