středa 23. března 2022

Má nejdražší, má nejkrásnější

Jako by mu ta slova někdo našeptával. Vstal ve čtyři ráno, ale vzhůru byl už od dvou. Byl duben, mladé lístky se už rozvíjely z pupenců. Jeho kost ještě ležela v posteli, spala jak špalek. Nejednou mu kladla na srdce, aby tolik nepil, ale on nic nedbal jejích řečí. Život s ní byl stejně jen samota a osamělost. Naštěstí měl své knihy a knihy dovedou samotu zalidnit. Ve čtyři vstal, umíchal si koktejl z žloutků a vyrazil do parku uběhnout deset kilásků. Vrátil se před šestou, to ona ještě spala. Dal si sprchu a pak se vrátil do postele. Šťouchl jí hrubě do břicha, až přepadla z postele na podlahu. To jí probudilo. 

Zmocnila se jí nálada, jakou mívají ženy a jakou nemívají děvčata. Připadala si stará, jako by dozrála. Rozená tragédka. Udělala scénu, ztropila svou nejlepší. Pak měli dvakrát sex. Poté vyrazila do práce a on šel do hospody. Kráčel po ulici svého městečka, jako by mu patřilo, snad se v něm i probudila lítost, že za pár hodin bude sťatý a nic z krásy už nezavnímá. Hlas jako by mu zevnitř kladl na srdce, jak omezené jsou lidské možnosti.... Najednou ví. Ví, že je jen lístek hnaný větrem. Hříčka větrů. A že je mu stejně jako kukuřici předurčeno, aby zvadl na slunci. Už slyší volání chlastu. A tu zatouží z celé duše po volání jiné bytosti. Dychtí po porozumění - ze všeho nejvíc, zatímco jeho žena dychtí po lásce.


Zatímco jsem do sebe lil vampy, někde daleko, daleko jsem slyšel srdce. Soustředil jsem všechnu pozornost, veškeré zbytky svých sil na očekávání opilosti. Jenže ta nepřicházela. Hloučky kolem mě se postupně uzavíraly do neprostupné mlhy, jak jsem ztrácel smysl pro okolí. Jejich smích a bezvýznamné řeči mě nevzrušovaly. Soustředil jsem se jen na ty švihácké panáčky v půvabných whiskovkách elegantního designu. Dokud to šlo. Ale pak jsem zemřel. Tím nejlaskavějším způsobem jsem se svalil pod stůl... přišel někdo, nějaká dívka, půvabná osmnáctka, nejspíš mírná boubelka, křísila mne. Tehdy ještě nevěděla, koho křísí! Bezmezně věřila své víře v dobro, kterým ty náctky věří asi až do prvního děcka v čtyřiadvaceti, které je ztrhá z rysů, takže už nejsou pak přitažlivé pro nabouchané podnikatele. Koncový produkt vývoje mého alkoholismu byla ale bohužel pro ni vražedná nevraživost. Odstrčil jsem ji od sebe tak prudce, až narazila hlavou do stolečku v sousední kóji. Začla ji téci krev, dívky se kolem ní srotily, i týpci a vyhrožovali mi. A i když ji ošetřili a celkem nic jí dohromady nebylo, tvářili se, že by mi nakopali prdel. U výhružek ale zůstalo a já pil vesele dál. Nikdo překvapivě nic nenamítal. Nenašel se žádný hrdina, který by přelil svou nesnášenlivost v čin.

Žádné komentáře:

Okomentovat