pondělí 14. září 2015

Zas zapierdalać

Goethe říkal, že kdo usiluje vší mocí, toho můžeme spasit. Taky říkal, nebo nějaký jiný klasik říkal, že excelentní manželství se projevuje tak, že se na sebe manželé ironicky ušklíbají. A že se manželka probírá z menopauzy. Kdo mohl vědět, že bude dopravena do samoty, sama v temném pokoji třesouc se na kanapi, pořád se pokouší něco vymyslet, raději než ležet v posteli a nervózní, vybírat z police z dětských knížek nějaké aspiriny. Potkal jsem jednoho kluka, který si myslel, že je zvěstovatel nové víry a že bude prospěšný lidstvu. Potkal jsem ho, když jsem ústavně pobýval v blázinci, ale narozdíl od oněch ostatních bláznů, já byl duševně zcela při smyslech.

Byl jsem zavrženec a žalost byla mou právoplatnou chotí, skráň zjizvená se mi tou ožehavou úzkostí potí a ani pazneht vtipu se nesměl ukázat tam, kde rostl žal a v místnostech bláznů, kde se ani doktor nezasmál. Jisté je, že až pojdu, nikdo pro me nezpláče, part mi vrznou někam do doprostřed rybízového koláče, nemám rád mák, žeru jen slívy, proto jsem asi děvky jímal k slzám, t ymelancholické okaté děvky, jež byly živy. Tma před, tma bodejť i vzádu, před tmou za mnou, ať nikdo na mě nevidí, ať nikdo neví, že jsem a ať v dalekých distancích jsem od lidí. Ať sám nic nevidím též a slibuji, že klid vám dám, nebudu vás v posledních hodinkách mučit, chraňte se však chvil, kdy se uspávám.
Ať sen je hluboký jak oceán široký a v něm vše nechť uhasne, ať přijde věčné spaní úžasné.

Žádné komentáře:

Okomentovat