úterý 4. května 2021

Teorie posrané plínky

Co čekáš, že uslyšíš, než věštbu, lež či smích, vždyť matka má byl skřet a otec můj byl mnich...

Dobré, ne? Taky jsem to vymýšlel asi minutu.


Tak říkám. Prostě jsme s Ivou pili jako staří známí, kterými jsme, no.. po těch letech šukání.. asi byli. 

"Podívej. Peníze! Mám peněz jako slupek!

Volala.. otvírajíc peněženku. Byla tehdy ve fázi mánické a její zuby jiskřily mládím a naprosto dokonalou péči. Vždy se o sebe tak starala.. i dole.. byla neuvěřitelně čistotná. Což ve mně vždy vyvolávalo otázky... proč? Proč není prase, když lidi jsou vesměs prasata svým chováním a jednáním? Proč se staví, jako by byla nějaká cizokrajná ovečka? Ale to je na jiný příběh, to sem nepatří. Takže volala: "Podívej. Peníze! Mám peněž jako slupek. Šéfka mi přidala."


Uvnitř jsem hrával pinball.. uplně sjetý. V osmnácti, devatenácti, ve dvaceti už jsem tam během některých směn nemohl. Myslím, že věděli, proč jsem měl zákaz vstupu a já to ostatně věděl taky, ale nikde jsem se tím nechlubil. Ostatně každý v O****** věděl, že mám skoro všude zákaz vstupu... 

Tak jsem si objednal, co jsem takhle během středečního večera pro lepší spánek pil. Whisku. 

Ona kontušovku. Vždycky pila nějaké ovocné destiláty, nějaké jako lepší, rozumějte, urozenější, aristokratičtější. Myslím, že si tím dodávala na váze. Ale taky milovala Jelínka, zemitého, úplně obyčejného. Fakt, milovala tu firmu a ten výrobek víc než kdy milovala nějakého člověka nebo chlapa. Mě teda řekla jednou v autobuse na zadní sedačce, že mě miluje, ale nevěřil jsem jí. Pravda je, že já ji byl úplně posedlý. V osmnácti. V devatenácti už ne. Ale to už jsme měli tak třiadvacet. Hostinský mě jako vždy probodával ostrým, pátravým pohledem. Ona blábolila něco o těch bezprizorních Romech a mě hezky stoupala hladinka. S ní a ještě asi se třemi holkami, ne víc, jsem zažil stav dokonalého štěstí... jen tak při klábosení, při nějaké stupidní aktivitě, nikdy víc jsem štěstí neprožil. Během celého života mě ani náhodou jindy než při těch třech či čtyřech ojedinělých, sotva minutových "případech" nepřepadl pocit extáze z života.

Napila se a tvrdila, že se jí hnusím. Pak že se ona hnusí mě. Byla úplně šílená, když se ožrala, ale její polibky byly tak opravdové. Zpívala, chodila na záchod, usínala na stole. Pak si někdy k ránu ulehčeně vydechla. Přišla o tři či čtyři stovky. Její peněženka byla lehčí a ona s ní.

Zabila se v autě, je to už devět let. 

3 komentáře: