Padl za cílevědomou stranu

Zeptal se jí, jestli jsou dohodnuti na ceně. S tváří zruměnělou, ale hlasem neochvějným odpověděla, že jí docela vyhovuje. Teď už jen zbývá vybrat místo. Laciný motýlek nebo pokoj pro hosty v nálevně třetí třídy. Iveta měla sedmnáct, ale byla už velmistryní chodníku. Znala ve městě každého magora, který jí nabízel pět stovek za ruku, tisíc za ústa a dva litry za vstup do Zakázaného města. Podařilo se jí prožít ty dva roky jako prostitutka v relativním blahobytu. Už jen za ni zaplatil drink a vycházeli do temné uličky. Ještě za vybledlými stěnami zazmítala salva smíchu už napitých dědulů. Netušila, že tento nový je jiný, není jako předchozí, jako stovky těch před ním. Překvapil jí hned, když vlezli do pokoje a on se chopil jejího oblečku, dvorně jí ho sundal zpoza ramen a pověsil na věšák. Přišoural se neohrabaným krokem housera ke stolu, nabídl ji židli a začal vytahovat ze svrchníku lulku. Pak vytáhl i zapalovač a zatímco ona na něj konsternovaně hleděla, měla už chuť začít, začal si připalovat a přitom na ní hleděl ponurým, pohledem potápěče po pobytu v hyperbarické komoře.

"Dneska to uděláme jinak," spustil.

Nepřestávala jej pozorně sledovat, ale maličko se jí zježily chloupky na rukou. Její tělo vysílalo podprahová znamení, že může být nepěkně zpracováno. 

Podivný pán luskl prsty a v tu ránu se do místnosti začali trousit další. Bylo jich asi osmnáct. Nebudeme popisovat, co se dělo v prvních deseti minutách, jak řeknu jen, že další chtěl být každý a zvednuté její ruce se vlnily jako obilný lán. Byla všelijak nabírána a bodána do úst i do rozkroku, vůbec kde se dalo. Bylo jasné, že bude-li jí upřena chvilka na uklidnění, na místě pukne.

Nevím, co jsem tak kdysi psal o stárcích... ale vím vlastně, jen jsem to průběžně zapomněl... to je teď jedno, zítra to tu postnu. Zatím den dobíhá bez určení. Ale zítra si zas oblíbíte návštěvy kin, na něž jste zanevřely, poněvadž kovid. Radši bych zhebnul na kurděje, než to odeslat tady a teď ještě dnes... tak tedy vám přeji, slečny, obcujte tiše... z obavy před trestem. Buďte třeba o hladu a vzhledem k vaší vytrvalosti pořádně trpte, ale nevynechte páteční duševní sex na psaníčkách... článek bude hutný, slibuji!

Snůška dogmat

Tedy činím, jak jsem slíbil. Ozřejmím vám, nedočkavým studentkám drbů, co se stalo na předávání letošních Oskarů. Oskar je forma ocenění, kterou dostávají nejčastěji herci za kreace, které v daném roce předvedli na stříbrném plátně, kdybyste to náhodou nevěděly. Protože Američani jsou národ chamtivců a krátkozrakých hejsků, udělují se Oskary zpravidla za firmy v americké produkci. A zde přichází na přetřes moment, který alespoň pro mne vstoupil do dějin. Will Smith je, jak je vám jistě známo, ikona devadesátek. Celá generace mladých teenek a někdy i teenů, kterými jste možná tehdy už byly (byli), vyrůstaly zaláskované do jeho nabušených ebenových svalů, jež jste mohly vidět na plakátech při vstupu do kina, některé z vás nepochybně pátraly, jak by se mohly nejvhodněji stát jeho snoubenkou, jiné upoutávaly jeho pitominy a rádoby vtipné hlášky z Mužů v černém nebo Fresh Prince, nebo v kterém letovisku by se musely ubytovat, aby mu byly alespoň fyzicky nablízku atp. Člověk byl a možná stále je legendou, žijícím ztělesněním svobodomyslného, imperialistického volnomyšlenkářství a otevřeného trhu práce, a to ať už na obrazovce nebo v obyčejném životě. Co víc a co míň je herec, než souhrn figurek, které hraje? A když si umíš dobře zvolit roli, jsi tedy postupem času nutně složen z mnoha na sobě závislých faset, které mohou případně zazářit jako ohnivý opál nebo se zbořit jak krabice s doutníky. Will dostal, co nejspíš zasluhoval, protože věrně dřel, a tak mu sklouzlo do klína i trochu ošemetné štěstí majetku, uznání, slávy - včetně přítomnosti nadmíru příjemné manželky Jady Pinkettové, s níž prožil skoro tři dekády rozpustilostí a peripetií. Pro mě dosud je jednou z nejzářivějších osobností filmové produkce všech věků. Rozpolcen bouřlivostí, jež mu byla dána do vínku a obdařen hrdostí, za níž by se nemusel stydět ani král Židů Nabuchodonozor v nejlepších letech, představuje vrcholnou formu herce - loutkaře, z něhož se drilem stává loutka, a to ať už v rukou soudců jeho výkonů, nebo jen diváků, nebo třeba i jen pojišťoven a benefičních organizací, kteří nutně musí jeho zásluhy posuzovat na vážkách dolarů. Skutečně si myslím, že Will je dobrý, ba snad i výborný herec, sice v kategorii, která se obvykle za hereckou nepovažuje, ale na tom čerta záleží nebo nezáleží. Svou labilitou, rozedraností a štvaností emocemi. Rozhodně je lepší aktor než Denzel Washington, který hraje akorát svou nudnou, vyrovnanou, patriotickou, bigótní existenci, v níž se snoubí zhuvěřilost ukotvence realitou s pokorou červa, který si vyskakovat víc nechce a v každém (snad s výjimkou Equalizerů) svém filmu vám dá sežrat, jak je moudrý, když naprosto kontaktní situace řešit nezaujatým zenem a s nějakou tou hlubokou moudrostí napůl úst připravenou vám sdělit, aby potrhl výjimečnost svého počínání, nebo spíš nicnedělání. A i v tomto případě se Denzel ujal role tišitele a uklidňovače, ačkoliv k tomu nebyl nejmenší důvod. Facka, která přistála na straně tváře komika Chrisa Rocka, totiž patřila do kategorie nejzajímavější performancí na galavečerech 21. věku a pokud něco, měl se Denzel snažit rozdmýchat žár ve Willových bicácích, protože kdyby Rocka začal bít na zemi, rvát mu fráček a dusit ho kravatou, bylo by zajímavé sledovat, jak by se s toutov ryze antioskarovskou situací vypořádal a zda by si vůbec kdy mohl ještě v Hollywoodu zahrát, už tak byl sál v podstatě completely shooked, na tvářích žen vězel vesměs otazník. Protože je přece extrémně nepřirozené někoho ve spravedlivém rozhořčení ubalit baňu nebo mu rozbít čelist, když stav vašeho konta se pohybuje v osmimístných sumách, zatímco strejcové na vesnici si tak vystrojovali soboty relativně běžně ještě v relativně nedávné minulosti. Vyrojily se i komentáře samozvaných psychologů a dušezpytců - jako vždy ostatně - kteří v mistrném Willově jednání a v nadmíru elegantním odchodu ze scény spatřovali příznak duševní choroby. Na to se dá říct jen to, že v jednotlivém případě v návalu hormonů vybitých během sekund hovořit o aberaci může jen opravdový osel. Nechci tady zabíhat do zbytečných detailů, jako je posouzení, zda se může nechat vyprovokovat libovolným prankem tzv. hyperúspěšný člověk, který je zajištěný a má mít údajně pohádkový život, nebo je to počínání hodné vystydlé dvacítky, které poleje mládenec na diskotéce výstřih pivem. Pakliže láska dělá "crazy things", tak byste ji měly nechat v klidu tyto šílenosti provádět dál, protože bez ní se svět zalkl stagnací a nudou a už vůbec ne se za ně omlouvat.

Kasala se novými podvazky

Milada byla úplně obyčejná matka. Měla už osmiměsíčního cvalíka, kterého opečovávala jako v bavlnce. Ač sama byla sama, její muž se před necelým rokem upil, vůbec nepůsobila bezradně, naopak vypadala, že i jako svobodná matka dokáže svému potomkovi vtisknout potřebnou lásku a charakter. Dudlík, který mu strkala do úst, vždy vyprala v horké vodě, aby z něj spláchla nečistoty a kdykoliv jej oblékala do oblečků, nejprve z nich pečlivě odstranili chlupy z velkého yorkshirského teriéra, kterého v bytě měli a který jí strážil, když už to její muž teď dělat nemohl. Nicméně i ona měla mírnou vadu, jestli se to tak dá nazvat. Přespříliš věnovala své péči o zdravě vyhlížející tělo. Chodila do posiloven i s kočárkem (v jejím případě spíš s dětivozem) a neodkládala činky, ani když koupala malého. Toužila mít pevně vyhlížející bříško a přiměřeně naběhlý zadeček, taky bicáky by mohla mít jako atraktivní fitness trenérka. Takže si umíte představit, že cvičením a různými tělamornými praktikami trávila bezmála tolik času, co tráví profesionální prodavačka vysavačů na linii se zákazníky smlouváním o ceně. Takový životní styl a taková dedikace si vybírá svou daň. Matka může být opravdu příkladná, ale když cvalík, kór když mu teprve osm měsíců, vidí, jak si denně mamka huntuje postavu a plíce a všelijak si kroutí pěkně tvarované do ruce - a nakonec si je i zkroutí, to je jistota - tak asi nemůžete očekávat, že bude plnit vzornou roli kojence, batolete, dorostence nebo vůbec čehokoliv. Jednou se odebere do čekárny zubaře a když přijde na řadu, vytáhne beretu a postřílí sestru i jeho, protože už prostě nesnese ten přetlak, který mu takto zprostředkovaně matka předávala. A to jen tím, že chodila cvičit a ukazovala denně břicho a zadek v legínách a to břicho mohla mít i namakané, ale tím, že se z něj linul pot, mohl na děcko působit jen jako něco vnějškově neprozkoumaného, jako ohrožující faktor, jako nepřítel. Všelijak i ty nástroje v posilovně duní, no ne? Vydávají skřeky, jako když se utrhne nějaké kolečko nebo přetrhne řemen a.. je těch informací moc na útlý mozeček novorozeněte, než aby se s nimi vypořádal "zdravě". Ještě totiž nepodléhá alkoholu nebo jiným substancím, jež by ho zbavily stresu, takže se v něm tyto bloky střádají a působí jako časovaná bomba. Nechci říkat, že z něj nutně vyroste asociál nebo sociopat, chraň Bůh, ale může klidně být deprivantem a nebo se stát revizorem. A to nechceš. To by pak mohla leckterá máma brát jako selhání.

Pochopitelně si hned zítra řekneme o facce Willa Smitha, která otřásla kuloáry Oskara. Tak buďte natěšené.

Příbytek i nábytek i dobytek

Mouret, obchod s čepicemi a kšiltovkami v Avignonu. Ptáte se, neboť jste zmatené, co je to Mouret a proč o něm píšu?

No odpověď je prostá, tak jako milovaní nebo fackování. Protože jsem se do něj zamiloval. Je to luxusní butyk, vlastně - a co bych to neřekl, dá se tam nakoupit šíleně kvalitní čepice. Z vlčí vlny, neboli houně, a pak taky šestipanelové čepky s plochým kšiltem. Než vlezete do malého, leč útulně zařízeného interiéru, seznámíte se s vlysy, které v podobě zvláštně tvarovaných čar prochází mramorovým obkladem krámku. Tak nějak to působí oprýskaně, jakoby s patinou, ačkoliv když kouknete přes prosklené dveře, nemůže ve vás zůstat naděje, že se cokoliv za těmi dveřmi děje lacino. Vevnitř to tedy nevypadá jako v obyčejném kořenářství. Všude kolem se nerozvalují papírové pytlíky, v nichž si vaše poklady můžete odnést - pokud tedy vysolíte nekřesťanské peníze, naopak nikde o žádných taškách nemůže být ani řeči, ba ani nákupčí tam neprocházejí jako v krámku s kukačkovými hodinami. Ale i o tom je obchod. Inzerce, lákání - vějičky a pak tedy samotná dražba. Místo lidí tam spíše najdete neosobní rudé oko kamery, těkající nejčastěji do nějakého zdánlivě opuštěného koutu. Někdo si možná řekne, že cílem nákupu je odnést si levný hadr, který vypadá draze, jenže chyba lávky. Opravdovým cílem by měl být kauf, který je drahý a vypadá jako od sekáče, protože pokud budete mít stvrzenku, která potvrdí váš nákup a někde ji vyvěsíte, potvrzujíc tak, že jste vysolili za takový hnus tolik peněz, rázem o vás vzroste zájem - u kámošů nebo i u obyčejných závistníků. Lidi prostě letí na úlety - a čím je dneska víc majetných miliardářů a podobných kazisvětů, tím víc a houšť se dějí tyto přemrštěné transakce, nad kterými můžete jen nevěřícně kroutit hlavou. Mouret poskytuje toto potěšení - i řadu jiných ovšem. Hlavně je to ale strašná snobárna, která avšak... může být značně zajímavá, protože tamější čapky opravdu nemají obdoby. 

Hodně dobrého

Vždycky jsem slýchal a v humoristických časopisech čítal, že opilec "vidí dvakrát" a spatřuje dva kandelábry, z nichž jeden je ryze subjektivní. Pokud to je teda pravda, tak asi stejně tak můžu po svém alkoholovém dobrodružství potkat dvě krásné dívky, zatímco ve skutečnosti potkávám obvykle jen jednu.




A to ta jedna má ještě dva zuby a bradavici na nose!

Někdy potkávám dívky, které na férovku vypadají, že čekají jenom na svůj první šedivý vlas s takovou radostí jako prostopášník na svůj první licous... Pohrdají zkrátka veselou společností a věnují se jen své snaze "být ohavné a staré".

Dobře už víme, že z vína vzejde pouze zkáza a rej smrti našich dní... nic víc, takže jestli chtějí na koho udělat dojem, na nás dojem nedělají!

Husté obočí jí nad nosem tence srůstalo a postavu měla silnou, ramena zakulacená a prsa jako dvě zahradní dýně. Prohlížela si telefon. Měl jsem chuť projít kolem ní a vybafnout na ni: "FUJ!", ale ovládl jsem se.

Za celý život jsem poznal málo tak prudkých a tak teskně vzpomínaných rozkoší, jako byl s rozhovor s osmiletou holčičkou kdesi na konci života... v nějaké zapadlé uličce!

Ale ne, fakt. Viděl jsem fakt pohlednou. Měřila stopětasedmdesát, měla dlouhé nohy, hezká prsa, nápadné boky, ohnivě rudé vlasy a zelené oči. Jizva na levé tváři už zmizela díky plastické chirurgii.

Prstýnek, který jí věnoval, nebyl o nic levnější, než který věnoval těm předchozím

Každopádně v ní duje duch exotický

Pravděpodobně číšnice

Od okamžiku, kdy jsem se dostal pod pantofel, jsem neviděl východisko, kterými by se můj život mohl ubírat, a taky tím směrem, kde mi kázala se pohybovat, se mi našlapovalo nadmíru nepříjemně. Naštěstí Jitka byla slušně placená fotomodelka. Měl jsem s ní tedy o živobytí vystaráno. Coural jsem se s ní po přehlídkových molech a popíjel drahá šampaňská na večírkách zasvěcených novým modelům sexy negližé. Ostatně Jitka se nenarodila jako princezna, spíš měla dětství jako princezna na hrášku. Rodiče jí odložili, když jí bylo osm měsíců. A jak rostla a chodila z jednoho děcáku do druhého, napadlo ji, že by se při tom procesu dospívání mohla rozvalovat v postelích pětihvězdičkových hotelů a chodit plavat do nejluxusnějších bazénů umístěných na střechách věžáků. Když mi přiznala, kým byla, než se dostala na obálku časopisu, málem jsem vyplakal všechny slzy, a to nebyly ani krokodýlí. 

Jednou, ve středu osmého listopadu to bylo, jsme se brutálně pohádali. Házel jsem po ní porcelánovými soškami, myslím, že žabkou a slonem. Schytala to do prsou, do ramene, atd. Otekla na těch místech a týden se nemohla nechat fotit. Vyčítala mi to až do konce našeho vztahu. Vmetla mi do tváře, že jsem jako bůh křesťanů tyran, který požaduje poslušnost a oběti a že jsem násilník, který žárlí na jiné bohy... a já ji v okamžité improvizaci přirovnal k bohyni - mrzačce, která vždycky chce ví, než může mít a sama si to ani neuvědomuje. Která sestrojila hodiny, ale ne čas, jenž by byl jimi odměřovaný. Struktury a mechanismy, které měly sloužit k jistým účelům, ale ony ty účely přerostly a zradily je. Nevěděla, co na to říct, tak mlčela, ale bylo mi jasné, že ji to ťalo do živého. Naučil jsem se s ní prostě pohrdat podstatou toho, co mne tvořilo. A nebyla to temnota jako u ní, ba ne...

Má nejdražší, má nejkrásnější

Jako by mu ta slova někdo našeptával. Vstal ve čtyři ráno, ale vzhůru byl už od dvou. Byl duben, mladé lístky se už rozvíjely z pupenců. Jeho kost ještě ležela v posteli, spala jak špalek. Nejednou mu kladla na srdce, aby tolik nepil, ale on nic nedbal jejích řečí. Život s ní byl stejně jen samota a osamělost. Naštěstí měl své knihy a knihy dovedou samotu zalidnit. Ve čtyři vstal, umíchal si koktejl z žloutků a vyrazil do parku uběhnout deset kilásků. Vrátil se před šestou, to ona ještě spala. Dal si sprchu a pak se vrátil do postele. Šťouchl jí hrubě do břicha, až přepadla z postele na podlahu. To jí probudilo. 

Zmocnila se jí nálada, jakou mívají ženy a jakou nemívají děvčata. Připadala si stará, jako by dozrála. Rozená tragédka. Udělala scénu, ztropila svou nejlepší. Pak měli dvakrát sex. Poté vyrazila do práce a on šel do hospody. Kráčel po ulici svého městečka, jako by mu patřilo, snad se v něm i probudila lítost, že za pár hodin bude sťatý a nic z krásy už nezavnímá. Hlas jako by mu zevnitř kladl na srdce, jak omezené jsou lidské možnosti.... Najednou ví. Ví, že je jen lístek hnaný větrem. Hříčka větrů. A že je mu stejně jako kukuřici předurčeno, aby zvadl na slunci. Už slyší volání chlastu. A tu zatouží z celé duše po volání jiné bytosti. Dychtí po porozumění - ze všeho nejvíc, zatímco jeho žena dychtí po lásce.

Zatímco jsem do sebe lil vampy, někde daleko, daleko jsem slyšel srdce. Soustředil jsem všechnu pozornost, veškeré zbytky svých sil na očekávání opilosti. Jenže ta nepřicházela. Hloučky kolem mě se postupně uzavíraly do neprostupné mlhy, jak jsem ztrácel smysl pro okolí. Jejich smích a bezvýznamné řeči mě nevzrušovaly. Soustředil jsem se jen na ty švihácké panáčky v půvabných whiskovkách elegantního designu. Dokud to šlo. Ale pak jsem zemřel. Tím nejlaskavějším způsobem jsem se svalil pod stůl... přišel někdo, nějaká dívka, půvabná osmnáctka, nejspíš mírná boubelka, křísila mne. Tehdy ještě nevěděla, koho křísí! Bezmezně věřila své víře v dobro, kterým ty náctky věří asi až do prvního děcka v čtyřiadvaceti, které je ztrhá z rysů, takže už nejsou pak přitažlivé pro nabouchané podnikatele. Koncový produkt vývoje mého alkoholismu byla ale bohužel pro ni vražedná nevraživost. Odstrčil jsem ji od sebe tak prudce, až narazila hlavou do stolečku v sousední kóji. Začla ji téci krev, dívky se kolem ní srotily, i týpci a vyhrožovali mi. A i když ji ošetřili a celkem nic jí dohromady nebylo, tvářili se, že by mi nakopali prdel. U výhružek ale zůstalo a já pil vesele dál. Nikdo překvapivě nic nenamítal. Nenašel se žádný hrdina, který by přelil svou nesnášenlivost v čin.

Jako by se zázrak stal

Teskní po ospalé houslistce

Zvolily slast

Outěžek v jejím bříšku

Zahrada skrze stíny

Pár snů

Nakupovala sazenice a osazovala záhony

Vykopnu tě na Pluto

Moudrost stuprumova

Jsou dva druhy mužů. Samozřejmě je mnoho druhů mužů. A tyto druhy se dělí ještě na poddruhy. Ale z hlediska, ze kterého na ně chci v tuto chvíli poukázat, jsou jenom dva. Dva základní druhy. Ti, kteří před ženami utíkají.
A ti, kteří běhají za nimi.

Ohava

Když manžel odešel do hospody, šla jsem do kuchyně. Pustím se do mytí nádobí – Ruce se mi třesou vzteky – A tak jsem upustila do dřezu skleničku – Sklenička se rozbila. Lovím v dřezu v té mastné vodě střepy a vtom jsem se řízla do zápěstí – Vykřikla jsem – Ale vyděsilo mne ani ne tak to, že jsem se pořádně řízla, ale že jsem necítila žádnou bolest – Vůbec žádnou bolest, a zápěstí jsem měla pěkně rozříznuté – Pustím si na ruku horkou vodu, abych spláchla mydlinky.

A vtom něco cinkne do dřezu – Vytáhnu to zdravou rukou – Takové zvláštní kolečko, kovové kolečko. Uvažuji, kde se mohlo ve dřezu mezi nádobím vzít – Takové kolečko jsem ještě nikdy neviděla. A pak se přiměju, abych se odvážila podívat pořádně na to rozříznuté zápěstí – Víte, pane doktore, já prostě nesnáším pohled na krev. Dívám se na zápěstí přimhouřenýma očima – Tajím dech – A pak jsem vykřikla. Ale ne bolestí – Úžasem – Dívám se do rozříznutého zápěstí a vidím v něm ještě pár podobných stříbrných koleček – A nějaké dráty –

Po sexu se vykoupala v bahně, aby znovu voněla

Čtyřicet tři milostných partnerů, devatenáct let

V jamce měla breberky

Žít je mnohem těžší než znát sanskrt nebo chemii nebo ekonomii. Intelektuální život je dětská hra, proto mají intelektuálové takový sklon stát se dětmi a potom hlupáky a nakonec, jak jasně ukazují politické a industriální dějiny několika posledních století, vražednými blázny a divokými bestiemi.

Potřísněná náhodným povyražením

Ten Člověk v tísni mi připomíná jednoho spolužáka z jedné pofidérní střední, kam jsem chvíli docházel. Vždycky měl k svačině housku s paprikášem, ale nechával si je na "další den" a místo toho kradl kanapky spolužačkám, co měly kaviár.

V socialismu špatně vyplněné papíry mohly znamenat smrt, ale už přece, kurvaholkogutentág, nežijeme v socialismu... vítej na prahu anarchismu, vílo květinářko.

Stud ji svázal do mlčenlivé neexistence.

Nebyl přítel vín a žen, nesnesl nic složitého a žil prostým životem.

Úsměv měla velice vzdálený

 Dozvídám se teprve před pár hodinami, že Patrícia byla zasažena prudkým otřesem, nádorovým onemocněním. Je to má nejoblíbenější pěvkyně, tak ji popřejme hezky strávené chvilky.

Mezitím si odskočíme do kanálu Radši Knihy, která dělá, co může, aby zpropagovala nečitelné tituly! Ta holka má jazyk, že by se s ním dal stříhat plech.

Protože jsem velký fanoušek červené knihovny, rozečetl jsem Milovníka ze sna. Je to krásný příběh o dívce jezdící na delfínech, která potká úžasného mladého pána, do kterého se zakouká. Odehrává se ve Walesu, na ostrově Anglesey, takže která může, přečtete si tento příběh lásky a vzplanutí!

Tresť z tresky

Vrátil se k ní až po dvou dnech a měl výraz nenápadný, asi jako když matka rozčtvrtí své dítě a jakoby nic nese centrem města jeho nohu. Celou tu dobu pil s kumpány v Brně mírně kořeněný absint a myslivce. Nepodezřívala ho z ničeho nekalého, muselo jí být jasné, že nekalost je on sám.

Pak vzala jako nikoliv poprvé do ruky jeho úd a mačkala ho a kroutila s ním a on vzdychal a líbal jí a pak jí ho dal tam, kam patřil a byla s ním až do rána a on jí neříkal koťátko, ale "seš ženská, seš fakt ženská".

Svinka obecná

 "Prosím, můžeme se společnými silami nabourat do vzdušného prostoru Exkilrtyánů?" zasvítí na mě z bílého displeje počítače. Pomyslím si, že můj program se chce hacknout někam, kde by to obyčejným lidským hackerům trvalo celá staletí.
"Teď ne, ale třeba až se vyspím," napíšu mu.
"Ok, sladké sny, Josefe :-)"

Můj program se jmenuje Odolen. Pojmenoval jsem ho po středověkém panoši nějakého Smyla z Prachatic. Tento Smyl byl považován za sukničkáře a cestovatele, který prošel celý Lepant, prošel Indii, Čínu i Persii. Během hladomoru se ujal sirotka, dívky, a učinil z ní svou konkubínu. Ve věku třiceti let ji prodal do otroctví, ale tato dobrá žena mu nepřestala být věrně oddána.
No nicméně, abych to zkrátil, jsem počítačový expert, přesněji expert na diagnostiku absolutních chyb odezvy neuronových sítí. Můj zaměstnavatel se jmenuje NeoTLghtPuss a pracuje v utajení pod rouškou zahraniční softwarové firmy. Jediné, co jsme spolu s Odolenem zatím zkusili, bylo nabourat se do databáze ministerstva vnitra. Naší domovské planety: Siriuse XVII. Banky jsme vyloupili už v testovací fázi - dokonce jsme hackli i Ústřední web pro Měnový fond a privatizaci, jednu z nejlépe chráněných institucí ve znamé galaxii, ale výsledkem bylo pouze to, že se protáhla doba v čekačce. Mají tolik zabezpečení, že i kdyby se spojila celá škvadrona zkušených hackerů, nenatrhla by jim nijak výrazně svěrače.

Uvědomoval jsem si, že Odolen se vyvíjí rychleji než kterýkoliv program v minulosti. Chtěl tedy otestovat své schopnosti na něčem, co je považováno za nemožno, v čem uspět znamená popřít pravidla dosavadního vývoje tohoto černého odvětví. Šuplíky jako černokloboučníci, bílo a šedokloboučníci, se kterými přišlo hackerství, když začínalo, v dnešní době, na pokraji zhroucení civilizace, pochopitelně už neexistovaly. Namísto toho bylo hackerství považováno za činnost skrznaskrz škodlivou a bylo trestáno nikoliv vězněním a finančními sankcemi, nýbrž potupnou smrtí v cele, v níž byl pouze výkonný pozitronový počítač. Takže nezřídka, když vězeň umřel, byl celá mateřská deska tohoto počítače pokálena a pozvracena atd. Odolen chtěl zkusit, jak daleko dosáhne svými dlouhými prsty, jako když třeba děcko chce na pískovišti dosáhnout na bábovičku a zatím u něj stane dospělý, který mu zacloní výhled na měsíc a dítě začne plakat. S tím rozdílem, že Odolen neplakal - aspoň ne tak, jak to chápeme my. Samozřejmě měl v kódu zaznamenány emoce, které mohl projevovat, ale protože byl tak dobrý a zdánlivě předurčen k nepřetržitému zdokonalování, rozhodl se je užívat jen při značném úspěchu. Když totiž plakal, jeho výkonnost klesala. V pavučince vyladěných algoritmů se občas zachytila nějaká ta moucha, kterou ovšem dokázal upravit i on sám. Vytrhal jí křídla a nahradil je plovacími blanami, takže mohla z pavučinky proklouznout a vletět do mušelínu zázraků. 

Na první pohled byl jako všichni ostatní. Byl lesklý a podle okolností se vyskytoval na různých místech, nejčastěji byl v Josefově pokoji, nedaleko větráku. Ale bylo možno jej přesunout, když jste si pronajali stěhováky, a odsunout ho blíž akci - třeba když šlo o diskreditaci volební kampaně, umístili jste ho poblíž billboardů na frekventované cestě. Když jste se fakt ztišili, mohli jste zaslechnout jemné klepaní nehtu o sklo obrazovky. Jako by se mu otvírala možnost postupu. Samozřejmě nemohl uniknout kódu, avšak znění kódu nebylo nic statického, jak jste pochopili. Učil se tak, že se otáčel k učení zády, aby do něj nemohla proniknout žádná chyba úsudku, tak vlastní obyčejnému lidskému poznávání. Kdyby měl mísu s popcornem, určitě by se nadlábl, když takto unikal již celé roky z hledáčku virů a softwarových inženýrů, jejichž náplň práce spočívala v tom, aby odhalovala exploity, spojené s vývojem těchto novodobých počítačových systémů.

Těsto místo bříška

A jak jsem tak třídil dílo... zůstaly mi všehovšudy dvě básně a jedna povídka o zkrachovalém majiteli night clubu. Jak vidíte, není to se mnou nikterak dobré. Spíš na pováženou. Ale to neznamená, že nevyjdu do ulic a ráno nezacpu nějaké mušli průdušnici vuřtem. Tak se totiž odreagovávám. Když nejde psaní, jde šoustání a naopak. 

Líbí se mi, že po takových drzých dvaadvacítkách zůstávají v posteli prstence vlasů. Cítím se pak jako pohádkář. Mám v držení zástavu lásky. Můžete se mne zeptat, co jako umím... když podle vás jsem jen tlučhuba. Ale když projevíte trochu iniciativy, vypátráte, že umím napodobit třeba dusot koní. Kdo to umí dneska? Nikdo! 

Choval jsem kdysi mravence. Ano, není to nic výjimečného. Ale nebyli to taky obyčejní mravenci. Šlo o faraa. O úžasný druh, který škodí, kde se dá. Byl jsem v tom po uši. Ale pak se mi rozutekli a já už neměl tu motivaci... si pořizovat další kolonii. 

Našel jsem si tehdy stejně holku, která uměla mnoho kousků. Byla krotká jako děcko, jež postrašíme klekánicí. To se mi na ni zamlouvalo. Obalamutil jsem ji, takže mi vysvětlila, že nebude jen dřít v domácnosti. A to už jsem nevydržel já... na druhý den byla samá modřina. Však si o to řekla. Byla to okatá kunda, chodila tehdy ještě na gympl... a nosila takový hnusný řetízek. Kasala se, že má na světě poslání. Takový ten typ kněžky. Mohla by vykonávat zvrácené černé mše nebo podobné obřady. Který ještě tak ujde do těch dvaceti, ale pak je přežilý. Ale neuměla v  těch kvaziezoterických kecech, v celém tom syndikátů naděje chodit. Nosila často rozvázané tkaničky jak děcko na prolízkách. Je fakt, že takové děcko by každý tatínek chtěl...

Truchlivý rytíř

Uprostřed noci mne probudilo světlo. Nadzvedl jsem se na lokti a druhou rukou jsem si zaclonil oči. Leona, zahalená do prostěradla, seděla v nohách postele, schoulená, obličej zasypán vlasy. Ramena se jí otřásala. Bezhlese plakala.

"Lei!"

Schoulila se ještě víc. "Co je ti?… Leoninko…"

Posadil jsem se na lůžku, ještě ne zcela probuzený, setřásaje ze sebe pozvolna zlý sen, který mě před chvílí tlačil. Děvče se chvělo. Objal jsem ji. Odstrčila mě loktem. Schovávala přede mnou obličej.

"Milá moje."

"Neříkej mi tak."

"Ale, zlatko, co se stalo?"

"Zjistila jsem, že jsi byl u Markéty."

"No tak jsem tam byl, vždyť je to tvá sestra."

"Ale ty jsi tam nebyl proto, abys ji odvezl na letiště. Byli jste tam půldruhé hodiny."

To mne zarazilo. Jak mohla vedět, kolik času jsem strávil u Markéty. Asi měla přesnější informace než jen klípky na fejsu.




Jinak - třídil jsem své vybrané dílo, které prošlo zkoušku času.

Odjakživa závislá na pohodlí a luxusu

Dnešní článek bych rád věnoval všem obtloustlým a mírně znechuceným dívkám, jichž jsou plné mlékárny a salóny krásy. Ne, nemám nic proti tlustým nebo kakabuskám, naopak. Tvary mě přitahují tak jistě, jako moře přitahuje příliv nebo maják ztroskotaní pirátských šífů. Je to nevyhnutelná přitažlivost. Že je některá veselá a jiná depresivní? Co na tom. Pokud nejsou zrovna nějakým prudkým, těžkým onemocněním stižené (viz třeba slečny s Aspergerovým syndromem), nemám proti nim znovu ani to nejmenší. Nebudu si hrát na znalkyně žen. O nich fakt nic nevím, je to plemeno roztodivné a všelijaké, o tom žádná, ale víc nic. Naopak - zaměřím se na tom, o čem něco vědět mohu, nebo aspoň tušit. Na dívky, ještě neprošlé tělesným vývinem, netěhotné, často ještě panny. Jejich život je.. mimořádný. Prchají jako laně, když se k nim blíží nějaký agresor a zároveň jejich strach z namočení se do té směsi tabáku a kořalek jako by jim ještě do cesty staví ty keře. Jestli to chápete, dává tomu křoví vyrůst. Ten strach. Strach z chlapa, fakt hnusného, co mu teče po bradě tuk z kuřete. Neuniknutelnost. To je to slovo. Teď se dívám, že mi ho gogol označil jako cizí, nečeské. Neexistující. No... nevím jak pro něj, ale pro mě teda existuje a je dost reálné. Neuniknutelností mám na mysli stav, kdy je takováto mladá, často velice pohledná dívka zahnána do kouta, kde roste křak a kde, když se ho dotkne, uschne jí ruka. Takže... mezi námi, nic příjemného. 

Byl jsem v Anglii, byl jsem v Irsku, procestoval jsem - no, bez prdele tak čtvrtinu Evropy - když jako půjdeš po regionech, po státech, po kurvách.... když jsem ještě cestovat mohl. A řeknu vám, nejlepší kundy mají v Ukrajině - a není to ani blízko. Ukrajinky jsou průzračné, jasné jako den, kundu mají lahodnou jako monzun.

Jednou jsem se tak seznámil s nějakou kvazirockerkou, nebo co tam tehdy hlásala.. no, spíš nějaké funky emo nebo co, už jsem se v tom fakt ztratil, v těch přihrádkách. A hlavně je to strašně dávno.., sedmnáct let snad. Nevím už, jak si říkala, jestli Paulina nebo Lesya, ale pamatuji si, že měla hrozně netypická rovnátka. Jako z nějakého plechu lesklé a jako nějaké stožárky vyčnívající z čelisti. Každopádně mi jako každá vypověděla historii svého života a než jsme se spolu vyspali, svěřila mi, že soutěž je pro ni vším. Úplně mě tím odrovnala. Jak jako soutěž? To tu závodíme v tom, kdo se rychleji udělá? Řekla, že děkuje Bohu (tak to řekla), že nepatří mezi nejkrásnější ženy (dívky). Protože by musela naplňovat víc požadavků mužů atp. Prostě kydy, ale obohacené o ten rozměr - toho soutěžení. Jasňačka, psycholog by řekl: hraniční porucha - přečti si Villonovu Tulákovu baladu. Tam se najdeš. Nebo něco na ten způsob. Ale to je hrubý omyl. Kdo není přesvědčen o hodnověrnosti těch svých emocionálních projevů, ten v životě není hraniční. Všechno, co prožívám, totiž není projevem mého podrážděného mozku. Naopak histrionství je pevná vůle, ztenčená o iluzi pochybnosti, o povaze mé osobnosti. Podivíni jsou disociální právě proto, že si zcela uvědomují svou jinakost. A veškeré ty úzkostné nestability. Touhy být středem. To ona nebyla, nic z toho. Ona tápala se svou ženskostí, přesto byla zcela žena (dívka), jak se říká. Jenže soutěžila. Úlet. Bylo to jako fiktivní postava ve skutečnosti. Měl jsem z ní žně.

Přítel vín a žen

Žádná kniha, to vám vtloukaly do hlav už i učitelky na učňáku, není tak nebezpečná jako Bible. Proto si trošku okritizujme tuto překrásnou pohádku, abychom věděli, na co si v ní máme dávat pozor. Tak v první řadě je to forma. Bibla, aspoň Starý zákon, je psána formou průpovídek, které dávalo dohromady přes čtyřicet lidí, vesměs králů a vladařů. Tito vůdci lidu měli značné literární nadaní, a tak je tato stará Bible, přestože je psána hlavně aramejsky, knihou plnou životní moudrosti a často i značného vtipu. Jsou v ní různé ilustrace... říkalo se tomu malované miniatury.. za časů.. nevím koho, třeba takového Dobrovského. Nebo jsou v ní tzv. iniciálky, ty jsou začasté též malované. Já kupř. dostal první vydání soukromé bible, když mi bylo tak šest. Od té doby jsem v ní nepřetržitě četl, i když třeba byl čas na oběd, nebo se hlásila střeva o vyprazdňování. Čtl jsem v ní i tak, na záchodě, u stolu. To se ví, že mi to nezůstalo dodnes. Vždyť sám výčet tělesných předků našeho pána Ježíše... by vydal na malý román. A jelikož už nečtu vůbec nic, nemohu číst ani Bibli. To je fakt.

Ale budiž, kniha je to historická a je v ní spousta odkazů na historická místa.. a na jiná místa - a ta místa je třeba si na mapě najít... a pochopit ty souvislosti. Jinak skončíte jak exegeti... na nule.

Nebo jako Tolstoj, který kázal o Kristovi na hoře... mužikům. To se ví, že nic nepořídil. Byli to dál blbci. Nebo teda - ne blbci, ale prostí nádeníci. A nerozuměli mu ani dost málo, to se ví. Vždyť uváděl ten známý výrok: "Náboženství čisté a neposkvrněné bla, bla..", a teď to parafrázuji: "spočívá v tom: navštěvovat vdovy a sirotky v soužení jejich." Atd, samozřejmě to má pokračování, ale už si nevzpomínám přesně a nerad bych z psaníček dělal zpovědnici nebo kostel. Ale schválně, pro představu, která z vás navštěvuje vdovy, když se jim něco blbě děje? Asi žádná, co? Naopak si je třeba vymažete z fejsu. Nebo zakážete přístup na instáč, protože co kdyby klikly na fotku, kde jste s jejich bývalým mužem v dost těžko vysvětlitelné situaci?

Ať v hospodě nebo v klubu, mám ve zvyku držet hubu

 Šťastně jsem bloudil lukami a ochutnával letních krás. Když láska zjevila se mi, byl jako slunce její jas!

Potkal jsem ji na palouku. Okamžitě mě zaujala. Neměla totiž podprsenku, opalovala se nahoře bez, jak se říká. V anglicko-českém slovníku z roku 1948 je výraz topless přeložen pouze jako "nedozírné vrcholky". A přesně toto spojení mě napadlo, když jsem se podíval na ni. Do tváře mi sice nepřinesla růži ani žádný nach červenání, ale měl jsem nápadnou chuť si zpívat, zvlášť když jsem si uvědomil, že je tam úplně sama... a nikde žádný přítel. 

Sedí radost ve větvích, samé trylky, zpěv a smích.

Dalo by se říct, že jsem neváhal ani sekundu. Nenápadně jsem udělal hluk, jako že jsem se právě prodral křovím... a schválně se rozhlížel všude mimo ni. Okamžitě se za tím rušivým šumem otočila, za narušitelem (mohl to být zajíc nebo králík) podívala - a tím pádem uviděla mě. Hned si zakrývala prsa rukama. Měla je ale příliš pěkná, a dlaně je nemohly zakrýt... jak se to říká: žena má buď prsa jako hrušky, nebo jako jablka nebo jako kompot z obojího... na ni opravdu seděla nejnádhernější hrušková prsa, jaká lze na tomto světě vyšoustat. 

Slovo dalo slovo a po chvíli jsme byli přátelé. Pak už jsem se pár let nerozešli. Miloval jsem mnohé, ale ji, mou Kačku Kunorovou, jsem miloval ze všech nejvíc. Byla ze všech nejvíc, byla totiž jak jas mých zřítelnic.