Tempora

Dopíšu to… jen co se posbírám podlahy. Ne, fakt. Dokážu se naprogramovat k úplnému soustředění, navzdory únavě a zánětu žil. Dostihla mě totiž má mladistvá léta chorob a obvazů, která se tady jen tupě upevňují!

V první řadě je divné, že paralelnisvet končí. Dora nás opouští nečekaně a s lítostí v srdci musíme říci, že smutně. Snad v sobě nalezne sílu a bude pokračovat na jiné adrese nebo v jiném paralelním světě.

Načež se odporoučela do módního salónu zanechávajíc mě v obludném zmatku, že já o minulý zelený čtvrtel raději neseděl doma na prdeli a nenalíval se absinty v pohodlí plesnivé skříňky z mahagonu. Chtěl jsem uchopit krásu, unikala mi, zanechávala jen flašku v rukách mých. Mluvím o nějaké holce, se kterou mám nevyřízené účty. Myslela si, že mě doběhne, když mi dá kopačky. Ale to byl omyl, vzal jsem na ni těžší kalibr. Ubil jsem ji pohrabáčem. Pořád mi opakovala, že se v ničem nezlepšuju a že život je o sebezdokonalování a učení se novým poznatkům. Já namítal, že seru na školu, seru na práci, seru na boha, seru na politiku, seru na vaše dokonalé, stabilní životy i úsměvy, za kterými se tají mělký cit, a venkoncem seru i na ni, načež mě propustila s napomínáním a výčitkami, že všeho moc škodí atd.

V jednom kuse mě tahala na své semináře, kurzy, pečovatelská sympózia. Vysvětlovala mi, že když chci mít psa, musím ho naučit chodit při noze. Na vodítku, jinak je to zlý pes a pokouše ostatní. Chtěla ze mě vycvičit psovoda. Pokud chceš být dobrý psovod, musíš znát triky s řetízkovým obojkem. Ale mě nezajímají tvoje teploušské triky; jediné, co chci, je vidět sílit kmeny stromů, slyšet bušení srdce nenarozeného dítěte. Když mi pes nejde u nohy, tak se neposeru, v lesu číhá nebezpečí, každá natažená pavučina má v sobě potenciál tě uškrtit (při troše fantazie) a pes si ho užívá plnými doušky, tu vyhrabe starou botu zálesáka, tam vyčenichá mrtvolu jezevce, nad kterou se sletují masařky. Ty se všemi těmi reiki a reinkarnacemi a astrálními dušemi bys měla strach přespat v lese, bála by ses tlupy naštvaných veverek, co bys asi tak dělala, kdybys šla navatým sněhem a divou vichřicí v tajze, kdyby tě zastihl pád spršek ledu na hřbetu hory a tys neměla ani lyže a musela někde bivakovat, vždyť ty bys ani neveděla, jak si zachovat život, či oddálit umrznutí, skrz bivak, udělat si stanový prostor. Ty si to představuješ jak Hurvínek válku. Co bys dělala v dolech, kde se kutá olovo. Ani nevíš, jak by ses dostala dolů do dolu. Ano, mluvím k mrtvé. Ale co na tom, třeba mě slyší i přes tu půdu, do které se vsákla jako malá molekula, kterou byla. Vždyť měřila metr šedesát, co je to za výška. Byla problematická i jinými věcmi než nevymáchanou hubou. Měla tajné dorozumění s jakýmsi vzdáleným bratrancem, ale podle mě ten takzvaný bratranec vůbec nebyl bratranec a místo na kávu a zákusek s ním chodila do nějakého povedeného motýlku! Jestli mě ještě podváděla do toho všeho, jak se chovala, tak vůbec nelituju, že jsem ji ubil. Co jiného si zaslouží člověk, který vás v láskyplném vztahu na každém rohu vystavuje výsměchu, nasazuje vám parohy, uspokojuje se jiným tělem a ještě se vám nepokrytě dívá do očí a přísahá, že je hodný a poslušný. Vzít na něho pohrabáč, nažhavit ho v krbu, vypálit cejch D (jako děvka, ne emotikon pro smích) a bít páté přes deváté, dokud se krev nepromísí s ožehlou kůží v symbióze nenávratna.