Věnováno banalitce
které navrtám co chce.
Akorát musí počkat, protože práce i v neděli. Zatím pár vět.
Nemohl jsem tušit, cos cítila. Jaká odporná huba se tu otevřela. Jak místo zubů jako perliček svítily na tebe černé masívy tesáků, jak smrděla morda kořalkou a ukrajinskými mačkami a jak mi babička, než se skutálela ze schodů, říkávala: ty rosteš pro kriminál. Kdyby jen věděla, že jsem rostl pro něco horšího, ani by nečekala na mozkovou příhodu a rovnou by si pustila plyn, to je poslední vzpomínka, dál už nesahá paměť. Je možné býti andělem a Smrtihlavem zároveň? Jestli ano, ty máš obojí, ten plachťák v tobě nosí cejch ukřivděné slečny, to je onen smrtihlav, horší než žlutá lebka v hrobě, taky jsi ale šílená, s obarvenými listy vlasů, zabalená do deček a celá se jen třepeš v židli, odkud, otřesená, bolavá, svoláváš všecky svaté, protože jsi především anděl. Snil jsem o tom, že ses proměnila ve strom. Těhotná stromem jsi mi uřízla nos. Ve válce o lustr, navrtám ti kde co, vlastně cokoliv, ale tys chtěla tak moc vrtat, že jsi mi v nejlepším uřízla nos rampouchem. Znala jsi své místo na mapě, V REZERVACI STROMŮ A STŘEDISKU CHRÁNĚNÉ PAMÁTKOVÉ PÉČE. Nebolavá, neotřesená, dokonce podivně smířená. Byla jsi moc dobrý strom, zdravé dřevo, které se umělo ohánět větvičkami a švihalo proutky do penisů jakoby zdrogovaných, nebo aspoň zhypnotizovaných, elektrických, vlastně kuchyňských robotů, vymyšlených v Číně, ale vyrobených na Okinawě. Sám jsem býval tak trochu robot, tedy vím, kdy končí legrace a kdy jde do tuhého. Tehdy, když jsem tě vyhlížel v každé ponožce s pandami, . Všechna ta těla, která nás svírají, boty, které drtí klenbu, ňadra, která se nevlezou do podprsenek, všechny ty ubíjející rozhovory v nemocnicích, na policajtech, v pohřebních ústavech, v porovnání s tebou měly všechny věci vady. Až tys vynalezla kratší cestu k branám extáze. Včera jsem se jen kvůli tobě neozřal do maxa, abych dneska, než odjedu budovat, mohl tě potěšit pár slůvky, pohovořit s tebou a i kdybych měl troje ústa, nevypověděl bych, jak běžíš napříč mým životem, jak jsi mi vykolejila mysl, jak zešílená květina mě pronásleduješ ve snech a tvé jméno se opakuje den co den, zaslíbená patronátu žen, kamkoliv jdeš, vrhám svůj stín s tebou a kamkoliv kdy půjdeš, budeš mít strážce v kapse, nebo na ramenou, uneseš-li ho a ať půjdeš na světelnou párty či tunelem, přijmi mé chvalořečení, které nezlomí smrt ani žáden boj zde na zemi. Navždy, rychleji než myslíš, bude mi znít v uší jméno neeq, a i kdyžs bývala dřív občas smutná, za těch dlouhých nocí jsem myslel jen na tebe a dostával šoky, byl jsem ztracen, od chvíle, kdy jsem tě poznal, ztracen ne tak, abych byl nalezen, ale ztracen doopravdy, abych nalezl tebe někde uprostřed moře, uprostřed původního matrixu, víš, že oceán má tvar čočky? je to jen oko do dalšího oka a pod ním je jen slupka nalepená na písčité dno, je to vlastně jen pole, je to hustá voda propadlá na dno, a ty jsi jako kra tvořená sladkou vodou, hezčí než požární žebřík, kterým se šplhá do bytu, jsi vytrvalejší než bušící srdce mezi žebry, tak mě napadá, stojíš někdy sama před zrcadlem? nic se ti nevyrovná před zrcadlem, nic se nevyrovná popraskané dušičce, usmíváš se jinak očima než jahodami úst a v duchu se kolébáš, proto žádám na kolenou, i když nikdy neprosím a nikdy nežebrám; světě, kdybys měl chvilku, předčítej té se svatozáří trpělivý příběh o tom, který šel sám bez naděje a hledal a našel, zotav ji svěží a každý hluk jejích pochyb přehluš tichem uspokojení, buď krásný na tu vzácnou laň s břečťanovými parohy, stel ji do nejměkčího mechu a předčítej té se svatozáří trpělivý příběh o tom, který šel sám bez naděje a hledal a našel.
Žádné komentáře:
Okomentovat