Zavolal jsem prašným slunečným světlem. "Je tam někdo?" Křikl jsem dost hlučně a slyšel sám sebe, jak to ve mně rezonuje. Nikdo se neozýval. Pár much si oprašovala křídla o přední skleněné tabulky asi tak od roku 1984. Strčil jsem trochu víc do dveří. Hlasitě zavrzaly.
Nevěděl jsem, zda vstupovat někam, kde by mě majitelé mohli nepřijmout. Zaváhal jsem. Těsně před schodištěm, které vedlo někam až do nebetyčné výše. Vykročil jsem vzhůru. Zavrzalo to hrozivě. Byl už jsem nahoře, když mě překvapila další skutečnost. Někdo tam byl. Zaslechl jsem unavený vzdech z nejbližšího pokoje.
Nutně stařeny, protože nikdo nemá tak koncizní vzdech jako ta, jejíž šťávy už zdaleka nevoní šeříkem. V jejím poklidném toku se dala vysledovat jen nuda z existence. Ležela tam, v té umrlčí posteli tak tiše, že mi připomínala nějakou fosílii, nedotčenou během věků. Její hrozné oči zíraly do prázdna a zřejmě už tisíc let nesešla dolů. Já byl asi první, kdo po těch tisíci letech vešel do jejího podlaží.
"Jste zřejmě bystrý chlapec", řekla, "takoví už se nerodí."
"A taky se nikdy nerodili", pomyslel jsem si. Ale řekl jsem: "To skutečně jsem, na akademii jsem platil za nejvýtečnějšího studenta."
Když kocour není doma, myška má samozřejmě pré. Jak jsem předpokládal, její manžel byl na trhu ve Stamfordu. Nevydržela jen tak koukat na to, jak se jí mládí promenuje před očima, zatímco ona vyhasíná a přibližuje se nenávratnému konci, oči se jí orosily slzami. Co tak asi tuto trosku postihlo, aby jí vrylo do tváře tak zoufalé vrásky? Mentální porucha v dospívání? Náruživá kleptomanie? Dítě lásky? Pokoutní poměr? Nevěděl jsem a neodvažoval se hádat.
Smutné střetnutí mládí s vyhaslou sopkou.
OdpovědětVymazat