Milují se skoro hodinu

Cvrčku za noci pod oknem,

cvrčku,

vítr od moře, pokušení,

cvrčku za noci pod oknem,

cvrčku,

tambore tmy, sladké opojení.

Šestnáct let dobývám ji bez úspěchu

 vespod je to popel a zase popel

Všechno klapalo. Přesně, strašidelně, jako hodinový stroj. Šla na hodinu pilates. Sledoval ji. Čekal hodinu a půl, než se vycvičí. Když vycházela, sledoval ji znovu, tentokrát s ní šel až před její dům.

Předstíral opici, když procházel kolem ní. Něco směrem k ní zabrblal. Zmateně se na něj podívala. Nevěděla, že on je tím problémem, kvůli kterému v noci nespí....

Tělák s rusou kráskou

Čemu říkám vlastenectví? První představení, které směl poprvé opět dirigoval rehabilitovaný Talich, byla Káťa Kabanová. Než byl zas odstraněn, ale to je na jiný příběh. Skutečný příběh hrdinství. Byl ocejchován skutečným vlastenectvím, což je ctnost výjimečnější než i to nejprestižnější ocenění za zásluhy od prezidenta Miloše J. Jakeše. Ech, tedy Zemana, chci říct.

Jak to vystihl Hora v té asi největší české básni?
V té struně ve větru?

Jdu, jdeš a jdeme, proč a kam – zda víš?

Poblíž Kozí uličky zhřešila

Co je možno tesat do kamene, ptáte se? Nejdřív me sylogismy, pak me aforismy a naposledy jsem se dověděl, že je možno mě vytesat celého. Samozřejmě nejprve natisknout v profi budovatelské 3D tiskárně a až vyjedu zásobníkem do světa, pak je možno mě vytesat. Byl bych tak hotový ve dvou unikátních verzích, z nichž každá by měla zřetelné přednosti. Ta živější by se víc hodila k dívkám, kdežto ta kamenná jako reminiscence na úchvatný intelekt, bohatý duchovní život, na exces vtipu a přehršel skromnosti. Někdo by řekl, že jsem melodičtější či písňovější v žule, ale já si to nemyslím. Nechci vyznít, že bych se korunoval na suveréna formy. Nicméně si přiznejme: kdo má takovou formu jako já, když se do toho pořádně opřu? Nejspíš nikdo. Někdo namítne, že patřím do blázince. A nejspíš bude mít pravdu. Ale vtip je v tom, že jsem pořád na svobodě, tudíž tam nepatřím. Patřím právě tam, kde zrovna jsem - mezi savé samičky. Tím je situace vyřešena. Touha, která vás posedne při četbě mého blogu, je ostatně společná všem lidem. Jste-li rovným členem lidské společnosti, žene vás tato neurčitá touha po odkrývání smyslu. Nic vám nemůže dát proti této touze lék nebo náhradu. Jste odkázáni na mě a na mé pohádky. Na staré černochy, opilé cikány, na vše, co ukazuje, jak mnoho se člověk může trápit, není-li rovným členem lidské společnosti. V čeledníku mi ještě vyčítají, že jsem enigmatický. Ale jakápak já jsem záhada? Jakýpak záhadolog? Co píši, je jasné jak dvě facky. Z obou stran systematicky přilétnuvší na obě stránky lící sličné děvy. Jsem plný pravdy a životní moudrosti? Nepochybně. Stejně tak ale ve mě hlodá jakási zalklá bezdnaděj pramenící z prostředí bolesti a neustále se mi vtírá na mysl trpká paralela mezi osudem mým a osudem slepého, odstřeleného psa. Dobře to cítím, když popisuji, jak jsem zametal s tolika dívkami. Jak jsem si je bral na paškál, abych je později před prahem jejich domů na kolenou prosil, aby mě vzaly na milost... a nikdy mne nevzaly! Všechny ostatně byly pratypy jediné dívky, Osudové, a byly až démonicky shodné s ní, ačkoliv mě to dřív ani později nenapadlo a zapisuji si to tady jen pro budoucí časy, jestli budu třeba případně někdy mít příležitost o tom porozmýšlet. 
Nikdo nedovede napáchat hrůzy tak jako já - a pak po nich tak zamést stopy a uvést ještě v pokušení zcela nezúčastněné. Ale nebojte se nic. Tento blog bude prosperovat, dokud projeví vyspělost aspoň nadpoloviční většina čtenářů. Abonentů. To bude stav požehnané demokracie. Tento stav se projeví tak, že budu držet na uzdě sprosté a nebezpečné síly a budu se vyjadřovat jen jazykem myšlenek přístupným vám a vaší nadpoloviční vyspělosti!

Milostivá je v koupelně

Nejsem žádný Dejsibacha a nebo Přeskočles. Jestli chcete, abych vás tu nakrmil pohádkami, musíte mi koupit pořádnou flašku!

Postava ovčáka ve filmu mě vždy našponuje. Co si to jako myslí, hvízdat proti větru na bezbranné ovečky? Hrát jim na flétnu jako v nějaké Ali Babově jeskyni? Být zároveň naprosto aliterární.

Nedávno mi psala exka na Viber.

Tak jsem se přestěhovala. Přerušila školu. Našla si práci, pak druhou. Je ze mě Pražák, ačkoliv to odmítám připustit nahlas a vnitřně zůstávám věrná O******. Hodiny tikaj.

Odepsal jsem jí, že školu nepřerušila, ale že jí vyhodili. Že to byla docela normální škola a dost se divím, že absolvovala tolik semestrů. Na jejich místě bych ji vyrazil hned na první přednášce. Jak byla vzteklá, to si neumíte představit. Chvilku trucovala, nadávala, pak napsala, že skutečně za nic nestojím, jak ostatně věděla od počátku.

Připomněl jsem ji galerii. Jak jsem si tam k ní šel sednout. Hudba hrála jazzová, barová. Ztratila kluka, přišla o věneček. Utěšoval jsem ji. Najisto vím, že odcházela v růžové náladě, s korálky třpytivých slz v koutcích očí. A nebo si to pletu s někým úplně jiným a tato exka byla prostě jen zhrzená. Přeberte si to. Nicméně se mi Jana nikdy nezajedla. Byl bych s ní navěky, nebýt setkání s Lídou. Bavil jsem se s ní. To mi nikdo neveme, s ní jsem se BAVIL!


Che che che...

Ve jménu lásky

Potkal jsem ho v hospodě. Na první pohled byl pošuk, ale když mi svěřil, čemu se věnuje... musel jsem se ožrat. Prý psal pro Reflex. Těžká situace muže, který si vytvoří vlastní svět z papíru. Z politiky a interaktivní zábavy pro smetánku. Nijak jsem to nekomentoval, jen jsme pili panáky.

Světelný krok

Jeho tchyně byla drobná a hezká a na očích jí bylo znát její milou povahu. Mluvila o něm uznale. Ale málokdo věděl, že než se oženil s její dcerkou, táhl to tři roky s ní... Neříkám, že je to přímo nechutné, ale přiznejme si, že by to asi normální člověk nedělal. Normální tedy ne. Bylo ji skoro pětačtyřicet. Takže tak. Ruce pryč od zralých žen, když jsou dostupné mladé ročníky!

Z diskrétních důvodů

Před ní visely stíny

Zavolal jsem prašným slunečným světlem. "Je tam někdo?" Křikl jsem dost hlučně a slyšel sám sebe, jak to ve mně rezonuje. Nikdo se neozýval. Pár much si oprašovala křídla o přední skleněné tabulky asi tak od roku 1984. Strčil jsem trochu víc do dveří. Hlasitě zavrzaly.

Nevěděl jsem, zda vstupovat někam, kde by mě majitelé mohli nepřijmout. Zaváhal jsem. Těsně před schodištěm, které vedlo někam až do nebetyčné výše. Vykročil jsem vzhůru. Zavrzalo to hrozivě. Byl už jsem nahoře, když mě překvapila další skutečnost. Někdo tam byl. Zaslechl jsem unavený vzdech z nejbližšího pokoje.

Nutně stařeny, protože nikdo nemá tak koncizní vzdech jako ta, jejíž šťávy už zdaleka nevoní šeříkem. V jejím poklidném toku se dala vysledovat jen nuda z existence. Ležela tam, v té umrlčí posteli tak tiše, že mi připomínala nějakou fosílii, nedotčenou během věků. Její hrozné oči zíraly do prázdna a zřejmě už tisíc let nesešla dolů. Já byl asi první, kdo po těch tisíci letech vešel do jejího podlaží.

"Jste zřejmě bystrý chlapec", řekla, "takoví už se nerodí."

"A taky se nikdy nerodili", pomyslel jsem si. Ale řekl jsem: "To skutečně jsem, na akademii jsem platil za nejvýtečnějšího studenta."

Když kocour není doma, myška má samozřejmě pré. Jak jsem předpokládal, její manžel byl na trhu ve Stamfordu. Nevydržela jen tak koukat na to, jak se jí mládí promenuje před očima, zatímco ona vyhasíná a přibližuje se nenávratnému konci, oči se jí orosily slzami. Co tak asi tuto trosku postihlo, aby jí vrylo do tváře tak zoufalé vrásky? Mentální porucha v dospívání? Náruživá kleptomanie? Dítě lásky? Pokoutní poměr? Nevěděl jsem a neodvažoval se hádat.

Utiskování barevných bílými

Za Snyderem přichází poezie očekávaně, vždycky, když má rozžatý táborák, tak se vmísí... ale za normálními lidmi chodí, jak se jí zlíbí, děvce!




Každopádně Páťa měla pech jak Brno. Její sestra Adéla jí doslova pohnojila život. A to je tím, jak byl krásná a taky proto, jak byla úskočná. Pochopil jsem to až mnohem později. Není dobré si držet sourozence příliš těsně u těla, teď to již vím. Mohou se před vámi tvářit jako nejlepší spojenci, ale zatím kout v zapadlém koutku mysli ty nejděsivější pikle.

Julii mohl člověk milovat až k zešílení. Ale mohl ji také nenávidět. Hleděl jsem na ni. Trpký úsměv po mém výroku chvíli trval a za tou dívčí, sotva čtyřiadvacetiletou tváří jako by se kupily věky zlé moudrosti. 

Tvař se jako vítěz

Sedmadvacet zvířátek zaplatilo životem

Neumím valně běhat, ale utíkal jsem. Pryč od té kurvy z vlaku. Popletla mi úplně hlavu. Slepě jsem utíkal z perónu směrem k jihu. Píšťálky poslíčků mi ještě zněly dutě v lebce. Tak se mi aspoň zdálo, že tam může být jih, protože sever byl naproti. Ale bylo mi vlastně jedno, kam běžím, hlavně abych už byl pryč. Jeli jsme na svatbu přátel. Měli jsme se bavit, královsky bavit. Měli jsme prožít naše vlastní líbánky už následující měsíc. Ale to je teď passé. Utíkal jsem asi jako smyslů zbavený kolem bílých domečků milionářů, v nichž v roce 1920 ještě bydleli čelní představitelé státu. Jedna vila patřila Kramářovi, druhá největšímu občanu, bojovníkovi za lidská práva Rašínovi. Dominika mě dočista zničila, když mi řekla, co dělala minulé prázdniny, když jsem byl na univerzitě na stáži. Není divu, že jsem jí zabořil to luxusní šampáňo přímo do chřtánu a vrážel jí ho tam pořád znova, dokud se nepřestala hýbat.

Podal mi tu letní fotku. Byli tak mladí. Petr držel kolem pasu Patrícii. Podíval jsem se na její poněkud plošší hrudník a poznamenal, že z ní stejně třeba bude sexbomba. Kdežto Adéla, její ségra... zíral jsem na ni, byla božská.
Měla to své super těsné tričko a rozhodně vypadala na víc než na svých čtrnáct.
Proč držel kolem pasu ji a ne Adélu, to jsem nechápal. Ale abyste pochopili, do jakých sraček se Petr kvůli Adély později dostal a jak krutě za to zaplatil, musíte si přečíst můj zítřejší článek. Kvality, které dělaly z Petra dobrého záletníka, mu znemožňovaly stát se sympatickou lidskou bytostí. Měl zanedbatelně jemnocitu a naprosto žádný šarm, přesto se dívky mohly přetrhnout, aby je v kině objímal právě on. Jenže Adéla byla na škále hnusu ještě mnohem níž, dost nízko na to, aby dokázala potopit i Petra.

Sic transit gloria mundi

Té budově hrozilo, že ji při nejbližším přílivu vezme voda. Stejně jsem neměl moc majetku, protože se mi jen tu a tam podařilo prodat povídku nějakému pokoutnímu časopisu.

"Pro Krista pána," vzdechl si hospodský. "Jeden by řekl, že jste si poprvé dal panáka."

"Taky že jo." Bylo mi sedmadvacet a dosud jsem nepil. Zaplatil jsem a rozhodl se potýkat se s tmou tam venku. "Ale tak mě napadá, že ten člověk, co přišel s teorií o hrbolech na lebce, měl pravdu. Vy například máte hrbol natvrdlosti."

Podíval se na mě, jako by mě chtěl uškrtit.

"Radši toho pití nechte," volal na mě, ale to už jsem byl z dveří venku.

Proplétal jsem se kdovíjakými cestičkami. Míjel jsem domky vidláků, různé zemljanky. Na konci jedné té cesty, které přirozeně nikam nevedly, cesty světle zelené, tam někde ve větru zarachotila rezavá mříž. Vedle mé boty leželo něco růžového. Asi sponka. Jako široká stopka výletu věštící zoufalství. Teď, dlouho po půlnoci, olizovaly tu klec a sponu ještě jen jazýčky deště, který najednou přestal. Nazdařbůh jsem se otočil a vydal se jiným směrem. Tentýž měsíc a mraky se odrážely v kalužích a najednou do mě vprostřed ničeho, jen uprostřed vytí vzbuzeného čokla, vjela žádoucí síla, slabý pramínek síly z panáka, který jsem před nedávnem tak neslavně vypil. Roztřásl jsem se - takový tím zebavým třesem. Už nejenom ruka a paže, ale celé tělo se mi pomalu kývalo jako obrovská loutka uvězněná v železech. Kdesi v zapadlém koutě mé hlavy jsem pomyslel na Jitku, která má dnes či měla včera svátek. "Dívka je vždy osamělá." Jenom ta čtyři slova opakovaná při nejméně vhodných příležitostech, to byla celá ona, tak jsem si ji představoval a vnímal ji. Byla jako mrtvá a chtěla ven, do světa. A chtěla mě, který jsem ještě ani pořádně nezačal žít. Nic z toho jsem nechápal. Ale její tělo jsem si nechal líbit. Omráčilo mě vždy jak rána kladivem. 
Najednou jsem se zarazil. 
Vždyť jsme se rozešli. Je to již týden. Myšlenky se mi rozběhly vůči smrti vstříc.

Bisexuální školník v Tatrovce

V klasické rétorice je svět naruby účinný topos, mobilizuje lidi k odporu, vyvolává pocit neudržitelnosti - slepci vedou vidoucí, děti poroučí starcům. Nemůžete se pak divit, že ve vaší realitě jsou v čele přizdisráči, kteří zavírají své poddané sráče do konzerv bytových jednotek a chtějí po nich platit nelidské nájmy! Jenom Jana a Pavla byly v celém baráku jiné a majordomus Honza by se jim oběma určitě moc rád podíval pod sukně. Nikdy ho při něčem takovém doopravdy nepřistihly, ale tu jeho odpornou žádostivost z něj cítily. Procházely kolem něj a on se na ně sice přímo nedíval, ale cítily ten zvláštní, netečný pohled až v kalhotkách. Raněné, chromé zvíře mělo chuť na obcování... Bylo jim něco po dvacítce a ostatně slušně vydělávaly, kdežto jemu táhlo na čtyřicet a peněz měl akorát tak dost na to, aby se postaral o sebe a svou slepou matku. Byl závislý na sledování porna, a proto taková Jana pro něj byla víc než jen nájemnice. Vypadala totiž líp než herečka porna. Páchly mu nejenom šaty, ale páchl z něj i alkohol, zřejmě narychlo vypitý.
"Au", zaúpěl, když šla kolem. Připomínalo to výkřik plavce, který se dostal příliš daleko na moře a volal, aby ho někdo viděl.
"Co je, pane Smrku?"
"Nic, jen mě chytlo v kříži. Pamatuj, Jani, že za tři dny máš termín."
"Žádný strach, budu to mít."

"To bych ti radil, Jani," usmál se významně a odhalil řadu zkažených zubů. Až přijde na to, že mu hnijí, možná vyhledá zubaře, pomyslela si. "Teď utíkej."

Nic neřekla, jen otevřela těžké dubové vstupní dveře a zmizla za nimi jak poryv vánku. 

Celý den ji pronásledoval déšť. Samozřejmě byla v kanclu, kde jí tolik nevadil, ale když vyšla ven, třeba naproti do papírnictví pro roli účtenek, stačilo se projít v tom poli kapek a byla na kost promoklá. Pak si nějaký čas nemohla ani sednout k stolu, protože byla provlhlá jako houba a cítila to i na kalkotkách  - cítila se nadobro bezmocná, asi jako oběť tužeb zhýralého stalkera. Den pokročil a prsty se jí pátravě pohybovaly po klávesnici stroje. Byly to ruce výkonné a ani na ně nehleděla a i kdyby hleděla, tak by je neviděla. Něco jí bušelo v hrudi - v hrdlu jí zazněl zvuk, jako by měla zvracet, ale nezvracela. Jen myslela na Honzu Smrka. Té noci, když se vydala domů, zhoustla mlha a noční Prahou se neslo houkání sýčků.

Mírní žluč

Šumí noc, šumí dech.

Vzal jsem si tě dříve než tvé srdce. 

Šumí noc, šumí dech.

Představ si tu krásu a tu hrůzu.

My chudáci, co nemáme co dělat, z oken se díváme na nejvýše neblahé divadlo... a když se vynadíváme, pouze díme, že nám stačilo: Co taky za oknem, tam venku, obdivovat? Dlažbu, plesnivou střechu, na níž si Venezuelci grilují kuře, oblohy plné chemtrailů cíp, akátu svěšenou větev, jež dříme mezi větví a kamením, odprýskávání malty, květy cizoty, zaschlé vlhkosti na zdech, na nečích kalhotách, a znovu rozesmátá děvčátka a jejich znonivý smích, automobily, za jejichž oknem bledá tvář cení zub na tabulku čokolády... a hlavně vidíme taky ten zub, který požírá všechno, to všechno a ještě o něco víc. Neslyšíme skoro nic. Věnujeme se takříkajíc jiné záležitosti. Posloucháme muziku. Do uší nám zní Eminem. Lose yourself. A nic jej nemůže nahradit. Ani teď, když už není první v hitparádě, pro nás zůstává nedostižný!

Místo toho víme, že někde v dálce jsou pokoje plné slunce, housle, jež zpívají milým věcem a lásce a taky ta láska, jež má dost času, líbá milého na různá místa, protože má prostě dost času. V takových pokojích sedí cudná děvčata jako vy, která mají pro svého milého přichystáno tisíc a jednu různou vychytávku!

Zkoušela znásilnit psy

Notes je nejkrásnější kniha na světě, neboť je to kronika, jež není a nikdy nebude napsána.

Jejich vztah ještě nebyl konzumován

Spolu s láskou se stala žena také předmětem nespoutaného obdivu a nespoutaného opovržení a její skutečnost (ve skutečnosti o nic méně skutečná než mužova) byla zahalena zvláštními, puntičkářskými, někdy i náboženskými ohledy. Co třeba počít s tou papulkou, která je nasazena v tváři jakoby křivě? Uřezat ji? Nikoliv. I žena s odpornými pysky může být vějičkou na muže a dost často se stává, že je o to větší, čím je její pusinka odpudivější. Samec prostě v době fejsbuků a escape roomů už nepoznává samici. Ptá se jí: "Kdo jsi, ženo," aniž by anticipoval odpověď, která ovšem nepřichází. Z úst žen už se ničeho nedoslechne, protože ta se cítí jeho odvěkým nepatřičným zacházením uražena. Muž veden násilnickou a krutou povahou si ji přisvojoval už v úpadkových a upadlých kulturách a během pogromů jako kus hadru, a tak není divu, že nyní v roli onuce ona mu nebude prokazovat žádnou službu. Nynější žena vůbec nezná pojmu vděčnosti, protože byla jen krutě týrána a využívána tou hrubější polovinou lidstva. Musíme si uvědomit, že za všechno špatné můžou páni. Ti můžou nejvíc za to, že žena se necítí ve svém těle dobře a musí brát různé medikamenty, aby její šťávy proudily správným tempem. Ostatně nejrůznější sexuální problémy a dysfunkce, které ji postihují, mají svůj kořen především v jejím zmučeném vztahu k muži. Pro jedny sice ďáblův nástroj pro totální vyhlazení určený, pro druhé však stále předmětem slepého uctívání, může tak působit dvojace, jisto je, že dívka je pořád jen jedna bytost a jedna (či kolik?) stydká kost.

Plutonium 186

Je malý. Je tak malý, že téměř není. Je hustý. Tak hustý, že nemůže být hustší.
Je těžký. Jeho hmota nemůže být větší. Své smrti věnuje celou svoji energii.




Ano, jedná se o docela nový, avšak ne tak nový, jak byste myslely, děvčata, prvek! Napsalo se o něm dost. Nazývá se M-A-G-O-R.
Jedno ji jisté: pro psaní potřebujeme podklad, pozadí... Proto není představovým uměním už plastika, ale je jím hudba, proto je, byla a bude literatura vždy představovým uměním par excellence. Tou krajinou prošly už pořádné zástupy lidí. Ale málokdo z nich uspěl. Dobrodruzi, mormoni, horníci v uranových dolech, vodáci, lovci a turisté, pijáci a další a další a každý, kdo tudy projde, zanechá nejasné stopy...

Hanbaté fotky gymnazistky

Zdál se mi mimořádně působivý sen. Na chodníku ležela žena, pěstí bušila do země. Plakající chlapeček. Tříštění skla. Řinčení požárních zvonů. Sirény. Houkačky. Šílenství. Hluboko ze země nadále vycházelo dunění čehosi, co se nedalo zachytit. Komíny se kácely, cihly padaly a všude kolem se usazoval šedý prach. Další otřesy, pronikavé kvílení slečen. Všichni muži a dívky utíkali k prázdnému prostranství stranou od ostatních budov, aby tam našli nevím co - asi útočiště. Stočil jsem pohled k psovi bez zadních nohou, který se plazil po břiše. Pak jsem zaslechl pištivý smích středoškolaček. Stály tam, krásné jak třešně, se založenýma rukama a svíjely se smíchem, když sledovaly celou tu spoušť.
Musel jsem jít k nim. Poznat se s nimi. Byly tak divné, že mě okamžitě přitahovaly. Samozřejmě, že byly stejné jako milióny jiných studentek střední, pyšné jak princezny a nijaké, avšak smály se a jejich divý, divný smích působil jako olej na můj vnitřní napalm. Napsal jsem si jejich čísla do telefonu a slíbil, že se ozvu. Otočil jsem se k odchodu a krátce nato ucítil kousnutí do krku. Jedna z nich mě s ječivým smíchem kousla do platyzmy a druhá už se chystala k témuž. 

Tělo devatenáctky

Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Ale v prostředí české středostavovské rodiny je to pohled bezmála zkreslený. Tam je totiž jasně přes pantátu či panmámu určeno, co má dcerka dělat, ke komu se přivdat, komu trošku přikuřit. Aby se rodině dařilo líp. A tak není divu, že Vilemína tak docela nevyrostla ve zdravou, radostí ze života kypící devatenáctku, ale v zachmuřenou, akném poďobanou a mírně přitloustlou pijavici, které bavilo klukům dělat ze života peklíčko. Neuspěla v soutěži, jež jí nebyla vlastní, a proto se rozhodla, že v tom, v čem uškodit může, se přičiní, aby neuspěli druzí. Vlastně je to rozumná strategie, jenže se obvykle tak docela nevyskytuje o oblíbených lidí. Z důvodů, které tady nemusíme rozvádět.

Následky

Oleg byl kus prasete, měl na čele napsáno, že je úplný ztroskotanec, bylo mu to opakováno úředně i soukromě, a tak se za něj začal považovat. Chodil od jedné hospody k druhé, a když se nad ránem vracel z baru, který měl od domu co bys šutrem dohodil, v době, kdy už se mu alkohol maličko rozležel v krvi, musel se vždycky po několika vrávoravých krocích na přechodu opřít o kandelábr, aby přišel k sobě. Než došel ke dveřím činžáku, které si dost namáhavě otevřel klíčem, který dlouho hledal po kapsách a než došel k výtahu, který už dvacet let špatně sloužil, stačil se bezděčně podívat na poštovní schránky nájemníků a zvláště na jednu, na které čněl jakoby dětskou rukou vyvedený nápis "Markéta Kleopatrová". Byl do Markéty blázen už roky, ale jak už to tak někdy osud chce, ona do něj ne, právě naopak. Počkal si na přivolaný odvoz, vstoupil, zmáčkl čtyřku a čekal, než ho odnese do příslušného patra. Jak tak klimbal posunován nahoru, viděl přes mřížku mihnout se jakousi vábnou postavu... a bezpečně v ní poznal Ji.

Bůžek milování

Vzpomínám si na jeden barák z dětství. Byl to starý barák se slabými a popraskanými cihlovými zdmi. Úplně normálních, jakých je dvanáct do tuctu. Co jej však v mé mysli odlišovalo od ostatních, byla skutečnost, že se tam oběsila jedna písařka. Dělala od čtyř do jedenácti ve firmě, která se kdysi jmenovala notářská, nevím, jestli toto povolání v době internetu ještě existuje, nicméně tehdy to bylo místečko, které vynášelo slušné korunky. Byla to shodou okolností matka mého kamaráda a nápad si vzít život ji prý zastihl uprostřed žehlení. Šlo o jakési nevěry a podobné hry na city. Co na tom? Když mi to sdělil kamarád, strnule jsem jej pozoroval. Byla mrtvá a já jsem živý, tak proč řešit tu historii?!

Rybník slizu

Jako by něco viselo ve vzduchu, nějaký netopýr, nějaké neštěstí se kolem nás vznáší.

Farář z doliny

 Ach a co farář, vlas bělostný již,

     není to o něm, není, není?

Už prošli kolem něj, drahoušku, víš,

     bez navštívení.

Belzebub měl tadyhle cíleně chuť si pošpásovat. Tak šel za Rebekou. Znal už, kde bydlí, protože si dali do nosu asi před třemi léty v Roxaně. Pak šli k ní. Dováděli jak jankovatí, ale aby to nestačilo, přivedl jí do jináče. Jí se to tehdy valně nehodilo. Studovala práva. Kočárek a plíny by byl škrt přes rozpočet. Resp. navýšení, které by se zas nehodilo jejím zákonným opatrovníkům.

Rozchod, protože neumíš psát

Někdy se cítím jako ušlá pneu. Raději bych měl hrst studených rozmačkaných brambor než dvě hrsti teplých mladých savčích vnad. To, že se tak cítím jen jednou za osm let, nemusíte vědět! 

Nevím. Trump dostal zaracha na facebook a nejspíš doživotně. Už fakt neví co by.. těma buřičskýma roupama. Pořád pláče, že je prezidentem, i když jím není. A na druhé straně spektra jsou vyžilci, ožralové, feťáci. Pro ně je moc naprosto nepochopitelný pojem. A bezmoc už vlastně taky, neboť každý den začínají polknutím dávky. Té, která rozdíly spolehlivě setře. Společnost proti tomu dnes naprosto nesmyslně vymýšlí zákony, protože nechce, aby se lidé denodenně přiváděli do stavu, kdy jsou mocenskou strukturou a pro Nůžky nepoužitelní. Kdyby si každý podobný potenciální feťák šlehl den co den, co by se stalo s průmyslem? Jenže už se stalo a bude hůř, jak předpovídal Pelc. Osobně bych šel od toho, tady není komu pomáhat. V globálním skejlu libovolné dobré úmysly dláždí cestu do hoven. Naprostá většina se sama ukončí a ten zbytek, který má z pekla štěstí, do toho buď zas spadne a jede na tom jako příležitostný dravec... a nebo od základu překope život, což jemu samozřejmě pomůže, ale pro societu je to ztracený čas a z toho hlediska ztracený případ. Perník je třeba fajn pro OCD typy, abyste se zapojili do společnosti, když jste na pokraji zájmu, ale po čase je paranoia nebo schíza z něj plynoucí naprosto neadekvátní vedlejší účinek, jenž pozitiva zdrtí.

Pomalu se snášel k zemi

 I příroda všude se leskla kol, den každý jak vyhejčkaný, měl modroučkou na sobě kamizol a zlatem byl obetkaný

Všude se leskne pot jejího těla. Vpředu sice nic moc, ale zadek má fantastický. Nejradši bych na ni jen tak vejral. Nedá se říct, jestli má dvacet nebo třicet, je moc hrdá na to, abychom ji odhadem udělovali věk! Ty vroucí oči ji jen pálí, jen žhnou. A taky má takový ten nos. Jako Nefertiti. Egyptská prostě královna, hlavu vysoko, hrdopýška.

Obvykle jdu za svým jako býk, ale před ní jsem se musel zastavit. Chtěla po mě nepředstavitelné, a to nejdelší soulož ever! Když stojím před takovou pastvou, chovám se jako dítě, které se dostalo do místnosti s automaty na mince. Prostě do nich kopu, dokud mi nepadnou tři citróny... Teď, když je daleko a v čase též pryč, umím ji teprve docenit, po dekádě ztraceného plácání! Se mi zastesklo po její kačence, byla vždy jako gumová. Neposmívejte si, že si ničím život. Jen takové hrdé ženy za něj totiž stojí, totiž za ten zničený život!

Přijímám s radosti nervů chvění, shony po marnostech, naplňování požadavků... jen když večer stojí u plotny. Jen když tam stojí aspoň v představách a mohu se jí dotýkat aspoň v snění! Neboť ztratit se v tom, v čem žijete, to katastrofa není! 

Fanatismus je na hovno, ať jde o překlady biblických textů nebo sportovní klání. Kde není humor, tam to páchne od ocasu! Všichni jsme komická, dojemná a fraškovitá zvířátka, která se snaží impozantně urazit cestu z dělohy do hrobu, a lidé, kteří to takhle nevidí, mě k smrti nudí.

Ohyzdný nos cizoložnice

Sny! Stále jen sny! A čím je duše ctižádostivější a delikátnější, tím více sny ji vzdalují možného. Každý člověk nosí v sobě svou dávku přirozeného opia, stále vyměšovaného a obnovovaného a od narození až do smrti je jejím feťákem

Zakoukala se do Filipa, který měl bicepsy jak kýtu šunky a to nejkrásnější tetování vrčícího buldoka na paži. Měl taky zbrusu nový dodge... Nemyslel jsem si, že se požene za cizím klukem do vzdálené země, jak za nějakým dobrodružstvím, ale asi jsem se spletl. 

Jako akční hrdina jsem dával přednost hnětení těsta před stínáním hlav, mixérům před samopaly, a tak nebylo divu, že si vybrala jeho!

Teorie posrané plínky

Co čekáš, že uslyšíš, než věštbu, lež či smích, vždyť matka má byl skřet a otec můj byl mnich...

Dobré, ne? Taky jsem to vymýšlel asi minutu.

Tak říkám. Prostě jsme s Ivou pili jako staří známí, kterými jsme, no.. po těch letech šukání.. asi byli. 

"Podívej. Peníze! Mám peněz jako slupek!"

Volala.. otvírajíc peněženku. Byla tehdy ve fázi mánické a její zuby jiskřily mládím a naprosto dokonalou péči. Vždy se o sebe tak starala.. i dole.. byla neuvěřitelně čistotná. Což ve mně vždy vyvolávalo otázky... proč? Proč není prase, když lidi jsou vesměs prasata svým chováním a jednáním? Proč se staví, jako by byla nějaká cizokrajná ovečka? Ale to je na jiný příběh, to sem nepatří. Takže volala: "Podívej. Peníze! Mám peněž jako slupek. Šéfka mi přidala."

Uvnitř jsem hrával pinball.. úplně sjetý. V osmnácti, devatenácti, ve dvaceti už jsem tam během některých směn nemohl. Myslím, že věděli, proč jsem měl zákaz vstupu a já to ostatně věděl taky, ale nikde jsem se tím nechlubil. Ostatně každý v O****** věděl, že mám skoro všude zákaz vstupu... 

Tak jsem si objednal, co jsem takhle během středečního večera pro lepší spánek pil. Whisku. 

Ona kontušovku. Vždycky pila nějaké ovocné destiláty, nějaké jako lepší, rozumějte, urozenější, aristokratičtější. Myslím, že si tím dodávala na váze. Ale taky milovala Jelínka, zemitého, úplně obyčejného. Fakt, milovala tu firmu a ten výrobek víc než kdy milovala nějakého člověka nebo chlapa. Mě teda řekla jednou v autobuse na zadní sedačce, že mě miluje, ale nevěřil jsem jí. Pravda je, že já ji byl úplně posedlý. V osmnácti. V devatenácti už ne. Ale to už jsme měli tak třiadvacet. Hostinský mě jako vždy probodával ostrým, pátravým pohledem. Ona blábolila něco o těch bezprizorních Romech a mě hezky stoupala hladinka. S ní a ještě asi se třemi holkami, ne víc, jsem zažil stav dokonalého štěstí... jen tak při klábosení, při nějaké stupidní aktivitě, nikdy víc jsem štěstí neprožil. Během celého života mě ani náhodou jindy než při těch třech či čtyřech ojedinělých, sotva minutových "případech" nepřepadl pocit extáze z života.

Napila se a tvrdila, že se jí hnusím. Pak že se ona hnusí mě. Byla úplně šílená, když se ožrala, ale její polibky byly tak opravdové. Zpívala, chodila na záchod, usínala na stole. Pak si někdy k ránu ulehčeně vydechla. Přišla o tři či čtyři stovky. Její peněženka byla lehčí a ona s ní.

Zabila se v autě, je to už devět let. 

Děvčátko moje, Češka nejsi a panna asi taky ne

Pochopil jsem, že jedině Češky mají původ v ráji! A já vás miluju a miluju vás kvůli vašim smutným životům, kvůli té nešťastné prázdnotě, s jakou se za svítání vracíte domů. Taky jste samy -  zrovna jako já - ale narozdíl ode mne svou samotu dovedete konstruktivně vyplnit! Máte své kalendáříky. Své mobilní hračky, necesér... líčení. Dovedete jezdit do práce, kde se stýkáte s podobnými smutnými a nešťastnými lidmi, ale narozdíl od nich vy víte, jak se rozveselit. A když vás nějaký boreček chce nabalovat, boreček, který není ani ryba, ani rak, a je nemastnej a neslanej, místo abyste ho poslaly do hajzlu, nastavíte mu pusinku a pak mu nehtama vydrápáte jeho hnusný oči. Až se ho nabažíte... a ty jeho oči budou plavat v krvi... zřetelné jak napsané sonety.. přes nějakého imaginárního stalkera, kterého také jistě máte. 
Pro to jste tak úžasné. Máte svou story. A vždycky si rychle dovedete spočítat, kolik vás bude co stát. Vlastnost nadmíru znamenitá a veskrze praktická. Ale ta obrovská, příšerná prázdnota, kdy se musíte pěstičkami bít do hlavy a prorážet skoro zeď... ta zůstává. S rozbolavělým zadečkem kňučíte v agónii, když vás kluk opustí, přestože jste vy i on věděli, že to nebylo k ničemu...

Nejdřív štěkáte a pak se chcete tulit.

Nejdřív peskujete a pak vystrkujete... cokoliv. Ve snaze se otřít. 

Nic není chytřejšího a zároveň nic není směšnějšího. Máte práce... nad hlavu, ale tolik jí zas není. Vaše práce je seznamovat se s dalšími a dalšími... s nekonečným procesím princů. Vzplanout a pak se ani nehnout. 

Jedna jediná stála za víc.. To bylo takhle v dubnu. Ulice byly jako vymetené a klapot jejích naprosto úchvatných, jako jehla ostrých podpatků se rozléhal mezi starými domy. Šli jsme se napít do Kotvy. Tehdy to byl něco jako... Globus. Zkrátka dostalo se tam, čeho si průměrný člověk žádá. Potrava, chlast, něco cigaret, šaty. Trvala na tom, že zaplatí. Zrovna dělala nějakou úplně stupidní brigádu už ani nevím kde, ale myslím, že někde s nějakými cikány, kteří byli sociálně slabší a ohrožovali bílou vrstvu obyvatel v Porubě. 

Carlsen a Nakamura

A dívati se budem’ do mračen
a v nervech našich vzroste nová síla.

Kačenka se jí potí

Moře je mýtus, smyšlenka. Nikdy neexistovalo. Ale ono přece existovalo! Pramoře bylo dojemné jako působivě rostlá dívka v tangách.