Sic transit gloria mundi

Té budově hrozilo, že ji při nejbližším přílivu vezme voda. Stejně jsem neměl moc majetku, protože se mi jen tu a tam podařilo prodat povídku nějakému pokoutnímu časopisu.

"Pro Krista pána," vzdechl si hospodský. "Jeden by řekl, že jste si poprvé dal panáka."

"Taky že jo." Bylo mi sedmadvacet a dosud jsem nepil. Zaplatil jsem a rozhodl se potýkat se s tmou tam venku. "Ale tak mě napadá, že ten člověk, co přišel s teorií o hrbolech na lebce, měl pravdu. Vy například máte hrbol natvrdlosti."

Podíval se na mě, jako by mě chtěl uškrtit.

"Radši toho pití nechte," volal na mě, ale to už jsem byl z dveří venku.

Proplétal jsem se kdovíjakými cestičkami. Míjel jsem domky vidláků, různé zemljanky. Na konci jedné té cesty, které přirozeně nikam nevedly, cesty světle zelené, tam někde ve větru zarachotila rezavá mříž. Vedle mé boty leželo něco růžového. Asi sponka. Jako široká stopka výletu věštící zoufalství. Teď, dlouho po půlnoci, olizovaly tu klec a sponu ještě jen jazýčky deště, který najednou přestal. Nazdařbůh jsem se otočil a vydal se jiným směrem. Tentýž měsíc a mraky se odrážely v kalužích a najednou do mě vprostřed ničeho, jen uprostřed vytí vzbuzeného čokla, vjela žádoucí síla, slabý pramínek síly z panáka, který jsem před nedávnem tak neslavně vypil. Roztřásl jsem se - takový tím zebavým třesem. Už nejenom ruka a paže, ale celé tělo se mi pomalu kývalo jako obrovská loutka uvězněná v železech. Kdesi v zapadlém koutě mé hlavy jsem pomyslel na Jitku, která má dnes či měla včera svátek. "Dívka je vždy osamělá." Jenom ta čtyři slova opakovaná při nejméně vhodných příležitostech, to byla celá ona, tak jsem si ji představoval a vnímal ji. Byla jako mrtvá a chtěla ven, do světa. A chtěla mě, který jsem ještě ani pořádně nezačal žít. Nic z toho jsem nechápal. Ale její tělo jsem si nechal líbit. Omráčilo mě vždy jak rána kladivem. 
Najednou jsem se zarazil. 
Vždyť jsme se rozešli. Je to již týden. Myšlenky se mi rozběhly vůči smrti vstříc.