Oleg byl kus prasete, měl na čele napsáno, že je úplný ztroskotanec, bylo mu to opakováno úředně i soukromě, a tak se za něj začal považovat. Chodil od jedné hospody k druhé, a když se nad ránem vracel z baru, který měl od domu co bys šutrem dohodil, v době, kdy už se mu alkohol maličko rozležel v krvi, musel se vždycky po několika vrávoravých krocích na přechodu opřít o kandelábr, aby přišel k sobě. Než došel ke dveřím činžáku, které si dost namáhavě otevřel klíčem, který dlouho hledal po kapsách a než došel k výtahu, který už dvacet let špatně sloužil, stačil se bezděčně podívat na poštovní schránky nájemníků a zvláště na jednu, na které čněl jakoby dětskou rukou vyvedený nápis "Markéta Kleopatrová". Byl do Markéty blázen už roky, ale jak už to tak někdy osud chce, ona do něj ne, právě naopak. Počkal si na přivolaný odvoz, vstoupil, zmáčkl čtyřku a čekal, než ho odnese do příslušného patra. Jak tak klimbal posunován nahoru, viděl přes mřížku mihnout se jakousi vábnou postavu... a bezpečně v ní poznal Ji.
Žádné komentáře:
Okomentovat