Myši

Věnováno ještěrčímu králi

Je to zvláštní myslet na plešatou tanečnici od tyče z baru, kam mě zavál čas, tak jako zavěje stopy našich těl, oči v práchnivějící díry a mozek v uschlou bublaninu, je zvláštní myslet, jak se usmívala, jako hořící květina za Dne, který blízek apokalypse loučí se v náručí buddhistických potulných a pajdavých mnichů na listu zvadlém vlastní fantazií v lese přízračného Ruska, na pokraji procházení minulého života, vzešlého ze zrnka prachu a vrhaje triumfální odlesk slova na náš čas.. nebo na naši zválenou postel, která nás spojila v zárodky Bytostí chycených do pastí a není už nad čím plakat, není nad čím vzdychat a skučet, jen snad na tím, že Sen zmizel, vypařil se a je to v tom možná Touha, dost možná i Nevyhnutelnost, je v tom úporná snaha snít o něčem víc než o kancelářských budovách navršených vedle sebe bez ladu a skladu jak změť doby a když se ohlížím přes ně, vidím prchat cáry přízraků, vidím jednoho každého z pracovníků zívat za stoly a hřát si na prstech zmiji úkolů jako za dávných časů v Temnotě, kdy lidé jeskynní pomysleli na to, jak trpíme, a proto spali pod širým nebem, aby nenarušili statiku jeskyně skrze samé ronění mamutích slz, nelze nezaplakat při pomyšlení na manželství, na vzdělaní, na prkna podlahy zalitá v betonu, na nervové zhroucení, na bezvýznamné zlodějíčky mobilů, na sodovky ručně vyráběné a stovky operací menisku, kterými příliš tlustí berou zavděk, aby mohli být mobilnější, aby se v jediném nepřetržitém úsilí dobelhali ke krovu, kde v okamžiku konce zvadnou v přítomnosti starajících se potomků nebo dokonce umřou bez obecenstva, jen tak, aby se neřeklo, že po sobě aspoň popel nenechali, tohle já už znám a už se o to valně nestarám, na zápraží, kde praží slunko šikmými paprsky teď sleduju holčičky s bublifuky, nebo babičky tlačící kočárky pro panenky a vím, že v bublinách je autentično, nic je nerozfouká, ani v těch starých, příliš dobrodružných krajích, kde se tasí kolt rychleji, než bys rozchrchlal mulčovací sekačku, nedají dopustit na bubliny, co je to vlastně tenhle život? Kromě místa pro lítost, pro jedovaté hady schované v košících s tropickým ovocem, trýzně a utrpení, co kdy přišlo - navždy odchází, není zbytí, a co klíčí, je právě jen bublina, nápor vzduchu deroucí se pod izolací tak skleněného, něčeho tak skleněného, jako je koncentrovaný vzduch v elipse nebo kruhu nebo kvadratuře kola, který dýchá jen svým povrchem, přestože uvnitř se zmítá jako strach, jako bolení zubů, jako vyšinutý pedofil s jazykem na rozkroku malého, bezbranného chlapce v křovisku, nad kterým létají havrani černější než mour, co chci říct, je, že nic říkat nemusím a všecko je jasné, když kráčím ulicí k osamělé budově útulku pro psy, starší než plesnivá podlaha v divadle komedie, kde původní ansámbl nacvičoval své Nadívané ryby, své Šalom a já měknu pod dojmem, že už nejspíš nikdy neuvidím o*****skou Mary, zrzavou, pihovatou, krvavou, plnou konfliktů a zatarasenou mezi ulicí a publikem, mezi vytím šakala a cukrování hrdliček, mezi poklidem a bouří, kterou jsem líbal na šíji a nebo na špičky kotníků, nebo na vlasy, ale dál jsem se neodvážil, tak mi připadala Nedotknutelná, jako dluhy, hovory "haló, to bude omyl", středoškolské lásky, pečeť na dopisech a Nedosažitelná jako pojídači hříchů, kteří se mnou jedli buřty u táboráků v Moneygall a opékali chléb vedle nahastrošených snopů dóžinek a pořád se usmívali, asi se maličko styděli, že v té jejich rajské zahradě se usadil takový narkoman, takový podivín, který jen bez ustání šňupe a zírá napůl mrtvým okem na stříbrný měsíc a nic víc, dává přednost tvarům jazýčků ohně plivajícím do chřtánu noci své sáhání až za jas viditelna před zpíváním irských odrhovaček.