Nok

Věnováno humanlizards

Smrt ti hnije v chřípí jako spirála hodinového pera

leskne se na tvých víčkách jako lak

roste ti v žaludku jako dítě

Den, kdy se jí smrt

Máš oříšek místo hlavy. Cukrově bílá mrtvola s černýma očičkama v malé rakvičce a na oltáři za rakví byla fotografie filmové hvězdy.

Žít, to znamená chtít věci. Budeš chtít novou střechu, pěkné boty a zase budeš chtít spát, budeš chtít tropické plody a déšť, dobré maso, zatoužíš znovu a určitě po spánku. Zachce se ti koně, zachce se ti dětí, zachce se ti klenotů z velkých zářících obchodu a no, vzpomínej... nakonec se ti zachce spánku. Budeš chtít věci tak dlouho, až už je nebudeš chtít. A pak už přijde čas, kdy se jen spát a spát. Kdy spánek je veliká a krásná věc. A když už člocěk nechce nic než spánek, pak myslí na všechny spící. Budeš si to pamatovat?

Ukážou smrti, kdo z koho

Nevím, co chtějí všichni lidé. Co se dá chtít?

Je to odpočinek a pokoj údů a těla.

Lebka s nápisem nahé tělo žen

Cukrovou polevou máš napsáno na lebce nahé tělo žen. Podívej. Cukrová lebka. Ach.

Na ulici vidím psa. Zastavím? Sundám nohu z plynu? Ne. Bum. Pes je štastnější, je pryč z toho světa, navždy.

Kapela na náměstí znovu hrdě spustila. Jdu na corridu. Vyřítil se býk z ohrady. Běžel lehce, lehounce. Kráčí vážně a důstojně. Jako modré pírko hnané větrem. Býk se najednou zvedá jako černý útes. Chvilku se neděje nic zvláštního, pak ho někdo píchne. Pikádor? Matador? Nikdo pořádně neví. Dav vykřikne olééé. Býk se s žuchnutím zastavuje a chropotně ječí, jak mu ostří zajíždí hloub mezi lopatky.

Sním vlastní lebku

Míjím věž muezzinů. Ozývají se fistule mužů s hlasem žen. Něco dál za městem vydávají orseje jemnou sexuální vůni. Na černém nebi kloužou světlé stíny zahalené v mlze. Možná hvězdy. Slyším pár, který se muchluje v křoví a prosí mě, abych šel čůrat někam jinam. Moc z nich nevidět, ale zdá se, že jsou navlečeni v maškarních kostýmech bobrů.

Drží se v naší moči jako bílý obláček

Nervózně se vyprazdňuju, až jsem celý unavený, svět je bolest a únava, krev pulzuje v čůrcích moči. Skrývám čepel v hypnotických očích. Přijímám rozsekání, moč mi crčí ze slabin. Podupávám nohou a po zrádných stezkách se vydávám vstříc spánku do hájenky. Prší mi z nohavic a místo deštníku mám vlasy. Cestou si všimnu zkrvaveného lidského ucha, které leží jako krvavý amulet na poli. Jindy bych si ho vzal, ale dnes nemám na blbosti čas.

Vyzraju na smrt, na smrt zabalenou do rubáše jemné obilné placky