Tělo devatenáctky

Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka. V řecké tragédii je tohle úplně základní pohled na svět. Ale v prostředí české středostavovské rodiny je to pohled bezmála zkreslený. Tam je totiž jasně přes pantátu či panmámu určeno, co má dcerka dělat, ke komu se přivdat, komu trošku přikuřit. Aby se rodině dařilo líp. A tak není divu, že Vilemína tak docela nevyrostla ve zdravou, radostí ze života kypící devatenáctku, ale v zachmuřenou, akném poďobanou a mírně přitloustlou pijavici, které bavilo klukům dělat ze života peklíčko. Neuspěla v soutěži, jež jí nebyla vlastní, a proto se rozhodla, že v tom, v čem uškodit může, se přičiní, aby neuspěli druzí. Vlastně je to rozumná strategie, jenže se obvykle tak docela nevyskytuje o oblíbených lidí. Z důvodů, které tady nemusíme rozvádět.